PANYCHIDA - Šumava prostě nabízí mnohé (rozhovor s Honzou Vaňkem)

PANYCHIDA - Šumava prostě nabízí mnohé (rozhovor s Honzou Vaňkem)

PANYCHIDA - Šumava prostě nabízí mnohé (rozhovor s Honzou Vaňkem)

PANYCHIDA - Šumava prostě nabízí mnohé (rozhovor s Honzou Vaňkem)

Album „Gabreta Aeterna“, jež vyšlo plzeňské PANYCHIDĚ na sklonku loňského listopadu, se ukázalo být natolik povedeným a zdařilým, až mi dodatečně a bohužel i neopravitelně zamíchalo výsledky mé osobní Valhally za ten proklatý rok 2020. To mi nicméně nemohlo zabránit alespoň v poměrně hluboké sondě do toho, jak nahrávka, která se ve všech směrech tolik vymyká běžné domácí produkci, vznikala, co všechno za ní stálo a co si s ní teď černokněžníci ze západočeské metropole počnou. Hovornou protistranou mi byl kytarista Honza Vaněk, a přestože výsledné interview sám označil za „příliš dlouhé, co snad ani nikdo nedočte“, já jsem opačného názoru. Když se totiž máme bavit o výjimečné události, nemůžeme to přece odbýt několika řádky, že.      

Jak bys domácímu (vlastně i tomu zahraničnímu) metalovému fanouškovi představil kapelu PANYCHIDA, o níž sice má nějakou povědomost, ale nikdy od ní nic pořádně neslyšel? Je něco, na co by jej šlo obzvlášť navnadit?

No to je dost těžká otázka, protož ta kapela taky prošla nějakým vývojem. Když nám bylo dvacet, tak jsme se samozřejmě vezli na tehdy populární vlně pagan metalu a snažili se možná tak trochu směrem kapel typu FALKENBACH nebo FINNTROLL. Ale postupně jsme dospívali, hledali svojí cestu. Každá deska byla podle mého v tomto ohledu jaksi dospělejší, méně dětská. Určitý rukopis máme, řekl bych, celkem specifický, přičemž důraz jsme vždy kladli na melodie. Ale zpět k tomu dospívání – ono s tím souvisí asi i malinké vylepšení techniky hraní. Nakonec se člověk možná nevědomky snaží přeci jen přiblížit k něčemu, co v něm někde hluboko vězí. Já bych řekl, že u nás je ten rozptyl od MOTÖRHEAD přes klasický heavy metal až po kapely typu NECROPHOBIC či DESTRÖYER 666 s tím, že odkazy na naši minulost mohou být stále patrné, ale asi jsme jaksi vážnější. Lidem, kteří nás neznají obvykle říkám, že hrajeme „metal“.

Nezdá se to, ale už jste součástí české scény vlastně docela dlouho… vnímáte to také tak? Co všechno pro to bylo a je potřeba, vezmu-li si třeba, že tři z vás jste v kapele od začátku a personální výměny nejsou ničím, co by vás mělo nějak zásadně trápit?

Tak my jsme od začátku především kamarádi. Kapela je sice středobodem našeho zájmu, ale dokážeme ji i úplně vypustit a třeba jen jeden druhému pomoct na zahradě při base lahváčů. A v tom to asi vězí. A asi to není nic neobvyklého. Naopak bych ale nesouhlasil, že nás netrápí personální výměny. To jádro je v současnosti sice čtyřčlenné už v podstatě deset let, ale opět se potýkáme s výměnou bubeníka a to je asi to nejméně příjemné vůbec, protože bubeník musí umět kapelu táhnout a musí být dost možná nejsilnějším článkem kapely. Sheafraidh se s námi po dokončení nového alba rozloučil a my tak zkoušíme novou posilu. Uvidíme, jak to dopadne. Cítíme, že teď bychom měli vystupovat sebevědomě, protože si to naše poslední album zaslouží. Na druhou stranu zdá se, že doba nám dává dost času se s touto změnou poprat a není úplně nutné to uspěchat.

