TARANTULA - S touhou dávných Daidalů

TARANTULA - S touhou dávných Daidalů

TARANTULA - S touhou dávných Daidalů

TARANTULA - S touhou dávných Daidalů

V té přehršli kapel, která tvořila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století tuzemské metalové podhoubí, je nešlo přehlédnout. Původem sice tak trochu z oblasti mimo hlavní dění, kvalitou ovšem jednoznačně na předním pozicích. Ano, řeč je o hranických TARANTULA, kapele, která, když už je řeč o původu a kvalitách, měla vlastně docela podobný osud jako teplický MOTORBAND. I oni měli našlápnuto k hvězdné kariéře a i oni si o ní nakonec mohli jenom nechat zdát. Jen to všechno, na rozdíl od Matejčikovců, nakonec nerozchodili a skončili v hlubinách dějin. Což je samozřejmě velká škoda, protože za sebou zanechali velké kovové věci, na které se i dnes, v předvečer třicátého výročí vydání debutu „Mobilis In Mobili“, vyplatí zavzpomínat.

Železná jízda, jakou svět neviděl (1987 - 1990)

Metalových TARANTULÍ běhalo a běhá po světě několik kousků, ovšem žádná z nich, troufám si tvrdit, nehrála svého času natolik pozoruhodnou odrůdu těžkého kovu, jako ta naše, domácí, původem z Hranic (na Moravě). Dohromady se dala už v říjnu 1987 a od samého počátku o sobě nechávala vědět opravdu vydatně. Základní sestavu tvořili sourozenci Stanislav (kytara) a Pavel (bicí) Balkovi, druhý kytarista Michal „Kevé“ Langer, baskytarista Dušan „Dodoš“ Zeman a zpěvák Libor Mrkva. Směřování bylo jasné: heavy metal ve své tehdy tak oblíbené poloze plné rychlosti a melodiky. Však si také hoši záhy vetkli do záhlaví přívlastek „marsh metal“, s nímž zanedlouho vstoupili ve více než lokální známost.     

TARANTULA

Prvním výsledkem jejich společného snažení se měla stát demonahrávka „Železná jízda“, datovaná rokem 1988 (či 1989) a uváděná v leckterém informačním zdroji včetně legendárních „Ohlasů písní těžkých“. Leč není všechno, jak se zdá: po rozsáhlém pátrání, které jsem kdysi vyhlásil dokonce i prostřednictvím těchto stránek, a oslovení některých členů skupiny, jsem zjistil, že tohle demo je vlastně (slovy Kevého) „mýtus“. Ve skutečnosti šlo pouze o nahrávku ze zkušebny, točenou na čtyřstopý magnetofon, shrnující dosavadní repertoár kapely neboli patnáct skladeb, z nichž šest tvořilo díky společnému textovému zaměření na dějiny a mýty Českých zemí „podskupinu“ zvanou právě „Železná jízda“. Konkrétně to byly skladby s pořadovým číslem 8. až 13., a sice „Intro - Železná jízda“, „Lucká válka“, „Kressenbrunn 1263“, „Přemysl Otakar II.“, „Kunhutin pláč“ a „Ktož jste boží bojovníci“.

Ubíhající čas, s ním spojené zapomínání a známost, ve kterou TARANTULA později vešla, však téhle nahrávce zřejmě nasadili téměř svatozář, jak už to tak někdy bývá. Na druhou stranu, není se však co divit – shlédl-li kdo v roce 1989 klip ČST Ostrava ke skladbě „Přemysl Otakar II.“, musel dozajista dojít k závěru, že tohle není jen tak „nějaká“ kapela, a že potenciál, který v sobě skrývá, by mohl narůst do netušených rozměrů.     

Hranickým posléze i díky téhle nahrávce postupně přibývalo zápisů v kolonce „odehrané koncerty“ a ruku v ruce s tím se objevovaly a brousily i nové nápady a nový materiál. To už se ovšem psal revoluční rok 1989, na jehož závěru došlo k prvnímu „střídání stráží“, s ohledem na následující dění v kapele pak vpravdě osudové, kdy za mikrofonem vystřídal Libora Mrkvu Vítězslav „Viktor“ Kula a „pohyblivé“ se dalo do pohybu.    

