Signifikantní a určující vokál je něco, co může do jisté míry jistě ovlivnit předpověď úspěchu libovolné metalové záležitosti. Pakliže je melodický, je to dokonce ještě o fous pravděpodobnější, ovšem výjimky potvrzující pravidlo existují i v žánrech podstatně tvrdších, kde se na melodie (a tím pádem rovněž na vokál hrubší než poctivá rašple) narazí jen velmi zřídka.
Zářným příkladem budiž výstavně charismatický záhrobní projev Davida Vincenta, někdejšího leadera deathmetalových velikánů MORBID ANGEL. Když se tenhle chlapík opře do mikrofonu, je to málem jako osudové znamení – nevzpomínám si vlastně, že bych kdy slyšel z jeho hrdla něco, co by nemělo jiskru a tunový náboj navrch, včetně jeho nedávných country pokusů. A že je to už dlouhých osm let, co jsme ho mohli plnohodnotně slyšet na studiovém záznamu (myšleno samozřejmě rozporuplně přijímané album zmíněných hodnostářů smrti „Illud Divinum Insanus“), je jasné, že hlad po čemkoliv kovově znějícím z jeho dílny bude převeliký.
Možná to podobně cítil i samotný Vincent, v roce 2015 opustivší řady svého mateřského uskupení, neboť záhy zformoval projekt VLTIMAS, do nějž přilákal Runeho „Blasphemera“ Eriksena, kytaristu se zkušenostmi mimo jiné třeba z MAYHEM, a bubeníka Flo Mouniera, který je pro změnu dlouholetým a stálým členem CRYPTOPSY. Na první pohled tedy přišlo na svět poměrně hvězdné seskupení.
A nejen na něj. VLTIMAS jakoby v sobě koncentrovali veškerou chladnou krásu klasického death metalu, z níž dokázali vysochat skulpturu ohromující jako socha Helma Kladiva z filmového Helmova žlebu. Potěší proto jistě srdce každého, kdo nalézá potěšení v náslechu spletitým cestám hudební smrti, příznivce bývalého Vincentova působiště zřejmě především, a dodá vrcholné deathmetalové nabídce pro rok 2019 zase další rozměr.
Album s mistrně ilustrovaným obalem, vyšperkovaným o optický klam na téma ústředního písmene „V“, válcuje prakticky každým ze svých devíti fláků, ať už jde o převažující sypačky typu „Praevalidus“, „Total Destroy!“ či „Diabolus Est Sanguis“ nebo temné, střednětempé záležitosti, v nichž ovšem ještě více vyniká jedinečná Vincentova hlasová magie. Úplnými vrcholy jsou proto (a jistě ne náhodou) dva vzácně působivé kusy, a sice „Monolilith“, kde v jeho podání dojde dokonce i na onu v úvodu zapovězenou melodickou linku, a „Last Ones Alive Win Nothing“, úžasně rozplizlý kus, ve kterém když zazní táhle Davidovo „Uuurrrggghhhuuuu“, je to přesně na ten pocit, podle nějž byste dokázali vyskočit z vlastní kůže.
Nebudu proto daleko od pravdy, když prohlásím album „Something Wicked Marches In“ za mistrovský kus chladivého kovu smrti, přesně takový, pro který všichni zasvěcení tomuto hudebnímu stylu propadli. A je o to víc potěšující, že se jeho prostřednictvím vrací právě David Vincent, ikona, od níž podobná alba očekáváme vlastně automaticky. Vítej zpět, smrťácký barde!
