Když jste si před deseti lety dali do youtube heslo „the worst bands in the world“, zobrazil se vám na prvním místě sestřih, kterému dominovali BEHOLD… THE ARCTOPUS s videem, které zveřejnili jako inzerát pro hledání bubeníka. Od těch dob našli už tři odvážlivce, kteří dokázali základní tandem doplnit. Když mluvím o základním tandemu, tak tím myslím producenta a multiinstrumentalistu Colina Marstona, jenž tu obsluhuje warr guitar, a kytaristu Mika Lernera. Třetím členem a vlastně i třetím bubeníkem, který už prošel sestavou této netradiční kapely z Brooklynu, je Jason Bauers. Jeho jméno by vám mělo být povědomé, neboť právě on obsluhuje bicí sestavu u technických šílenců PSYOPUS, což je více než dobrá průprava pro výzvu, kterou přijal zde. „Hapeleptic Overtrove“ je vlastně již druhou nahrávkou, na které se pod hlavičkou BEHOLD… THE ARCTOPUS podílel. A přitom se aktuální dlouhohrající deska poměrně značně liší od EP, které vzniklo v roce 2016. V čem?
Hlavním rozdílem je to, že EP bylo přeci jen v měřítku této ze řetězu utržené party mnohem konvenčnější. Novinka zdaleka není tak hutná, je mnohem více kytarově upidlikaná a složitější na poslech. Mnohem častěji výsledek zní, jakoby nástroje vedly dialog, kdy si každý razí svoji vizi. Bicí jsou parciální a málokdy mají tendenci držet rytmus. Spíš naopak. Snaží se krájet a oddělovat. Do celku vstupují spíše jako jakýsi rozhodčí, který píská soubor obou kytarových nástrojů. Krom toho, že je novinka složitější na poslech a mnohem více roztěkaná, jde také říci, že je mnohem atmosféričtější. Jestliže „Cognitive Emancipation“ byl chladný a odměřený technický nálet, co velmi čerpal ze světa technického death metalu, tak současný materiál má tendenci i přes svoji rozpolcenost mnohem více tlačit nějaké emoce. Nástroje na sebe občas agresivně štěkají a rezonují velmi agresivními vibracemi, jindy zase švitoří vzájemnou shodou. Je to hudební dialog, jaký jsem velmi často cítil například ze starých SABOT, kteří hudební komunikaci pojímali velmi podobným způsobem.
BEHOLD… THE ARCTOPUS ve svém jádru stále operují na stejném území. I tentokráte jde o kombinaci technických instrumentálních pasáží, které si půjčují dosti z metalu, případně mají nintendocore nebo až chiptune tendence. Kapela ale nezůstává jen u principů, o které se víceméně otírala vždy. Celkem zajímavým zpestřením jsou téměř ambientní plochy, se nimiž pracují ve skladbě „Perverse. Esoteric. Different“. Dlouho očekávaná deska tak fanouškům nezůstala nic dlužna. Opět jde o velmi netradiční instrumentální technické drama, opět je tu něco nového, jen už to není takový šok, jako v roce 2007, na první dlouhohrající desce „Skullgrid“.
