Hlas Jamese Maynarda Keenana považuji za jeden z nejlépe rozpoznatelných na celé hudební scéně a právě PUSCIFER jsou kapela, ve které se autorsky nejvíce angažuje. Dá se vlastně říci, že na čtvrté desce vás přesvědčují, že existují jen proto, aby se Maynard mohl seberealizovat v polohách, jež mu TOOL ani A PERFECT CIRCLE nedovolují. Jako když srovnáváte FAITH NO MORE a ty nejujetější gejzíry kreativity Mikea Pattona v jeho dalších kapelách. PUSCIFER jsou chameleon. Chvíli současní ULVER, jindy dávní PORTISHEAD, co povolali Maynarda k mikrofonu.
Radost, že je tu další kapela, ve které si mohu vychutnat hlas svého oblíbeného zpěváka, umocňuje ještě více hravost a neotřelost, s jakou tu se svými hlasivkami pracuje. Často mám pocit, jakoby někdo zamknul malého mlsouna do cukrárny, a ten ochutnává, kombinuje a degustuje vše, co mu přijde pod ruku. To vše s vášní a tvořivostí dítěte. Ostatně, je to vidět i z klipů. „Existential Reckoning“ uvádí na scénu Billyho D., dosti specifickou, nebál bych se říci i bláznivou, postavičku. Je v tom dávka dadaistického teatrálna. Laciná plastová maska, za níž se skrývá hlubší tajemství.
Ke klipům se vyplatí dodat zajímavost. Některé mají hodně aktuální vizuál, jezdí v nich skejťáci v biochemickém overalu a na pozadí se točí koronavirový planetoid. Materiál ale získával první kontury před čtyřmi roky. Korona ho možná jen lehce akcelerovala. Například texty ale s časem získávají čím dál tím aktuálnější náboj. Jakoby byl Maynard prorok.
PUSCIFER často používají hodně popové, uhlazené zvukové rejstříky, nicméně způsob, jakým tak činí, je jedním slovem zvrhlý. Pop se tak často láme do perverzního minimalismu, ve kterém vokály fungují jako mechanické písty. Pokud se slovo crossover na konci devadesátých let nadužívalo tak, že téměř ztratilo význam, tak zde je možné mu ho opět přiřadit. PUSCIFER jsou jednou velkou radostnou kombinací. Mění techniky, styly, žánry i přístupy a přesto zůstávají nějakým způsobem konzistentní. Jedním prvkem budiž hlas Maynarda, ale zdaleka to není jen o něm. V jednom mlýnku se tu mlátí industriál, poprock, triphop, elektronika i ambientní cáry mlhy. PUSCIFER jsou ale schopní rozložit typická stylová klišé na prvočinitele a z nich tvořit zcela nové obrazce. Na aktuální desce více než kdykoliv před tím. Kapela se v minulosti profilovala mnohem rockovější polohou, jež je teď často téměř neznatelná.
Oporou PUSCIFER zdaleka není jen Keenan. Dalšími v řadě jsou ostatní zajímavé figury, které se kolem kapely motají nebo motaly, a prorůstají napříč alby, například někdejší baskytarista MINISTRY Paul Barker, výrazná zpěvačka a písničkářka Carina Round nebo producent Mat Mitchell, který v PUSCIFER nejčastěji obstarává kytaru a je jedním ze základních stavebních kamenů. Je tu ale také teheránská spojka Mahsa Zargaran, která pěstuje hned několik uměleckých disciplín, a spousta dalších zajímavých lidí, kteří v průběhu doby navázali s PUSCIFER nějaký vztah. Takto složené superskupiny však ne vždy fungují optimálně. Máte tu silná ega a to může mít na výsledek devastační účinek. Tady ale do sebe vše zapadlo. Celkem častý hudební minimalismus tu jasně ukazuje, že si všichni členové "sedli" a dokáží uhnout pro dobro výsledku. Snad krom principála a jeho vrstvení vokálů, jež tu často tvoří pevnou páteř všeho.
Aktuální deska si velmi libuje ve zvucích, které mají silně retro příchuť, výsledek je ale hodně svěží. PUSCIFER se podařilo nahrát desku, která je aktuální, ačkoliv je složena ze zvuků elektronické prehistorie. Je pro ni typická tvůrčí hravost a velmi zvláštní nálada, u které si nejste jisti, zdali máte mozek pod hypnózou nebo jste právě vdechli prach, jenž vám jitří všechny smysly.
