JUDAS PRIEST - Firepower

JUDAS PRIEST - Firepower

JUDAS PRIEST - Firepower

JUDAS PRIEST - Firepower

Přiznám se hned zkraje, že něco takového jsem si přál nejpozději během poslechu 4 roky starého alba „Redeemer Of Souls“, které svým staromilským a místy i znatelně unaveným projevem mohlo navozovat dojem posledního tažení této britské legendy. Rob Halford a spol. si však po více než 40 letech vzestupů a pádů zasloužili ještě jeden opojný triumf, ještě jednu pořádnou jízdu jako „za starých dobrých časů“.

Samozřejmě, že dokazovat už nemusí nikomu nic, možná leda tak sami sobě, ale přesto to po epických a ne zrovna dokonalých deskách z nultých let a po pokusu o návrat ke kořenům, který symbolizovalo již vzpomínané předchozí album, chtělo alespoň naposled(?) patřičně vycenit zuby a ukázat, zač je toho heavymetalový loket. Nepopírám, že tyto moje úvahy probíhaly spíše v rovině teoretické. Jistě to sami moc dobře znáte. Přejete si něco, o čem už dopředu víte, že to za daných okolností nebude příliš reálné.

Leč, stalo se! Ledacos naznačovala už osoba Andyho Sneapa, který zaujal místo u mixážního pultu. Tohle by pochopitelně samo o sobě dobrou desku nezaručovalo, ale těch několik postupně vypouštěných ukázek i celých skladeb kromě jiných věcí prozradilo jeho zásadní rukopis na zvuku „Firepower“. Takhle ostře zněli JUDAS PRIEST naposledy možná v 90. letech, kdy se s Timem „Ripperem“ Owensem, coby (jak se ukázalo) dočasnou náhradou za mikrofonem snažili držet krok s mladými groovemetalovými dravci.

JUDAS PRIEST

Nicméně paralely s osmnáctým albem britské skupiny bych hledal ještě dál v historii. Ano, nemýlíte se! „Painkiller“, tento opus magnum osmdesátkového heavy metalu na mysli přistane asi jako první asociace spolu s radostí nad faktem, že „jidášové“ jsou zpátky ve hře. Moc prostoru k pochybám vám ta bezmála hodina hracího času totiž nedá. Stylovější rozjezd, než nabízí úvodní skladba, jež zároveň dala název i celému albu, si snad ani nelze představit. Karty se pokládají na stůl hned s prvním typickým řezavým riffem. Sloka v úvodu nechá poslední nesoustředěné opoždilce ještě chvíli vydechnout, než se do nich pustí dvojkopáková palba ve velmi přímočarém refrénu. 

Rozjezd alba, jmenovitě jeho první 4 položky, je vůbec natolik působivým blokem skladeb, že se na mysl vkrádají myšlenky o jedné z nejsilnějších pasáží v historii všech nahrávek britských veteránů. Můžeme se pochopitelně přít o tom, že z hlediska nějakých pokusů o vývoj či experimenty skupina definitivně vyhasla s posledním tónem alba „Nostradamus“ z roku 2008, ne-li ještě dříve, ovšem těžko se bude popírat skutečnost, že ji „Firepower“ zastihlo v dokonale sladěném rekapitulačním rozpoložení. 

Jak jinak lze nahlížet na skladby jako „Lightning Strike“ - ve středním tempu pádící marš s typicky melodicky vyzpívaným refrénem made in Halford? Anebo další ostrou nakládačku „Evil Never Dies“ s natolik chytlavou ústřední linkou, že je takřka nemožné zachovat si recenzentský odstup a nejít místo toho hledat džísku, kterou jste vyhodili před 20 lety? Či snad preferujete procítěnější polohy hlasu Roba Halforda? Ve skvělé hitovce „Never The Heroes“ si je užijete dosyta.

Rob Halford však podává na celé ploše osmnáctého studiového alba JUDAS PRIEST velmi precizní a své aktuální rozpoložení plně reflektující výkon. Ve svém věku už nepokouší krkolomné výšky a místo toho se plně soustředí na své stále více než dobře fungující přednosti. Metalová dravost tam však stále zůstává v plné síle, stejně tak typická barva ve zpívaných refrénech. V mnoha momentech navíc ke kovové srdnatosti přidává i četné civilní polohy, čímž svůj projev posouvá do méně ortodoxních sfér, než tomu bývalo v minulosti, aníž by se však jakkoliv zpronevěřil typickému stylu skupiny. A pokud, by jen na chvíli, ano, ve skvělé pohodě hrající kytarové duo Tipton / Faulkner jej některou z četných vyhrávek a vymazlených sólíček navede zpět na správnou vlnu.