„Mobilis In Mobili“ (1990)

TARANTULAS ohledem na fakt, že „Mobilis In Mobili“ vydala oficiální vydavatelská společnost Monitor, hážu s dovolením veškeré spekulace o tom, zda nahrávka je ještě stále demem či již regulérním albem, za hlavu a beru ji jednoznačně za debut. Debut mimořádně povedený, jemuž na druhou stranu jistě uškodilo, že byl podle všeho vydán tak nějak ne úplně se souhlasem kapely, v omezeném množství, s odlišným přebalem a pouze v MC formátu (v plánu bylo i LP, ale na něj bohužel nikdy nedošlo).

Okouzleni barevným světem dobrodružství z pera francouzského průkopníka vědeckofantastické literatury Julese Vernea na něm TARANTULA vzdali hold soudobému heavy/power metalu, jehož už tak vyzývavé kontury zvýraznili ještě zatraceně ostrým rýsovacím náčiním. Na každém svém kroku album připomínalo krvelačného a nebezpečného dravce, plížícího se temnou džunglí domácího metalu, připraveného kdykoliv zadupat do země byť i sebemenší náznak konkurence, tak silný skutečně byl celý ten materiál, korunovaný k nebeským výšinám šplhajícím vokálem Vítězslava Kuly.

Už poměrně netradiční, zčásti mluvené intro, věnované oslavě všech objevitelů a vynálezců, dávalo tušit, že tady nepůjde jen o nějaký „další“ heavy metal. A co teprve když vzápětí vybuchla „Victoria“, zřejmě nejsilnější skladba, kterou kdy kapela napsala. Kovový kvapík s poměrně členitou strukturou, bohatými aranžemi a především refrénem, který navzdory jistému uvolnění napětí mohl klidně bourat brány, lhostejno jestli nebeské nebo pekelné. Nejednomu posluchači k tomu jistě v mysli naskakoval obrázek bratří Montgolfierů v jejich vzdušném plavidle a musím říct, že spolu s textovým úryvkem „uvolněná z řetězů, Victoria vzlétá“ to mělo opravdu neskutečný efekt.    

TARANTULA

Ale invencí se nešetřilo ani nadále a zbývající čas „Mobilis In Mobili“ si s úvodní skladbou téměř v ničem nezadal. „Ráchel“ předvedla naprosto famózní předehru, zabrušující až do thrashového hájemství, a podobně uhrančivé sloky a refrén, plné ostrých kytarových riffů s bezvadně vymalovanými sóly. „Směr: sever!“ jakoby byla jejím dvojčetem – po krátkém akustickém intru propukla znovu v ódu na rychlost, tvrzenou tučnou basovou linkou, a vyvrcholila v oslavném hrdinském epilogu. „Sraž tu můru dolů“ přinášela drobné zvolnění tempa, které se ovšem nijak neodrazilo v kompletním dojmu z téhle skladby, jenž byl znovu mimořádný. Jediné, co do celého toho obrázku nezapadalo, byl trošku kostrbatý text („podáváš se pánům chladná, nemocná a stále hladná“), což se na albu stalo dokonce vícekrát, i když vlastně nemám dojem, že by v tomhle směru TARANTULA nakonec nějak výrazněji pokulhávala. A památným se jistě stalo i spojení „před námi kordon helm“, jež mělo do jisté míry symbolizovat události na Národní třídě ze 17. listopadu 1989, ovšem pro tehdejšího mládežníka, oslepeného leskem Verneova díla, znamenalo při absenci textové přílohy v kazetě v rámci náslechu hotový gordický uzel.             