A jak tím pádem prožíváte současné smutné pandemické období, pominu-li tedy alespoň trochu (a jde-li to vůbec pominout) proces okolo vydání nové desky?

Zkoušíme novou sestavu. Musí se ukázat, že bude funkční. Nejsou možné žádné pochybnosti. No a jinak – jakože to tedy nejde – snažíme se propagovat nové album alespoň virtuálně. Děláme si vše sami. Takže práce je stále dost. Děláme si opravdu vše od hudby až po grafiku. Každý umí kousek a dohromady to funguje a dává člověku nějaký smysl. Ohlasy jsou příjemné. Koncerty v podstatě ani neplánujeme. Nemá to význam v době, když už rok nikdo neví, jak dlouho tohle ještě potrvá. Navíc mám vážnou obavu, zda se vůbec někdy vrátíme alespoň výrazně blízko stavu, který jsme znali před tím, co se děje teď. Už nejsem schopen ničemu věřit, vyčkávám a pomalu dochází energie. Bude to tak mít asi čím dál tím víc lidí a mám trochu obavy, co to může všechno přinést.

Album „Gabreta Aeterna“ je vaším nejnovějším a v pořadí pátým dlouhohrajícím zápisem do diskografie. Myslíš, že o něm můžete mluvit také jako o vrcholu vaší produkce?

Domnívám se, že můžeme. Dali jsme tomu albu opravdu všechno, co bylo v našich silách a za daných podmínek možné. Trvalo nám to déle, než by možná bylo zdrávo, ale na výsledku to asi nijak není znát. Snažili jsme se promyslet všechny detaily jak hudební a textové složky, tak i formy vydání. Nikdo moc nevěděl, jak to dopadne, a zda se představy podaří dotáhnout ke spokojenosti, ale po pár měsících asi lze říci, že se to povedlo. Není nic výrazného, co bych v současnosti měnil. Myslím, že ta drobná práce a upřímnost, se kterou album vznikalo, je na výsledku znát. Navíc se nám povedlo sestavit dobře i samotný hudební obsah, což je věc, kterou sice vždy děláte se snahou o co nejlepší možný výsledek, ale ne vždy se prostě povede napsat dobrou skladbu a už vůbec se nemusí povést napsat takových skladeb deset. Já mám pocit, že nám se to na tomto albu povedlo a každý kus tam má své místo.

PANYCHIDA

Zkus popsat tvůrčí proces vzniku nového alba od úplně nejprvnějších pojetí myšlenek až po okamžik, kdy jste jej měli v ruce jako fyzický nosič…

To ani nevím, zda dokážu. To album vznikalo tak strašně dlouho, že sám nevím, kde bych začal. Hudbu skládáme dva a víceméně je to vždy nezávislé na textové složce. Doma se postupně nahrává, buduje skladba za skladbou. Někdy je to otázka jednoho večera, jindy několika měsíců. Nicméně dříve jsem texty psal přímo k dané skladbě, snažil se od začátku pasovat slovo od slova do již víceméně hotové skladby. Tím jsem ale nyní nechtěl texty limitovat. Textová složka tak vznikala zcela nezávisle na hudební a dost často přímo na Šumavě. Sám jsem netušil, zda se pak povede hotový text vhodně zapustit do skladby a dokonce ani nebylo jasné, kam který text použít. Pak jsem si jednoho večera sednul a vše k sobě přiřadil. Šokovalo mě, že snad nebylo nutné přepsat ani slovo a každý text nalezl svou skladbu téměř okamžitě. Je to asi zvláštní způsob práce, ale nějak se to sešlo, jakoby to tak prostě mělo být. A myslím, že texty atmosférou i frázováním k daným skladbám sedí perfektně.

Tady musím říct, že obdivuji kompaktnost celého provedení alba, od nápadu věnovat jej známému českému pohoří, přes výběr zajímavých textových námětů, obal, grafiku až po finální a uhrančivé propojení s hudbou, přičemž každá z těchto ingrediencí by podle mě obstála sama o sobě a o to větší je celkový efekt alba kompletního. Měli jste i v samotném průběhu vzniku „Gabreta Aeterna“ někdy pocit, že neděláte jen na „běžném řadovém albu“?  