JUDAS PRIEST

Po prvním rychlém poslechu se všechno zdálo být velmi podobné několika předchozím počinům. Vyselektovalo se pár silných skladeb, zatímco ty ostatní se tak trochu ztrácely ve stínu těch výraznějších. Ovšem tentokrát začaly pomalu ale jistě růst do krásy i další a další kousky, a to především ty z druhé poloviny alba. Právě zde dramaturgie velmi pestře střídá rychlejší písně s pomalejšími. Ostřejší s procítěnějšími. A ačkoliv by se možná i zde našlo pár nadbytečných chvil, jako celek „Firepower“ působí na své velkorysé ploše velmi svěže a zábavně.

Historizujícím kytarovým riffem obdařená „Children Of The Sun“ ukončí divokou hitovou část alba a po krátkém piánovém předělu („Guardians“) přenechává prostor kompozicím, které možná neohromí hitovým potenciálem, ale bezpochyby plně odhalí možnosti druhé mízy, která si s JUDAS PRIEST dala letos vskutku divoké rande. „Rising From Ruins“ představuje možná nejemotivnější skladbu celé kolekce. Poněkud jemnější kompozice boduje nálehavým refrénem, ve kterém Halford exceluje svým nezaměnitelným způsobem. Klipová „Spectre“ zase o něco zpomalí předchozí „Flame Thrower“ nastartované tempo, a trochu zemitějším kytarovým riffem vrací míč na hardrockovou polovinu. I takto v zásadě tradičně pojatá nahrávka však dokáže kromě již zmiňovaných pozitiv nabídnout i překvapení, jakými jsou (alespoň z mého pohledu) stonerrockové ozvěny, jímiž dýchá těžkotonážní „Lone Wolf“.

Osmnácté studiové album JUDAS PRIEST lze bez ohledu na kontext označit jako výbornou metalovou nahrávku. Je to deska ukazující tradiční tvář kapely v moderním zvukovém hávu a je to zároveň deska, kde se neustále děje něco zajímavého. Můžeme se bavit o některých dílčích nedostatcích, či konfrontovat toto dílo se starší tvorbou skupiny, ale ani tak nenacházím žádné důvody nezařadit „Firepower“ mezi její nejlepší alba. Nečekané, vskutku.

 203

Dalas

Verdikt

JUDAS PRIEST ve své nejsilnější hodině od 3. září 1990!

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,7 / 10
Čtenáři
8,6 / 10

Další informace

Stopáž: 58:20

Produkce: Tom Allom, Andy Sneap

judaspriest.com

Jiné pohledy

9 / 10
Ten pocit, když si letitá ikona heavymetalové scény nadělí na sklonek kariéry jednu ze svých nejlepších nahrávek. Tak ten jsem měl přesně před deseti lety, když JUDAS PRIEST vydali velkolepý opus „Nostradamus“.

A ejhle, Jidáši přečkali další desetiletku a tvoří dál, a navíc s takovou grácií, že ten pocit se dokázal vrátit ještě ve větší intenzitě než tomu tak bylo minule.

„Firepower“ je zkrátka a dobře naprostá heavymetalová šleha, čistá a vybroušená britská ocel. Co dodat víc než obligátní: „Ďakujeme PRIEST!“.
Hooya | 15. března 2018

 

9,5 / 10
Osmnácté studiové album JUDAS PRIEST je jako úder blesku, opěvovaný v jednom z jeho nejsilnějších okamžiků, singlové skladbě "Lightning Strike". Dokonale uzemňující, elektrizující, svištící s vyzývavou jistotou na hraně ocelového ostří heavy metalu samotného. Přiznávám, že jsem zvyklý na Halfordovi a spol. vždy slyšet spíš to lepší, ale podobný způsob náhledu prostě není u "Firepower" zapotřebí. A i když nemusím být ztotožněný úplně se všemi jeho položkami, jako celek mě skutečně dostalo - objevovat po všech těch létech a kilech riffů a melodií, že je stále možné napsat fláky typu "Never The Heroes", "Rising From Ruins" (i s magickou předehrou "Guardians"), "Spectre" či "No Surrender", které doslova voní zcela novým metalovým dobrodružstvím, to je doopravdy fascinující zážitek. A samozřejmě - Rob Halford se svým hlasem to všechno posunuje ještě o stupeň výš. Klekám před největším z Kněžích a přemýšlím, jestli jsem vůbec hoden.
Louis | 13. března 2018

