ANNIHILATOR, TERMINATOR, ASMODEUS - Praha, KD Eden - 12. února 1995

ANNIHILATOR, TERMINATOR, ASMODEUS - Praha, KD Eden - 12. února 1995

ANNIHILATOR, TERMINATOR, ASMODEUS - Praha, KD Eden - 12. února 1995

ANNIHILATOR, TERMINATOR, ASMODEUS - Praha, KD Eden - 12. února 1995

STUDIO: Po sametové revoluci si fanoušci mohli začít ve svých diářích postupně odškrtávat koncerty oblíbených skupin, o jejichž návštěvě se jim před ní mohlo nechat pouze zdát. Na začátek roku 1995 tak měla Česká republika poprvé čest s kanadskými ANNIHILATOR, kterým jejich šéf Jeff Waters právě složil, nahrál a vyprodukoval album „King Of The Kill“. Otočme tedy kalendář o čtvrtstoletí dopředu, náš retro reportér se znovu hlásí o slovo s původním komentářem…

Hned při příchodu do vestibulu jsme potkali známé. Koncert měl začínat v osm, ovšem ještě ve třičtvrtě se nic nedělo. Prý tisková práva (rozhovory s novináři atd.), jak nám prozradil jeden kamarád zvukař. Něco před osmou ale nakonec přece jen odblokovali vchod a my jsme mohli po schodech vyrazit vzhůru do útrob. Eden je útulný, ovšem návštěvnost nebyla heroická. Je smutné, že Praha nedisponuje více jak pětistovkou (ale možná ještě méně) pravověrných metalových fanoušků.

ASMODEUS

Ale zpátky k muzice. Začínal klatovský ASMODEUS a jejich roli “první kapely“ jsem jim skutečně nezáviděl. Nastupovat bez intra do rozsvíceného sálu není jistě nic příjemného, ale kluci se s tím vypořádali a bez dlouhejch řečí zahájili svůj blok. Hrálo se převážně z prvního alba „Prosincová noc…“ (písně jako „Jsem okvětí“), i když zazněly i dvě skladby ze zatím posledního studiového štychu – EP „Den zúčtování“. Skupina působila sympatickým dojmem (alespoň naše skupina pozorovatelů se na tom shodla), který nenarušil ani tradičně předkapelovsky mizerný zvuk. Po zhruba půlhodině hraní se rozloučili a s potleskem opustili pódium.

STUDIO: ASMODEUS ještě v nejryzejším thrashovém období, i když samozřejmě už to zmiňované EP „Den zúčtování“ (kterému hodně ublížil zvuk) ukazovalo, že tahle škatulka začíná být ústřednímu skladateli Miloši Beštovi příliš těsná. Těžko si tehdy někdo představil, že se tahle bestie dožije třicítky, a co víc, že si po celou dobu zachová kvalitu, kterou jí může i ten ANNIHILATOR závidět.

TERMINATOR

Na bzenecký TERMINATOR jsem byl zvědav, o to víc, že se mi v hlavě dost utkvěla jejich první deska „Pravděpodobnost zániku“, ale co se na jevišti odehrávalo nás doslova zhnusilo. Nový zpěvák s image – ostříhaný „trojkou“, modrou džísku bez rukávů a nervní pohyby a k tomu hudba tzv. “moderní“, čili primitivní křížení thrashe, punku, hardcoru a jánevímanijaksetomuříká všemu v rozmezí tří až čtyř akordů – prostě bomba! Ještě navíc byli strašně “zlí“, tvářili se jako mistři světa a krutými pohledy probodávali dav. Nikdo nechápal, z jakého důvodu si pořadatelé takhle popletli pořadí účinkujících kapel. Když skutečně skončili, modlili jsme se, jen aby si to ti Predátoři nerozmysleli a nechtěli přidávat. Naštěstí to dopadlo dobře.

STUDIO: Po úspěchu debutového alba z konce roku 1991 začal bzenecký TERMINATOR poměrně hustě koncertovat nejen v domácích luzích a hájích. Nejen díky rozdílným hudebním představám však mění sestavu a druhou desku s názvem „Plugged!“ už zpívá nový zpěvák Robert Mráka, když i stylové kormidlo souboru se posunulo. Předskakování ANNIHILATOR však bylo labutí písní kapely, která rok na to ukončila svoji činnost a muzikanti se rozprchli do jiných projektů. V roce 2002 vychází obě prvotní dema TERMINATOR na CD pro pamětníky.