Takový pocit nás víceméně provázel celou dobu. Já jsem toho opravdu nacestoval mnoho. Mnoho pročetl a skládal to slovo po slovu, verš po verši. Témat bylo mnoho, ale jak se člověk se Šumavou více sžívá, některá začnou vyčnívat jako zásadní. Nešlo o to dát každému prvku maximální prostor, ale vhodně to celé propojit, aby každý ten prvek, kulturní či materiální, který na Šumavě můžeme objevit, nalezl alespoň malinký odraz v tom celku. Aby bylo vidět, co všechno Šumava v minulosti nabízela, co snad nabízí i nyní, alespoň jako kulturní dědictví, byť již třeba jen jako muzejní artefakt či záznam v knize. Tak se tu v textu mihne hauzírnice prodávající své zboží po staveních, aniž by pro příběh byla jinak více významná, jinde se zablýskne páteřík, který se vyráběl v místních sklárnách, či posluchači za zády zašeptá skřet Stilzel, kterého pro nás zachoval Hans Watzlik ve svém díle. Je tam toho mnoho a mnoho, co by si zasloužilo možná i vlastní skladbu. Ale takhle je tam zas mnohé co objevit a album bude snad i po čase nabízet další a další skryté artefakty.

Odkud se vlastně vzala myšlenka album věnovat Šumavě? A proč onen latinský název?

Vzala se čistě z mnoha našich jejích návštěv a z faktu, že prostě nabízí mnohé. Ovšem nabízí jej tomu, kdo má zájem objevovat. V hlavě se mi pak spojily i předměty, které jsme kdysi měli jako žáci antropologie – historické antropologie lesa a lesních řemesel, typologie vesnic a stavení. Na Šumavě to všechno bylo. Tak jsem to začal skládat a vracel se i k dalším zdrojům ze svých studií. A onen latinský název… je v něm zejména odkaz na starý keltský název pro tuto lokalitu. Je to název, kterému může rozumět i cizinec a má v sobě určitý mystický náboj jistým způsobem reflektující i Váchalovo šumavské dílo.

Je tedy správný můj dojem, že za dobroušením námětů textů stály hodiny strávené v archivech či na internetu, a že samotnému nahrávání předcházela častá „soustředění“ někde na osamělé chatě na konci (šumavského) lesa mimo civilizaci?

V zásadě by se to dalo říct. Úplně asi nešlo o archívy, ale literatury bylo nastudováno mnoho. Já jsem třeba dodnes nenavštívil Muzeum Šumavy v Kašperských Horách a v Sušici. Vždy, když jsem se tam vypravil, bylo zavřeno, či se zrovna rekonstruovalo. Takže je asi trochu zvláštní vypustit po letech takovéto dílko bez návštěvy takto zásadních institucí. Ale to napravím, alespoň pro sebe, snad v brzké době. No a soustředění sice neprobíhala společně na místech, která zmiňuješ, ale na Šumavě se pak skutečně nahrávalo v pronajaté chatě ve Starém Srní. To byl velký zážitek, který zejména pro nás to album určitě udělal ještě významnějším. Hořel krb, svíčky, venku sníh. A dva týdny nás „rušily“ snad jen vycházky přes zasněžené pláně na pivo do místního pivovaru.

PANYCHIDA

Je někdo z vás takovým turistickým nadšencem, který si sbalí karimatku a spacák a zmizí na víkend právě v útrobách Šumavy, aby se po třech dnes bez kontaktu s civilizací vrátil „dobit“ pozitivní energií panenské přírody? I o tom je „Gabreta Aeterna“?

O tom asi až tak není. Já mám sice rád osamocené tůry, ale jsem spíš jednodenní turista v tomto směru. Takový ten potomek klasického turismu, který se na Šumavě začal rozvíjet po prokopání špičáckého tunelu. Já bych sice zmíněný přístup rád aplikoval, ale výjezdy jsem nepodnikal jen sám a je třeba se přizpůsobit druhému. Navíc bych lhal, kdybych řekl, že výšlap rád nezakončím někde v teple u půllitru a něčeho dobře promaštěného. A do míst, kam bych se rád stylem, který zmiňuješ, podíval, se stejně nesmí. Už přes sedmdesát let.

