Asi to znáte všichni. Partičce čtyř finských cellistů se přejedlo to neustálé přehrávání nesmrtelné klasiky a zachtělo se jí potem nasáknutého metalového běsnění. A když už metal, nač chodit ke kováříčkovi, když tu přece máme lety prověřené klenoty kovářů, kteří tomuto stylu v osmdesátých letech předsedali? Vznikla tak instrumentální deska coververzí ojetých fláků dinosaurů z METALLICY ve svébytné úpravě pro čtyři smyčce a strmý let vzhůru na křídlech strhujících koncertních vystoupení mohl započít.
Čekalo se ale především na to, co bude dál, jak rozetnout gordický uzel a hoši zatím jen potichoučku polehoučku vystrčili drápky, když na dvojku "Inquisition Symphony" umístili mezi další várku předělávek (nezbytná METALLICA a nově především brazilská SEPULTURA) i první nesmělé pokusy o vlastní tvorbu, zatím snad pouze pro formu a aby nastavovaná kaše nezačala příliš zapáchat. Důležitý první krok však byl učiněn, takže následnou prubířskou sbírku vlastní tvorby, fošnu s přidrzlým názvem "Cult", přijal rockový svět spíše s dychtivou radostí. A nutno přiznat, že větší škála podpůrných nástrojů, především pak perkusí, sázka na chytlavé melodie, propracované aranžmá, jakož i tradiční živelnost a dechberoucí ataky smyčců, byla tou jedinou možnou správnou cestou. Tedy spokojenost na obou stranách barikády.
"Reflection" je blesk z čistého nebe! Kdo očekával vítr, sklidí orkán. Naprosto neskutečný riffostroj tří violoncell (neb se nám skupina v mezidobí o jednoho člena smrskla) totiž premiérově popohání skutečný bubeník. A není to žádný nýmand, holenkové. Samotný velký hromovládce Dave Lombardo na desku nabouchal pět kvapíků. Můžete se mi klidně smát, ale přes první dva songy nakopnuté jeho uměním jsem v soupisce hostů hledal elektrické kytary. Samozřejmě marně. Tohle je thrash pro cella (byť různorodě przněná, zmutovaná a zkreslená) jež nemá obdoby. Pochopitelně kromě těchto pěti tutovek, a dalších ostrojízd, kdy má bicí artilerii pro změnu pod palcem Sami Kuoppamäki, dostaneme i potřebnou dávku melancholie a smutku. Vždy s jasnou a hodně povedenou melodickou linkou, ať už ji vykresluje hostující klavír, housle nebo samotná violoncella, dýchá vždy filmovým doprovodem provoněnou epikou a výborně dramaturgicky doplňuje „sypačky“ při ostrojízdách. Nikde ani hláska, pouze krásné melodie a brutální riffy - taková je APOCALYPTICA ročník 2003. Koncertní podoba takového materiálu musí být pastva pro uši i oči!
Znám slušný počet lidí, kteří si APOCALYPTICU zařadili jako další, byť docela zajímavý, revival a přestali se o její další vývoj starat. Jenomže byla-li to chyba už v souvislosti s předchozím počinem, pak v případě "Reflection" by šlo o botu téměř kardinální. Zrají totiž jako víno a bude jistě zajímavé počkat si, s čím tito finští šikulové vyrukují příště. Pokud vsadí na zpěv, se kterým ostatně již tak jako tak v nedávné minulosti koketovali, můžeme se nadít spousty dalších milých překvapení.