Jeff Waters

Pak nastala dlouhá pauza před hlavním tahounem. V sále se postupně sešeřilo a do ticha zazněly zvonky a hlas nám začal vyprávět o jakési Alici a peklu. Všem bylo jasné, co přijde. „Alison Hell“ a ze zákulisí se vynořuje čtveřice hudebníků, přičemž největší pozornost směřuje samozřejmě k tomu uprostřed – Jeffu Watersovi, který poslední CD svých ANNIHILATOR – „King Of The Kill“ nahrál celé sám, jen s i zde přítomným bubeníkem Randy Blackem.

A na první pohled je vidět rozdíl mezi ANNIHILATOR a skupinou předcházející. Waters hraje bez křečí, s úsměvem, přitom stačí zpívat, běhat, pařit i komunikovat s fanoušky. O tom, co tenhle pán umí s kytarou (koukali byste, jaký smrťácký běhy hraje i do zpěvu), není nutno pochybovat. A pranic nevadí, že mistr někdy nezvládá výšky a občas je hlasem “jinde“. Vše nahrazuje obrovskou živelností a hráčským umem. Ostatní hudebníci za ním ale nezůstávají nikterak pozadu. Bubeník předvádí excelentní hru a o kvalitách basáka Kena Dixsona a kytaristy Davea Davise taktéž nepochybujte. Hraje se výběr ze všech čtyř alb (výčet rarit „Bag Of Tricks“ nepočítám), i když největší důraz je samozřejmě kladen na novinku. Má to spád, dramatičnost, a tak ani nepozoruju, že se všechno blíží ke konci.

Jeff Waters

A najednou se muzikanti loučí. Je konec? Ne, to by snad ani nešlo, aby se skupina nevrátila na přídavek. Navíc když má Jeff Waters zítra dvacátédeváté narozeniny. Ze zákulisí mu přicházejí všichni popřát a s nimi i fans zpívají „Happy Birthday“. A pokračuje se dál. Instrumentálka „Crystal Ann“ a mimo dalších i jeden z vrcholů večera, píseň „Stonewall“. Také jakési medley v podobě začátku písně „Fun Palace“ s navázáním „Kraft Dinner“. A další loučení, další odchod, ale ještě z toho nic nebude, fanoušci se nechtějí hnout, a tak se skupina znovu vrací na jeviště s klasikou od AC/DC, čímž je definitivně zakončen tenhle skvělý večer.

ANNIHILATOR

STUDIO: Starší fanoušci sice již nějakou dobu ANNIHILATOR vyčítali odklon od thrashových klepaček k větší písničkovitosti, což tehdy aktuální album jenom potvrdilo, ale kvalitu měl v té době Jeff Waters stále ještě pod kontrolou. Stačilo ale následující album „Refresh The Demon“ a už se to všechno začalo ředit, natahovat a opakovat. Waters ani dnes neváhá nahrát po stopadesáté tutéž vyhrávku nebo použít stejnou píseň jen pod jiným názvem a textem, dle ohlasů příznivců na letošní (již sedmnácté) album „Ballistic, Sadistic“ to ale skoro nikomu nevadí, ba naopak. ANNIHILATOR naživo a s vhodným playlistem však budou jistotou vždycky.

 17

Darkmoor

Další informace

Jiné pohledy

Jiný koncert stejného turné jsem o nějaký den později navštívil v plzeňském, tuším, "Domu hrůzy u Radbůzy" (jinak tehdy DK Inwest). Na předskokany si již, popravdě, moc nevzpomínám, důležitější však je, že dojmy z hlavní hvězdy jsem si (z první řady pod pódiem) odnesl naprosto totožné jako kolega Darkmoor. Bylo to vskutku jako sen, vidět a slyšet naživo leckoho, o kom se vám ještě před nějakým časem zdály maximálně tak mokré sny. A v případě plzeňské zastávky "King Of The Kill Tour" o to příjemnější, že jsem si návdavkem odnesl kompletní Jeffův soupis skladeb s pečlivě vyznačenou pauzou na zmíněnou připomínku jeho narozenin a odhozenou paličku Randyho Blacka.    

... [23. dubna 2020]