„Karavana smrti“ přinesla další hrst skvělé riffohry a s ní i další povznášející celkový dojem, podobně jako následující pocta trojstěžníku „Chancellor“, jejíž riff se dokonce dokázal vrýt tak hluboko do podvědomí, až mu bylo souzeno zůstat tam už navěky věků. TARANTULE přitom stále nedocházely síly ani inspirace, takže bylo zjevné, že finále bude minimálně stejně výrazné a určující. A taky, že ano. Titulní skladba přinesla ústy samotného kapitána Nema sugestivní popis jeho bájné ponorky Nautilus, jenž krom sice klasického, nicméně blyštivého výzoru přinesl i dokonalé vyústění do vzletného refrénu, plného optimismu a hrdosti. No a tématicky příbuzný „Nautilus“ už jenom dokonal to dílo hodné metalových mistrů, v němž podobně jako o skladbu dříve vyvrcholil také celý ten příběh „hrdinů ze šrafovaného světa“ (pochopitelně narážka na ilustrace prvotních vydání Verneových románů), jež se samozřejmě stal ústředním motivem alba „Mobilis In Mobili“.    

„A lidé si váží hrdinů,
hrdinský čin zvedá nás
ze sedadel bídy, zla a zvůle,
v bažinách nenávisti, v tmách“

Bylo to zkrátka tak, prakticky na samotném počátku své vpodstatě profesionální dráhy (abychom alespoň nějak odlišili „dobu podzemní“) vydali TARANTULA své jednoznačně nejsilnější album, na jehož kvality už se jim později nikdy nepodařilo úplně navázat. Samozřejmě, náznaky tam byly, ale díky nezpochybnitelným kvalitám jak hudebním, tak v rovině námětu, jež se podařilo spojit v prakticky dokonalou symbiózu, zůstala tahle prvotina už navždy nedostižná.

(10/10)

„Peklo pro všechny“ (1992)

TARANTULAV novotou vonícím brzkém porevolučním období běžel čas všem poměrně rychle, nejrychleji ze všeho však, dá se říci, metalovým kapelám. Vznikaly nové a ještě novější gramofirmy, prakticky každý, kdo měl nějakou solidnější nahrávku, vydával desku a ve stále větší konkurenci tak bylo záhy cítit, že kolikrát prostě a jednoduše rychlejší vyhrává. Proto když TARANTULU v roce 1991 opustil kytarista Kevé, byl ihned nahrazen Michalem „Grizzlym“ Furárem, a kapela podepsala smlouvu s poměrně neznámou firmičkou Tóny Records, jež jí o rok později vydala druhé album s názvem „Peklo pro všechny“.

Jestliže se hoši nijak zvlášť netajili vzhlížením k METALLICE, nedali to nikdy najevo více, než právě na téhle své studiové nahrávce, jež bývá obecně označována za prubířský kámen. A protože to bylo jen chvíli po tom, co hvězdná zaoceánská čtveřice vydala proslulé „černé album“, je jasné, že do podobných vod se stočilo i kormidlo ještě nedávno uctívačů kapitána Nema, a fantastickým příběhům z vody, země i vzduchu v textech bylo tím pádem odzvoněno. Nikoliv však nutně v neprospěch věci, je nutno dodat jedním dechem, protože navzdory opuštění dosavadních jistot TARANTULA nemohla (a jistě ani nechtěla) zakrýt další posun v rovinách hudebně – autorských a kompozičních.           

TARANTULA

Nové skladby se tak staly poněkud „písničkovějšími“, nakolik to samozřejmě v rámci zachování striktně metalového výrazu jen šlo, ale alespoň bylo stále zjevné, jak moc má kapela těžký kov v krvi a jak moc zajímavé věci s ním dokáže dělat, ať už jí do not fouká nějaký ten vnější vliv nebo ne.

