Plzeňští PANYCHIDA jsou pevnou součástí tuzemského černěkovového podhoubí již řádku let a to samozřejmě nejlépe ze všeho vypovídá o jejich současném statusu. Nové, v pořadí již páté studiové album „Gabreta Aeterna“, jež spatřilo světlo pandemií stíhaného světa na sklonku loňského roku, však má nesporné ambice vnímání PANYCHIDY ještě poupravit a posunout směrem výš. Podobně poctivých a ve všech směrech propracovaných „klasických“ metalových nahrávek totiž uplynulých dvanáct měsíců v domácích poměrech mnoho nepřineslo.
Neboť když se jeden zaposlouchá do jejích drážek, koncepčně i textově věnovaných Šumavě (Gabreta neboli „Pohoří kozorohů“ je keltský název pro tyto hory), může se mu velmi lehce stát, že skončí v neodvratném zajetí špinavých heavy/blackmetalových pařátů, jež škrábou a tisknou velmi intenzivně a chladnokrevně, ale zároveň také v nebohém posluchači vyvolají pocit vznešené pokory, ohromení a odevzdanosti. To proto, že „Gabreta Aeterna“ je dokonalým konglomerátem obsahu a formy, totiž jiskřivé poklony stylovým kovovým standardům a do nejmenších detailů propracovaného doprovodného materiálu, obalem počínaje a perfektní prací s různými intry, vsuvkami a jinými obohaceními prostého hudebního projevu konče.
Názorně to ilustruje už jen pohled na samotný obal nahrávky, jemuž v sugestivním černobílém provedení vévodí archaická momentka s umrlčími prkny, na jejímž pozadí se tyčí nejvyšší vrch hor Velký javor. Kdo by za zvuků třeba takové závěrečné „Tottenbretter“ zůstal při pohledu na něj nedotčeným, asi těžko někdy pochopil, jakou hloubku může mít dobře zahraný a vymyšlený heavy metal. A takových symbolických spojení hudby a její hmatatelné ilustrace obsahuje album celou spoustu, vlastně by se dalo říct, že je jím doslova prošpikované.
Přenese vás do světa na oko ošklivého a černého, tak jak to má na pořádném blackmetalovém albu vypadat, v němž se však odehrává daleko víc emocí, díky nímž na povrch vyplouvá i nápadná uhrančivost „Věčné Šumavy“. K dokonalosti jej vybrušuje mnoho zpěvových poloh a vůbec celý ten tak nějak sympatický projev PANYCHIDY, která působí, že tenhle metalový skvost z ní vlastně vypadl jen tak mimochodem. Slabé místo tady prostě nenajdete a naopak, když budete chtít označit ta nejlepší, bude to možná nerozlousknutelný oříšek. Sveřepý černý kov („Válečná běsnění…“), melodické faty morgány („Trampus…“), nenápadné špičkování s klasiky (riff jako z dílny RUNNING WILD v „Černou nocí…“) anebo mrazivou hororovou atmosféru (geniální užití dětského sboru v „Bludných ohních…“), to všechno – a ještě víc – tady má své pevné místo.
Tak pevné, že budete přemýšlet o tom, zda poklonu takovým velikánům, jakým Šumava rozhodně je, lze v tom našem metalovém ranku vůbec vystřihnout ještě výstižněji.
