Pomalu začínám zvažovat zavedení šablon na recenze. Proč? Protože opakovat pořád dokola jednu a tu samou písničku o tom, kterak některé kapely hrají jednu a tu samou písničku - a považte, navíc CIZÍ - začíná být poněkud suchopárné. Tedy zhruba stejně suchopárné, jako poslech takových “progresivních” seskupení, ale co - ukažme si na ně - jako poslech Steel Attack
Tedy speed metal, aby bylo jasno. A jako řemen, aby bylo ještě jasněji. Plesnivý, zatuchlý, zpuchřelý, kradený řemen, který když ve svých světlejších chvílích dlí v rukou Gamma Ray, Stratovarius či Edguy dovede dělat pořádná jelita. Jenže jakmile se zhostí banda čtyř (byť velmi nadšených) kopíráčků, dopadá výprask na přesně opačnou stranu. Na stranu Steel Attack.
Formace skrývající se pod tímto neotřelým názvem produkuje podivnou nahloučeninu všemožných stylových klišé. Nic neobvyklého. Co je pro Ocelouše mnohem fatálnější je fakt, že sice umí klišé zahrát, ale nedovedou z nich uhňácat řádně úderné songy. Snaží se, to je bez jakýchkoli sporů. Zvuk je schválně vyhnaný do výšky, což dává vyniknout kopákovým úprkům, ovšem na straně kytar vytváří takový ten typický vykastrovaný bzukot. Zpěvák se sice snaží udivit jistotou, ale je to za cenu křečovitého setrvávání v jedné poloze. Žádné velké škumpnágle, parádičky, pěkně hnané na jistotu. Plochými vokálními linkami trpí logicky refrény, které jsou dokonale nevýrazné a nenápadité. A když už přijdou s trochou kuráže, sráží je značná - buďme diplomaty - nepůvodnost.
Instrumentálně není moc co vytýkat. Ani co chválit... Sekerníčci se snaží imponovat posluchačstvu rychlými sólovými honitbami, ale téměř bez výjimky vyznívají jejich výlevy hluše a alibisticky. Stereotyp naruší až závěrečná pasáž “zavíráku” alba Defender Of The Crown, která náhle překvapí náznakem invence a šlapavými mezihrami. A když už jsem uslintl jedno pozitivum, přidám ještě kvalitní středotempovou hymnu Holy Swordsmen s řádně dunivým refrénem. To, že je zjevně levobočkem mnohých výtvorů Hammerfall, taktně pominu.
Taktně pominu i tu spoustu kousavých poznámek, které mi slina během poslechu Fall Into Madness vyplavila na jazyk. Tahle recenze už se nahryzala až hrůza, tož nad ní udělejme křížek... Stejně jako nad jejím objektem.