Album otevírají bez nějakých dalších okolků „Pouta“ a už na nich je znát výše popsaný posun, který TARANTULA prodělala od minulého studiového záznamu. Přímočarý tah na bránu, byť na drobnou vyhrávku a sólo se samozřejmě dostane, a kapela si to razí jako ocelový buchar, vyhrávající úderníkům do přesčasových hodin. To samé v bledě modrém zopakuje „Nepsanej zákon“, protentokráte však s daleko rafinovanější kytarou a spolehlivěji vypíchnutým refrénem. Je cítit bušení až ve spáncích a hoši na čele s opět znamenitým Viktorem Kulou jedou až na krev. „Souboj snů“ nabere ve slokách na rychlosti, aby v refrénu přešel do houpavějšího tempa, až posluchači přeběhne mráz po zádech, a „Matka“ ho následně zdánlivě ukolébá v dramatickém kusu, jenž baladické náznaky rázně ustřihuje refrénem ostrým a výrazným jako čerstvě rozbalená žiletka.

V naznačeném neúprosném duchu se však jelo dál. „Pekelná dáma“ fungovala stejně spolehlivě, jako jste si v jejím refrénu (protože v kazetě znovu nebyly přibalené texty) mohli díky zvláštnímu frázování Viktora Kuly spojení „Svět dámy pekel“ lehce vyložit jako „Svět dá mi prdel“ – byť to samozřejmě jinak nedávalo smysl. Čest stále aktuální škatulce „marsh metalu“ dělaly jak následující „S.O.S.“ a „Spása je v nás“, tak i titulní věc, jež působila jako nezastavitelně se hrnoucí lokomotiva, a možná i proto znamenala zřejmě nejsilnější kousek jinak vzácně vyrovnané nahrávky. Pečlivě vybraný singl „Mr. Lhář“ v nepřeslechnutelném duchu „Sad But True“ slavil úspěch dokonce jako klip a zřejmě na důkaz toho, že kapela měla vážně slušně našlápnuto, byl natočen i klip další, a sice k osamocené, poměrně slušné baladě „Dík tvým snům“. No a celé album uzavíral poměrně odlehčený kousek „Charlie“, jenž působil spíše jako do počtu, ovšem na celém vyznění „Pekla pro všechny“ už toho příliš změnit nemohl.       

Přes poměrně viditelný hudební posun a stejně tak i posun v textové oblasti, který kapelu obdobně nasměroval do více obecnějších vod, kde už rozhodně nebyla tolik jedinečná, lze tedy i druhé řadové album TARANTULE považovat za silně nadprůměrnou nahrávku, která se spolehlivě mohla vyhřívat na výsluní tehdejší domácí scény. Hraničtí se s ní podle všeho ocitli na komerčním vrcholu své dosavadní existence (a jak se později ukázalo, nejen dosavadní). Psal se totiž rok 1992 a všichni heavy metalu zasvěcení jistě ví, co to pro jejich nejoblíbenější hudební styl ve světle seattleských událostí znamenalo.

(9/10)

„Never Say Never“ (1995)

TARANTULAKdo totiž chtěl zůstat na výsluní nejtvrdší hudby na světě, musel svůj dosavadní přístup k jádru kovu přehodnotit, ať už to veřejně přiznal nebo ne. Anebo, samozřejmě, mohl zarytě setrvat u svého osvědčeného výrazu, ale pak musel počítat se ztrátou nejedné kytičky. TARANTULA tohle období překlenula prostřednictvím jisté americké firmy s vírou v lepší zítřky, z nichž ovšem, jak už to tak v tom našem porevolučním období změn a naděje chodívalo, nakonec nebylo nic. Rozčarování posléze vyústilo v odchod v jistém smyslu těžce nahraditelného Viktora Kuly, baskytaristy „Dodoše“ Zemana a další změnu kurzu kapely, tentokráte zpět k tvrdším vodám.       

Jistě k tomu přispělo i angažmá nového zpěváka a baskytaristy v jednom, Dušana „Alana“ Sommera, jehož štěkavý, ostrý projev byl na hony vzdálený nekonečným Kulovým výškám. TARANTULA s ním otočila kormidlo zpět ke svému dřívějšímu kytarovému projevu, u nějž se ovšem nezastavila a naopak ještě více přiložila pod kotlem, takže ve výsledném hybridu power/thrash metalu byste ji na první poslech možná ani nepoznali.   