 

7 / 10
Dá se pochopit radost příznivců JUDAS PRIEST, že skupina ještě přišla se studiovou nahrávkou. A nutno souhlasit i s tvrzením, že od dob "Painkillera" nevydala lepší nahrávku. Na druhou stranu však nutno dodat, že překonávat materiál posledních (desítek) let až takový problém nebyl. Pokud má "Firepower" být tou definitivní labutí písní JUDAS PRIEST, je všechno v naprostém pořádku - konečně odpovídající zvuk, konečně studiová pomoc Robu Halfordovi a konečně nahrávka odpovídající statutu takhle zásadního představitele NWOBHV. Škoda jen, že krom povedených čísel typu titulky, "Never The Heroes", "Guardians" s "Rising From Ruins" nebo třeba "Spectre" obsahuje i veskrze průměrný heavy metal typu "Flame Thrower". Všechno jsme to sice už slyšeli, ale takhle by to šlo...
Darkmoor | 13. března 2018

 

10 / 10
Pred dávnymi časmi som ich už posielal do dôchodku a oni urobia v roku 2018 toto. Do čerta!
Dalo sa čaka, že to bude niečo masívne - tie prvé single boli až príliš dobré. Ale ˆFirepower je skutočne epická záležitos. Pri prvom počúvaní som neveriacky čakal na nejakú slabšiu, nevýraznú skladbu. Nič také neprišlo. Chlapi, to čo je toto?!?
Veteráni si dali skutočne záleža. Andy Sneap to producentsky luxusne ošetril, zvuk je ako vínko, hitovka strieda hitovku, nestačíte zatína päste a kriča refrény. Celé vkusné, celé dobré, výborné. Najlepšie od čias neprekonatežného Painkillera, to bez debaty.
Tu sa načiera z najčistejšieho prameňa NWOBHM, tu ide o prapodstatu všetkého. A zároveň to znie primerane moderne, žiadna staromódnos sa nekoná.
Počúvam stále dokola a kochám sa. METAL GODS!
Rudi | 12. března 2018

 

8 / 10
Že má tahle obstarožní mašina z britské oceli ještě pořádnou palebnou sílu? Nenechte se vysmát. Poslední alba byla strašně dlouhá, nabubřelá a nudná v té profesorské čistotě. Proč by novinka měla být jiná? Protože na rozdíl od části řadovek, které JUDAS PRIEST spáchali po roce 1990, obsahuje minimum vaty a dost stříbrných hřebů, které se vám zarazí přímo do mozku. Po všech těch letech nebude tahle kapela zkoušet nové kousky, ale ty staré předvádí s gustem pitbulla. Duo Tipton / Faulkner svojí souhrou a kytarovými dialogy jako by nějak obrátilo tok času. "Firepower" je možná ten nejtradičnější hevík, ale při poslechu riffů takové "Spectre" si člověk uvědomí, proč to i po všech těch dekádách a vráskách pořád kope. Rob Halford navíc vyzařuje zvláštní, intenzivní klid, nikam se netlačí, ale jeho projev je absolutně soustředěný a není to jen povinná položka na judášském checklistu. On tohle album táhne ve všech těch chytlavých popěvcích. Po úvodním pocitu, že na "Firepower" jsou skladby, které fungují jako lokomotivy ("No Surrender", "Guardians" či "Never The Heroes") a songy, které se vezou jako vagony, mám s přibývajícími poslechy stále silnější pocit, že tahle souprava táhne dopředu jako jeden vyladěný vehikl. Jo, "Lone Wolfovi" jsem na chu stále nepřišel. Ale jestli bude finální "Sea of Red" pomyslný Jidášův epitaf... tupé dolů před jednou z nejlepších desek, pod kterou se kdy podepsali.
Marigold | 12. března 2018