LA FIN by podle mých chabých jazykových znalostí mělo španělsky znamenat konec. Má to snad být nějaký skrytý odkaz na Kanaďany THE END? Jenže tihle LA FIN jsou Italové a v italštině mi překladač hlásí fin = ploutev. Trochu zmaten, nicméně ne bez jistého očekávání paralel ke zmíněným THE END, jsem přistupoval k prvnímu poslechu. A hledání možných přirovnání se pak stalo opravdu dobrodružnou cestou. LA FIN totiž ve své hudbě prezentují široký záběr vlivů, díky kterým je možno srovnávat jak se zmíněnými THE END, tak třeba i s CULT OF LUNA, THE OCEAN nebo GOJIRA.
Ze zmíněného výčtu kapel se rýsuje první vodítko, hlavní stylové zaměření „The Endless Inertia“ je jednoznačně v post metalovém ranku, který okupuje díky drsnému kytarovému zvuku a převážně uřvanému hrdelnímu vokálu, což na druhou stranu evokuje i post hardcore kapely jako ISIS. Přesto je rozsah poloh mnohem širší a klidnější pasáže odkazují i do post-rocku, tak jak ukazuje bravurní otvírák „Inertia“ nebo emocemi napěchovaná „Endless“. I zde je ale čistý vokál jen náladovou předehrou pro agresivní řev, který je nad postupně rostoucími hutnými kytarovými hradbami dominantní a v mnoha okamžicích je tím hlavním prvkem, který potvrzuje, že je možné srovnávat s valivou naléhavostí CULT OF LUNA.
Nicméně v dalších skladbách skupina rozšiřuje svůj výraz ve větší košatost a proměnlivost tempa, prog výpady a kudrlinky pak odkazují do postupů, kterými se proslavili THE OCEAN. Tři kytary skupině umožňují udržet hutný kytarový dvojzápřah a současně třetí kytara může osvěžit další vrstvou vyhrávek či melodických linek. Skladby tak získávají plastičtější zvuk a je to cítit třeba v mnoha pasážích skladby „Zero“. Pokud doplním ještě pár přirovnání, pak asi nejostřejší skladba „Repetitia“ se dostává až do zběsilé djent jízdy a jsou zde použitelné i příměry k drtičům THE END. Mnohdy se ve skladbách rozvíjí ostře riffované repetice jako od Francouzů GOJIRA, a v „Hypersleep“ k těmto Francouzům odkazuje dokonce i vokální stránka. Jinde se pasáže zahalí do valivé distorze, což dokáže vyvolat až vzpomínky na specifické NEUROSIS.
Přes veškerá tato srovnání je ale třeba zdůraznit, že LA FIN nejsou žádní napodobitelé, jejich hudba sice obsahuje všechny výše zmíněné vlivy, přesto je velice citlivě poskládaná a nepostrádá osobité vyznění. Italové disponují kreativitou v kompozicích a aranžích i bravurním zvládáním instrumentální stránky. Výborné kytary umí drtivě řezat, splašeně poskakovat i citlivě vybrnkávat. Skvělá je i rytmická stránka, LA FIN dokáží parádně pracovat s tempem a rytmem, dramaticky ho měnit, agresivně a rychle prchat vpřed stejně jako pomalu zaplétat nálady nebo dusivě znervózňovat ve středním tempu, příkladem může být třeba proměnlivá „Disembody“ nebo dramaticky se vyvíjející „Endless“.
„The Endless Inertia“ jsem si trochu se zpožděním zařadil k tomu nejlepšímu z roku 2020. Minimálně v daném stylu válcují LA FIN svou konkurenci. Zřejmě se nám rodí jeden z nových lídrů post metalového světa.
PS: Přestože je „The Endless Inertia“ dlouhohrající prvotinou, skupina už funguje mnoho let a za zmínku stojí i zajímavé a vyhrocené EP „Empire of Nothing“, které je tematicky inspirované známou fotografií Evelyn McHale, jejíž mrtvé tělo leží na střeše auta po sebevražedném skoku z Empire State Building. Hudba má ztělesňovat nepředstavitelná muka zoufalého člověka dohnaného k takovému činu.