Na ten druhý ovšem naštěstí ano, neboť klasické poznávací prvky tvorby skupiny, tedy především typická kytarová hra a některé melodie, které se z jejího rejstříku stále ještě neztratily, zůstaly na první poslech dobře rozpoznatelnými. Už jen jako čtveřice tedy TARANTULA podepisuje smlouvu s vydavatelstvím Hammer Agency a tři roky po „Peklu pro všechny“ vydává své třetí album, nazvané protentokráte anglicky a víceznačně „Never Say Never“. Anglicky proto, že ve svých textech hraničtí přešli k univerzálnímu metalovému jazyku, víceznačně pak díky jisté naději, že některé ze zítřků kapely můžou být stejně zářivé, jako její včerejšky. Tím nicméně nehodlám na adresu samotné nahrávky nakládat nějaká kila špíny – ano, nebyla vedená v dosavadním a tudíž klasickém duchu kapely, sem tam dokonce nabídla nějaké to hlušší místo, ale jako celek své kvality rozhodně měla.

TARANTULA

Nejdůležitějším okamžikem pro její hodnocení bylo dozajisté to, zda se posluchači podařilo přijít na chuť Alanovu zpěvu, protože to byla změna opravdu výrazná. Když jste si totiž vedle sebe postavili novou verzi skladby „Ráchel“ (tedy anglicky „Rachel“), která se od své předlohy na debutu „Mobilis In Mobili“ lišila vlastně jen intenzitou a především právě zpěvem, bylo jasné, že to rozhodně nebylo nijak jednoduché rozhodování. Sotvaže však byla nová tvář TARANTULY vzata na milost, ihned s ní vykvetlo do krásy několik položek hracího seznamu skladeb. Úvodní dva prakticky thrashové kusy „Totality“ a „Curse Of Ingenuity“, naprostá kapelní klasika v titulní věci „Never Say Never“, již zmiňovaná „Rachel“, další mašírunk „Hero Against Hero“ a pomalá indiánská poklona „Last Red Man“, na níž však bylo poznat, že co se týče balad, bylo již v repertoáru kapely lépe.  

Jinak však album tak nějak stagnovalo a rozhodně se tudíž nedá říci, že by s ním TARANTULA odstartovala nějakou podstatně úspěšnější etapu své existence. Spíše naopak, zejména kvůli nespokojenosti s novým směřováním kapely jí záhy opustil další zakládající člen, kytarista Stanislav Balko (který pak mimo jiné po smrti Jindry Kvity působil i pár let v CITRONu), a vypadalo to, že nad TARANTULOU se začíná smrákat.               

(7/10)

„Chemomarsh“ (1996)

TARANTULATak jako tak další výrazný posun ve výrazu kapely již asi stejně nešlo zastavit, pročež už vlastně ve chvílích, kdy ji doplnil nový kytarista Václav „Wendel“ Dreiseitl, vznikal nový projekt jejího směřování, nazvaný samotnou kapelou „chemické bahno“. Na něm se ještě daleko více přitvrdilo, přibylo něco syntetiky a elektroniky a hlavně to netrvalo tak dlouho a dostal se i na album. Už rok od předchozího zápisu totiž TARANTULA podepsala smlouvu pro změnu s Leviathan Records  a vydala album s názvem, v němž se snoubilo její dávné moto s oním nejnovějším přístupem k věci, totiž „Chemomarsh“.

Jestliže se však změna, kterou hraničtí absolvovali mezi druhým a třetím albem, dala nazvat pozvolnou, skok, který absolvovala protentokráte, byl vskutku daleký. Snad na důkaz toho zmizelo z obalu i klasické logo kapely a spolu s ním bohužel i její klasický zvuk – z vždy originální TARANTULY se najednou stala jen jedna obyčejná kapela z těch mnohých, které slepě následovaly revoluční thrashcoreový debut MACHINE HEAD „Burn My Eyes“ (1994), jenž sice definitivně vrátil metalovému světu legitimitu, ovšem spolu s tím spustil i vlnu neutěšeného plagiátorství všeho druhu. 

