Jestliže konec tisíciletí znamenal období zajímavého vývoje progresivního rocku v UK, ve Skandinávii se to většinou točilo okolo melodického a technického thrash/death metalu. Každý to zkoušel po svém, ARCH ENEMY stoupali ke svému vrcholu, IN FLAMES drželi lajnu, SOILWORK sázeli na živelný thrash, Peter Tägtgren s HYPOCRISY teprve čekal na své UFO inspirace a EDGE OF SANITY přidali více death brutality na albu „Infernal“. Ale multiinstrumentalista Dan Swanö, známý právě z EDGE OF SANITY, to zkoušel i s progem načichlým rockově písničkovým projektem NIGHTINGALE. I to mu ale bylo málo, a tak si dle hesla udělej si sám, natočil i plnohodnotnou sólovku „Moontower“.
Když uvážíme Swanövy zkušenosti, které v té době již měl (kromě EDGE OF SANITY a NIGHTINGALE třeba UNICORN, GODSEND, INFESTDEAD, PAN.THY.MONIUM nebo hostování u KATATONIE), dalo se čekat, že vyprodukuje nějaký komplexní obraz svých hudebních aspirací. Ale Dan to vzal pěkně od podlahy. Nijak nezastíraje, že v jeho srdci byl v té době nejvíce zakořeněn death, použil jako základ právě tuto odnož metalu. Ale základ nějaké hudby a její konečné vyznění mohou být dvě odlišné věci. A právě tak to dopadlo i na albu „Moontower“.
Hlavním zvukovým znamením desky se totiž kromě klasicky hrubých kytar staly především samplované klávesy. A to ne jako nějaký doplněk, ale ve většině skladeb hrají až dominantní úlohu. Do jinak drsných skladeb tahle složka nahnala prostor a světlo. Klasické kytarové riffy a postupy, které Dan zřejmě ani příliš nezkoušel odpoutat od jemu vlastního rukopisu známého z EDGE OF SANITY, se v těchto kulisách proměnily na až veselé melodie. Tomu přispívá i zvuk, který je naechovaný a tak trochu rozmáznutý do prostoru. Připočteme-li k tomu občasná čistá kytarová sóla, která Swanö jakoby vypreparoval ze svých NIGHTINGALE, jsou skladby na „Moontower“ vlastně až vlídné a onen deathmetalový základ zůstává jen jakousi nosnou kostrou dávající hudbě dostatek dynamiky a švihu.
Zato vokál pojal Swanö tak trochu ortodoxně. Pominemeli zvukovou stránku, je co se týče zpěvu vše přesně v deathmetalových mantinelech. Drsný hrdelní vokál občasně přecházející až v chroptění by se mohl zdát v kulisách hudby, tak jak jsem ji nastínil výše, nepatřičný. Ale je až neuvěřitelné, jak to nakonec do sebe zapadlo. Čistý vokál pak Dan použil jen jako zpestření ve skladbě „Add Reality“, jejíž závěr je vlastně samostatnou baladou.
Když se na album „Moontower“ podíváme z odstupu, tak po skladatelské stránce zde Swanö vlastně nepřišel s ničím novým nebo převratným. Mnohé momenty jsou přesně takové, jaké se od něj daly čekat. To co ale zvládl na jedničku byly aranže a produkční práce. Skladby zabalil do formy, která působila neotřele a odlišila desku od všeho co udělal předtím. Může se to zdát málo, ale ve všem co lidé dělají se nakonec cení až výsledný efekt. A jestli k dosažení něčeho výborného použijete ingredience vytažené ze zaprášené skříně nebo právě čestvě objevené není až tak podstatné.
Avšak na albu jsou i věci, které až tak precizní nejsou. Určitého omezení se totiž desce dostává ohledně rytmiky. Přestože byl Dan skvělý bubeník, zde si výrazně zjednodušil práci a bicí party nechal často dost neosobně ploché. Unylé dusání tak mnohdy jinak promyšlené kompozice stahuje do určité utahanosti. Zpět to vrací zvuková stránka, která dává vyniknout všem nástrojům přesně tam, kde je to třeba. Bzučící tvrdé kytary, svěží synth varhany v hned několika variantách, jasně znějící kytarová sóla, bravurní vokály zřetelně vystupující na povrch skladeb. To vše v silovém, přesto zvukově tak nějak chladném podání.
V konečném důsledku je „Moontower“ deskou tak trochu syntetickou, ale to jí právě dává punc něčeho vyjímečného v tom, jak Swanö dokázal své občas i recyklované hudební postupy posunout do jiné roviny jen tím, že si pohrál s aranžemi a zvukem.
