Pokud jste posledních sedm let náhodou netrávili někde na odlehlém ostrově nebo v horším případě pobytem v cele na Pankráci, a vaše srdce dosahuje největších tepových frekvencí při poslechu heavy/death metalu s nádechem blacku, rozhodně jste nemohli nezaslechnout pojem AMON AMARTH (v tolkienovském žargonu „Hora oudu“). Pětice neotesaných Vikingů si dokázala vyválčit v rámci stylu velice slušnou pozici ne nepodobnou té, jakou měli před lety samotní IN FLAMES. Pro našince budiž přímým důkazem brněnský koncert, kde naše smečka kázala z pozice headlinera před takovými kapacitami jako VOMITORY nebo CALLENISH CIRCLE.
Jak je to ale možné? Jakým způsobem toho AMON AMARTH dosáhli? Nevšední kvalitou svých nahrávek? Těžko. Originalitou? O té se střesme jakýmkoli způsobem uvažovat! Progresí? Škoda odpovědi. Klíč k úspěchu vidím v pracovitosti (studiová, koncertní) a snaživosti (srdečná interakce s fanouškovskou základnou), jak ze strany vydávajícího labelu Metal Blade, tak i ze strany samotných členů kapely, kteří se s buldočí vytrvalostí ženou za svým cílem. Jak napovídá mírně infantilní obal v Manowařím designu, cílem bude nejspíš dobytí světa hudby. No uvidíme, jak tahle odvážná výprava dopadne. Bude to vítězství na celé čáře nebo budou sebevědomím oplývající vikingové rozdrceni pod koly přebohaté konkurence? Aby jsme mohli lépe nalézt odpověď na tuto závažnou otázku, vydejme se na chvilkový exkurz do minulosti.
V roce 1998 nám AMON AMARTH představili první dlouhohrající album „Once Sent From The Golden Hall“, které mělo symbolizovat novou krev v žilách stagnující švédské deathové scény. Nepřineslo sice vůbec nic nového či převratného, ale na poměry debutu vyznělo až překvapivě zrale, a proto byla nálepka nové naděje celkem na místě. O rok později však přichází zklamání a ukázkový příklad stagnace v podobě „The Avenger“. „Mstitel“ přináší pouhé rozvíjení všech trumfů prvního alba a nedisponuje žádným překvapením, které jsem s přihlédnutím ke kvalitám jedničky logicky očekával. To samé v bledě modrém bohužel reprezentuje i následující placka „The Crusher“, kde už kapela bez nadsázky působí jako parodie na sebe sama. V těchto dnech však Švéďáci vrhli na trh čtvrtý disk „Versus The World“, se kterým se může (ale i nemusí) vše v dobré obrátit.
Jako obrovské plus novinky se jeví skvělý zvuk studia Berno, který narozdíl od poněkud sterilního Abyssu (kde nahráli všechna svá předchozí alba), působí velice masivně. Kapela je jako politá živou vodou a dává s přehledem zapomenout na nevýraznost soundu z minulých disků. Za mikrofonem se zlepšil i sympatický hromotluk Johan Hegg - vliv dlouhodobých seancí ve stínu pípy se začíná konečně projevovat. Kvalitně jsou zpracované i texty, které se zaobírají vikingskou mytologií, ale také jasně deklarují protikřesťanské smýšlení kapely (viz text „Thousand Years Of Oppression“). Jak už to však ve většině případů bývá, najde se i pár věcí, které nejsou zrovna v pořádku. Dlouhodobým problémem kapely je rytmika. Nevidím nic zajímavého na tom hrát stále stejným tempem na celých čtyřech albech bez jakéhokoli většího oživení. Po dvou, třech skladbách začínají těžké střednětempé hymny celkem spolehlivě uspávat, ještě že vás občas proberou z letargie vkusné epické momenty, kterých oproti minulým albům znatelně přibylo. Ohledně rychlosti a hutnosti skladeb se trochu nabízí srovnání s Angličany BOLT THROWER, jejichž opancéřovaný tank je ale proti vikingskému bojovníkovi AMON AMARTH trochu jiná váhová kategorie... Problémem druhým je melodická stránka věci. Opět nevidím zhola nic objevného produkovat stále stejné melodie, které sice neztrácejí na velké chytlavosti, ale jsou poměrně jednoduché a snadno předvídatelné.
Udělat nad kapelou definitivní křížek, by ale nebylo správné, vždyť skladby „Across The Rainbow Bridge“ nebo především „…And Soon The World Will Cease To Be“ obě disponující skoro až melancholickým nádechem dávají do budoucna alespoň nějakou naději na zlepšení. Ostatní skladby jsou typičtí AMON AMARTH, jak je známe z předchozích alb, pokud je tak máte rádi, nemůže vás nový materiál v žádném případě zklamat. Já osobně hodnotím „Versus The World“ jako lepší než „The Crusher“, a to především díky zvuku a alespoň částečné přítomnosti oživujících nápadů. Ale i přes to je pro mne nahrávka zklamáním, pouze krystalicky rutinní záležitost. Je mi líto.