Který z příběhů anebo motivů skladeb alba je ti nejbližší a proč?   

Výrazným prvkem alba je samozřejmě nosný motiv Šumavy a tím je umrlčí prkno. To nese tolik náboje a „romantiky“… co jiného ve spojitosti s tímto místem použít jako motiv alba, že? Ale jinak nemůžu nic vybírat. To album mělo být zejména celkem složeným z drobných detailů a tím také je.

Na obal alba byla použita fotografie, která laikovi vyskočí jako jedna z prvních ilustrací po zadání hesla „umrlčí prkno“ do wikipedie. Jak bylo složité získat práva k jejímu užití a kde jste na ni přišli?

Je to jedna z nejvýraznějších fotografií Josefa Seidela. Kdo se trochu zajímá o Šumavu, musel na ní narazit. V tom snímku je obsaženo skutečně mnoho „Šumavy“ a pro mě byl jasným favoritem na přebal už dávno na začátku všeho spřádání. Ten obrázek je sice „profláklý“ a zdobí mnohá šumavská stavení, hotely a restaurace, ale v podobné souvislosti jako my jej beztak nikdo neužil. Získat práva bylo celkem jednoduché. Všechny snímky užité v bookletu jsou užity se svolením Fotoateliéru Seidel z Českého Krumlova, což je instituce spravující Seidelovo dílo a nabízející i digitalizovanou formu snímků k užití za různým účelem. Stačilo vysvětlit záměr a domluvit se. Mimochodem ta fotografie je nyní použita i jako titulní ke třetímu dílu knižního vydání „Zmizelé Šumavy“ – známého to dokumentární cyklu Emila Kintzla (ten mimochodem také dostal náš dřevěný box, viz. níže) a Jana Fischera.

A ještě k názvům skladeb samotných, proč se u některých objevují jen německé názvy, případně překlady do němčiny? Má to něco společného s náhledem velkého propagátora Šumavy Karla Klostermanna na podporu vzájemného porozumění mezi Čechy a Němci?

To úplně ne. Je to zejména z důvodu, že jsme na album chtěli dostat němčinu a to ze zřejmého důvodu jejího majoritního výskytu na Šumavě ve starých dobách. A protože tímto jazykem dobře nevládneme, užili jsme jej alespoň formou touto. Některé skladby s výrazným „německým“ tématem tak dostaly německý název. V několika zas zazní citát Váchalova díla, který má svůj oficiální německý překlad. Užili jsme jej tedy společně s českým.

PANYCHIDA

Jakým nákladem „Gabreta Aeterna“ vyšlo? A jak moc pracná záležitost byla speciální edice dřevěných boxů s CD a dalším „bonusovým“ materiálem? Má být vnímána jako poděkování skalním fanouškům nebo co vás vlastně motivovalo k její výrobě?

CD je tuším 500. Víc asi v současnosti nemá smysl dělat. Část tohoto nákladu byla užita k umístění do dřevěného boxu, kterého je jen limitovaných 123 kusů a mnoho kopií nezbývá. Dalších 250 kopií nabízí vinylová edice a pak také velmi omezený počet kazet. Co se týká boxu, ta myšlenka vznikala také postupně a byla to taková naše představa o naplnění všech těch detailů, o důstojném zakončení vší té mravenčí práce. Ten nápad se nás držel už od chvíle, kdy jsme se s autorem přidané knihy „Volání šumavských samot“ Michalem Tomanem dohodli, že to spolu jednou dotáhneme do finále. Některé detaily do výsledného produktu přinesl pak Martin Čech z EPIDEMIE, který vydání tohoto boxu zaštítil též jako výrazný fanoušek šumavských míst. Michal měl naopak rozpracované toto své knižní dílo dávno před dokončením alba a nabízela se tak forma spolupráce, která obě věci posune o kus výš a dá jednomu i druhému malinko větší hodnotu. Plánovali jsme to roky a roky trpělivě vyčkávali, než to budeme moci pustit ven. Myslím, že to má skutečně svoji hodnotu a povedlo se obě díla vzájemně propojit. Kdo bude za naším snažením cítit něco víc a bude chtít proniknout hlouběji do tématu, toho tento box jistě potěší a bude mu dobrým průvodcem.

