Tato recenze bude trochu osobnější a klidně by mohla mít podtitulek "jak jsem ztratil a znovu nalezl cestu k SUNN O)))". Tahle banda sonických teroristů mi před pár lety způsobila fyzické obtíže, když jsem je fotil na Brutal Assaultu, a od té doby jsem na ně zanevřel. Řekl jsem si, že už je nechci vidět ani slyšet živě, a že si už si nikdy nepustím žádnou jejich desku. Proč? Bylo to čistě osobní. Po pár minutách ve fotokoridoru jsem měl pocit, že mi akustický tlak rozerval vnitřnosti. Mnohokrát jsem odcházel z koncertu s tím, že mí pískalo v uších nebo se mi díky zvuku točila hlava. Nikdy jsem to ale nemusel léčit několik týdnů jako po zmíněné akci. A proč tedy právě čtete recenzi na desku od kapely, u které jsem se zařekl, že už žádnou desku neuslyším? Něco se stalo. Prožitek, který znovu ukoval můj vztah k SUNN O))). Chvíle tak silná, že si ji doteď pamatuji, jakoby se to stalo před několika minutami. Okamžik, který se velmi těžce vysvětluje, ale stejně se o to pokusím.
Je jen několik skupin a písniček, ke kterým mám velmi speciální vztah, protože jsem s nimi zažil něco speciálního. Okamžiky, které vám změní život. Okamžiky, kdy se něco významného stane poprvé. Něco, co se vám zaryje do paměti. Třeba první sex. Pokud jste ho prožili ve chvíli, kdy hrála nějaká muzika a vy jste k hudbě vnímaví, vytvoří se pouto na celý život. Někdy se prostě jen stane to, že hraje hudba v nějaké situaci, a ten okamžik natolik souzní s hudbou, kterou slyšíte, že se vám díky tomu nesmazatelně zaryje do paměti. Díky tomu si pamatuji chvíli, kdy jsem v dubnu v roce 2007 jel v Praze tramvají číslo 22 a poslouchal skladbu „Go“ od OSI. V tu chvíli prostě hudba orámovala realitu.
Přesně si pamatuji tu chvíli a náladu. Díky tomu se ta skladba pro mě stala speciální. Ta lehkost, všednost všech ostatních kolem, vlahý jarní vzduch, co proudil do tramvaje. Je prostě jen několik takových chvil. Další taková se mi stala před pár měsíci. Bylo něco kolem šesté, měl jsem za sebou let z Pešti do Tel Avivu a unavený sedím naložený v autě směr Be'er Sheva, města asi sto kilometrů jižně od Tel Avivu. Trochu klimbám. Polospánek, polobdění. Venku poušť. Západ slunce. Poušť rudá a pustá. Sem tam míjíme industriální komplex uprostřed pustin a autem hlomozí předchozí album SUNN O))), nazvané „Life Metal“. V tu chvíli do sebe vše zapadlo. Nálada, prostředí, hudba, rozpoložení. Mám v mozku vypálený cejch toho okamžiku.
Nové album „Pyroclasts“ opět není ničím, co byste poslouchali každý den. Osobně jsem se ale opět přesvědčil, že nastanou životní chvíle, kdy vám nebude dávat smysl poslouchat nic jiného. SUNN O))) vypustili do světa další hlomozící dronovou stěnu. Zbustrovanou plochu, ve které musíte poctivě hledat každý záchvěv pokroku. Ani tady vám nedají nic zadarmo. Oproti zmíněné předchozí desce, se kterou jsem prodělal výše popsaný transcendentální zážitek, jetahle stěna o více jak dvacet minut kratší.
Obsahuje čtyři kompozice, složené z dronových stěn, které se pozvolna valí a morfují stejně jako pouštní krajina, se kterou budu mít SUNN O))) asi navždy spojené. Oproti „Life Metal“ mám neodbytný pocit, že je nové album více neukotvené. Jednotlivé skladby vždy definují tóniny, které jsou napsané u každé z nich. Album je více do sebe zahleděné a spontánní. Díky tónům, na kterých jsou založené, mají jednotlivé kompozice i svoje vyznění. Například „Frost (C)“ pracuje s temnotou, kdežto „Ampliphædies (E)“ s určitým druhem jogínské meditativnosti. Lze říci, že se touto nahrávkou kapela částečně ohlíží na žánrově podobě ortodoxní „Monoliths & Dimensions“. Laťku, stanovenou před deseti lety, novinka ale přeskočit nedokáže.