Vskutku nevím, zda by tehdá nebylo bývalo lepší variantou kapitolu TARANTULA uzavřít, zapečetit a „Chemomarsh“ vydat pod nějakým jiným názvem. Vždyť zde nezůstal kámen na kameni a na pětačtyřiceti minutách alba posloucháme úplně jinou kapelu, než která natočila „Never Say Never“, třebaže ze tří čtvrtin tvořenou těmi samými lidmi. Na nějaké melodie můžeme zapomenout (s čestnou výjimkou sympatické „Carrie“) a třebaže některé kusy by v tehdejší thrash/coreové konkurenci nemusely vůbec dopadnout špatně (instrumentálka „From Cuanza To Jangora“, „Hamas“ nebo „Hard On“), nebylo to prostě a jednoduše najednou ono. TARANTULA byla totiž vždy především o sebejistém a více či méně originálním projevu, ovšem tyhle parametry nové album ani zdaleka nesplňovalo. Zřejmě proto následovalo, co muselo: TARANTULA zkrátka a dobře sešla z očí, následně i z uší a najednou nebylo nic, co by jí ještě udrželo při existenci. A tak necelých deset let poté, co tak razantně vstoupila na domácí scénu, jí také v nesrovnatelné tichosti nenápadně a definitivně opustila.

(5/10)

TARANTULA

Pohybliví v pohyblivém ještě po třiceti létech

Bratři Balkové pak spolu s některými členy kapely WIZARD založili v roce 2001 dnes veleúpěšný TRAKTOR a spolu s ním si znovu užívají plnými doušky prken, která znamenají Českou republiku. Co se týče ostatních někdejších členů kapely, už to po hudební stránce není nic převratného. Vítězslav Kula a Michal Langer podle všeho opustili své nástroje úplně a Libora Mrkvu se mi podařilo vystopovat pouze v revivalovém spolku POZDNÍ SBĚR, v němž se v novém tisíciletí setkal mimo jiné i s „Grizzlym“ Furárem a „Dodošem“ Zemanem a dnes už nejspíš rovněž nefunguje. No a na Dušana Sommera můžete dnes narazit pod přezdívkou „Duschinka“ ve folkmetalovém uskupení EMERALD SHINE, zatímco Václav Dreiseitl už léta provozuje nahrávací studio „Bombjack“ v Hranicích.

Odkaz TARANTULY však nepochybně žije dál. Nejen, že zasvěcení chovají v úctě především a pochopitelně její první dvě alba, ale na myšlenku, podle níž některé ze zítřků kapely můžou být stejně zářivé, jako její včerejšky (v duchu názvu alba „Never Say Never“, viz. výše), navázal i již zmíněný Michal „Kevé“ Langer, který před nedávnem rozjel internetové stránky www.mobilisinmobili.sk, jež se velmi, ale opravdu velmi detailně věnují debutovému a jistě nejslavnějšímu albu kapely. A když jimi budete listovat, docela určitě narazíte i na videoklip ke skladbě „Nautilus“, v němž si po létech zahráli všichni tehdejší členové kapely, a který by tím pádem mohl cosi naznačovat… Nedělám si samozřejmě iluze, ale už jen ten fakt, že TARANTULA aktuálně promluvila z všemocného internetu, je prostě nadmíru příjemným zjištěním. A ať už to dál bude, jak chce, jedno je jisté – tuhle kapelu už nikdo z paměti národa jen tak nevymaže a spolu s ní i jednu moc povedenou kapitolu o budování československého heavymetalové scény.  

„Nautilus dál uniká
pozemským stínům násilí,
mobilis dál zůstává,
loď čistých srdcí připlouvá.“


Foto: www.mobilisinmobili.sk

 15

Louis

Další informace

Diskografie

Chemomarsh (1996)
Never Say Never (1995)
Peklo pro všechny (1992)
Mobilis In Mobili (1990)