Fluff fest prošel významnou revolucí. Spočívá ve změně areálu, ve kterém se přesunula hlavní scéna, jež je tentokrát natočená směrem ke vchodu. Hned vedle ní je „dvojka“, menší scéna, která dříve byla ve stanu a na stejném místě zůstává „playfast stage“ a stejně tak „PsyTent“, který naopak trochu nabobtnal a kapely tak už nestojí na zemi, ale na vyvýšeném stupni. Šachy ve scénách mají jednu dosti velkou nevýhodu. Jakmile se slunce nakloní, tak míří přímo na publikum. Má to dva efekty, vedro přímo do ksichtu a absolutní nemožnost cokoliv vidět, protože koukáte vlastně přímo do slunce.
Krátce po šesté se otevírá areál a pro pár prvních, kteří překročí hranici festivalu, hraje východňárská naděje uřvané hudby, NABOSOPOSKLE. Ti mají asi nejlepší zvuk celého dne. Z devadesátek vykvétající screamo, hnané kupředu přes akordy hodně a hodně nastředovanou baskytaru má i u skromného publika úspěch. Bubeník kolohnát, co se krčí u soupravy, jako by byla pro malé děti, kytarista s nejrozsáhlejší sbírkou kraťasových roztrženin, celkově zajímavá sbírka figur. Za mě spokojenost.
Zajímavý lidi jsou vlastně i v další kapele RYLOTH. Hlavně teda oba kytaristé. Jeden mi silně připomíná čtrnáctiletého Tadzia, do kterého se zamiloval Gustav von Aschenbac ve Smrti v Benátkách, a druhý zase Murdoca Niccalse, fiktivního basáka z kapely GORILLAZ. Má stejně zlý oči i tmavý pytle pod nima. Jen zelená pokožka tu chybí. Kluci hoblují opět variaci na emo/screamo violence. Tentokráte to je mnohem méně od srdíčka a mnohem méně punk, než NABOSOPOSKLE. A to mi možná trochu vadí. Tenhle žánr má být mnohem víc na krev a mnohem víc špína.
Domácí plzeňáky KOSI IDINA, kteří s Fluff festem pomáhají už léta, trochu zazdil zvuk. Basa velmi vytažená a bicí bohužel trochu křivé, takže, ačkoliv se zpěvačka Petra mohla snažit sebevíc, živě byla funkčnost kapely trochu nalomena. Stíhám ještě na Psytentu zbytek JAH CIZZI, což je dost podivná psychedelická kapela z Rumunska. Sorry, ale nejsem na drogách, abych tohle mohl ocenit.
Spojení podzemí a popu, zdá se, v Táboře funguje více než dobře. Krom miláčků KALLE tu tentokráte máme indie-poprockovou VANDU. Zvuk je dle mého ještě hodnější, než na rok starém EP. Vše je ještě zasněnější a mlhavější. Kapela má navíc ženskou většinu. Že by se MANON MEURT rodila sestra?
Na začátku ve své podstatě tři emíčka, jedna divnohudba a teď popík. Jsme to vůbec ještě na Fluffu? O tom, že jsme, mě přesvědčuje jihlavská jistota PRŮMYSLOVÁ SMRT. Na scéně mají sice pivka a basák vypadá na to, že jich do sebe hodil o pár víc, než by se před koncertem slušelo, ale fastcorová jízda je to pekelná. Mičlovi vypadlo zase pár vlasů, takže jeho proměna v bůčkatého Klingona, co lítá po scéně zleva doprava, jako nasranej lev v kleci, je dokonalá. Konečně se rozjíždí i nějaký ten mosh.
Po PRŮMYSLOVCE čekám už jen na NIBOOWIN a pak tradá domů. Trochu mě při nich štíří zvuk, u scény jsou přehulený kytary, u zvukařského pultíku zase leze hlavně zpěv a bicí. Najít si místo je celkem těžké. Kapelu jsem za poslední dva měsíce viděl třikrát a tohle bylo po zvukové stránce rozhodně nejhorší. Kluby jim sluší mnohem více. Po těch koncertech, co jsem viděl, je třeba říci, že se kapela mnohem více sžila se švédským trans-bouřlivákem Dannym, který svými tanečky a excentrickými gesty a hlavně pak nelidským histerákem kapelu silně nakopl. Chaotické kytary a zběsilé rytmy tentokráte u mě díky zvuku nedopadly na úrodnou půdu, byť prezentace byla řádně divoká.