Jaký bude, co myslíš, rozdíl mezi tím, jak album osloví na jedné straně domácí posluchače, a jak na druhé ty zahraniční, jichž mimochodem také nebude úplně nejméně, že?

No, myslím, že je jasné, že do alba bude moci hlouběji proniknout pouze český mluvčí. Tak to bylo i zamýšleno. Na druhou stranu cizinec dnes často vnímá rodilý jazyk interpreta jako něco exotického a zajímavého ve srovnání s běžně užívanou angličtinou. Posluchačům pak až tak nevadí, že úplně nerozumí každému detailu. Každý si album užije po svém a myslím, že té hudby je tam přece jen dost a bude to fungovat i pro cizince. I z důvodu alespoň nějakého vodítka jsme také ke každé skladbě napsali i úvod v angličtině.

Koneckonců „Jilemnický okultista“ na to šel také s češtinou a čistě českým prostředním a jaký slavil úspěch…

Toho už asi nedosáhneme, doba je jinde. Jinak mi bylo jasné, že název tohoto alba bude v souvislosti s naším zaznívat a skutečně se tak děje. Nemohu ale říci, že by nám bylo nějakou výraznou inspirací, ačkoli jej rádi máme. Myšlenka na něj se při naší tvorbě ovšem neobjevovala.

Když poslouchám „Černou nocí míhá se černý stín“, nemůžu se zbavit dojmu, že slyším ozvěnu klasického riffu RUNNING WILD. A když si pak všimnu jejich nášivky na fotografiích PANYCHIDY nebo dokonce coververze skladby „Black Wings Of Death“ v závěru vašeho alba „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“, soudím, že jste v kapele jejich příznivci. Je to tak? A jak nahlížíš na vývoj téhle kapely po jejím návratu v r. 2012?

RUNNING WILD jsou určitě v naší hudbě znát na více místech. Máme je rádi, a ač neúmyslně, některé naše postupy je asi skutečně připomínají. Asi tím, že RUNNING WILD také nejsou nic extra komplikovaného (smích). Nicméně ta zmíněná skladba mi třeba zrovna RUNNING WILD moc neevokuje, myslím, že máme i více příbuzné rify na jiných místech. Ale to je věc dojmu. Že by tam bylo něco záměrně okopírováno, to určitě není. No a tvorbu RUNNING WILD sice sleduji i nadále, ale obvykle už tak od roku 1998 nedokáži udržet pozornost po třetím rifu. Je až směšné, kam se tahle kapela neustálým nezdravým prodlužováním své existence a dominancí  a ztrátou veškeré soudnosti jednoho člověka dokázala dostat. Vpodstatě mě to tedy už dávno nezajímá.

PANYCHIDA

Jaké jsou jinak vaše oblíbené kapely a „vzory“, dá-li se to tak vůbec říct? I podle „Gabreta Aeterna“ tipuji na nějaké klasiky a tradiční stylové jistoty…  

Učitě nadále sledujeme i nové kapely, ale stylově už asi opravdu tíhneme ke klasikám. Já mám pocit, že celá metalová scéna už je dávno za nějakou hranicí, kdy se v ní dá smysluplně orientovat a ani není v lidských silách mít nějaký ucelený přehled. A ta podivná honba za jakýmsi okultnem, kterému stejně nikdo řádně nerozumí a jde o naprosto předstíraný brak, to mě nebaví a nezajímá. Osobně se snažím vracet do minulosti a třeba objevovat, co mi dříve uniklo, nebo rád poslouchám kapely, které znějí jako kdysi.

Ještě mi dovol se zastavit u skladby „Bludné ohně na stráních Hirschensteinsckých“. Užití dětských pěveckých sborů je asi obecně vnímáno jako obohacení produkce a tahle skladba je toho, myslím, dokonalým důkazem. Atmosféry vlastně hororové má na rozdávání, což navíc u blackmetalového alba musí být prakticky k nezaplacení… jak vznikla a jak došlo k její realizaci?

Nápad přišel, když jsme si kdysi poslechli podobně vyznívající skladbu z ruského prostředí. Sinneral pak přišel s hudbou a jelikož jsem zrovna vězel v četbě Klostermanna, vytáhl jsem onen příběh se zabitým děckem, který jsme nakonec nechali zpívat děti. Prostě krása. Vazbu na sbor poskytla moje žena, která se znala s vedoucí tohoto tělesa, jedná se o plzeňský sbor Andílci. Vlastně se teď přátelíme pravidelně a jsme neustále v kontaktu. Domluvit to tedy nebylo nic složitého. Děti dostaly nabroukaný vzor a vše se pak doladilo v den nahrávání. Nic složitého. Ovšem také trvalo, než jsme to zrealizovali a vše se dodělávalo opravdu na poslední chvíli. Nejdříve skutečně někteří rodiče měli problém s naší spoluprací, sbor se pak rozpadl na dvě části a my spolupracovali s tou střízlivější (smích). Bavilo to i děti. Bylo to něco jiného než Noid a Lucie Bílá nebo Leona Machálková, se kterými běžně spolupracují (smích).

Album je tedy na světě, zdá se, že s ním budete úspěšní, ale co dál? Jak moc jste teď opatrní při plánování budoucnosti? A „dopouštíte“ se vůbec něčeho takového?

Jak jsem již zmínil, v současnosti se pouze snažíme rozběhnout novou sestavu – tzn. zaučit bubeníka. Ovšem měli jsme laťku nastavenou vysoko a rádi bychom to udrželi, takže uvidíme, jak dopadneme. Co víc má cenu plánovat? Asi nic moc… k tomu není co dodat. Už jsem z toho dosti unaven a věřím, že bude čím dál tím víc lidí a něco se konečně stane, protože to, co zde probíhá, už dávno není o nějaké nemoci.

Mimochodem, vzpomeneš si teď jen tak bez přípravy na datum a místo posledního koncertu PANYCHIDA? Co se ti při tom vybaví?

Loni v létě se povedlo odehrát jediný koncert na festivalu ve Volyni. Skvělá akce, skvělá podpora. Jeden koncert za rok jsme ještě nikdy neodehráli, takže není těžké si vzpomenout.

Bývá zvykem nechávat zpovídanému na závěr prostor pro vzkaz čtenářům, ale já tě nyní požádám, abys jim nic nevzkazoval, ale zkusil jim za sebe anebo třeba i za PANYCHIDU něco popřát…

Já bych všem zejména přál, abychom mohli nějakým rozumným způsobem žít naše životy, zohledňovali samozřejmě ohrožené a nemocné, ale nelikvidovali zdravé a nedělali z nich nemocné psychicky. Přál bych si, aby se lidé mezi sebou dokázali spojit a najít společnou řeč a neosočovali jeden druhého z nesmyslů, aniž by znali pozadí motivu jednání toho druhého. Možná by bylo ideální zrušit internet. Protože mnoho zla, které společností hýbe, pochází právě odsud, neboť internet a nemocné sociální sítě dávají jednotlivci pocit nějaké moci či neodolatelnosti vlastního názoru, který ovšem zdaleka není jediným a už vůbec ne jediným platným a názory se stejně vždy diskutují nejlépe z očí do očí. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se sám v tomto ohledu chovám vždy rozumně. Každopádně doufám, že toto brzo skončí, protože jinak budou škody opravdu nenávratné a naše životy se definitivně změní. Nicméně bohužel nejsem příliš velkým optimistou. A díky za prostor.

 Přidejte svůj názor

Louis

Diskografie

Gabreta Aeterna (2020)
Haereticalia - The Night Battles (2016)
Grief For An Idol (2013)
Woodland Journey (EP) (2011)
Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
Paganized (2007)
Promo (2006)