Nevzpomínám si na chvíli, kdy by mi nějaký film pronikl do snů. A nebyl to sen s dobrým koncem. Pokud jste aktivní hudebník, tak se Sound of Metal vyhněte obloukem. Je to velmi zneklidňující podívaná. Film na počátku sleduje dvojici, která žije v karavanu, v němž brázdí státy a hrají koncerty. Je to domov na kolečkách, zkušebna a styl života. Zdá se, že nic jiného nemají. Hudba je pro ně vším. Ona hraje na kytaru zpívá a on bubnuje. Nahlas. Stylově se pohybují na hraně velmi hrubozrnných noisecorových kapel. Na počátku je jen pár záběrů na koncertní rutinu, která je dobře odpozorovaná. Pak nastává zvrat. Bubeník Ruben začne z ničeho nic slyšel jen podivné zvuky, které znějí, jako by okolní svět byl silně profiltrován přes stěnu bílého šumu. Situace se horší. Nelepší se to ani ráno ani večer.
Rubena situace uzavírá do sebe. Po návštěvě lékaře se dozvídá, že pokud bude dál v hlučném prostředí, bude se situace jen horšit. Neví, kudy kam. Prochází si podobnými fázemi, jako by se dozvěděl o nemoci, která ho za krátkou dobu připraví o život. Během vnitřního boje se sebou samým postupně zjišťuje, že může v životě ztratit více než sluch.
Sound of Metal je indie psychologickou sondou do života člověka, který čelí obrovské osudové výzvě. Ruben je uzavřená postava, která vnitřně silně prožívá svoji největší vášeň, kterou je hudba. Po ztrátě sluchu se ještě hlouběji zakopává sám v sobě. V tomto ohledu se mi hodně líbí, jak subtilně a současně výmluvně film vypráví jeho příběh. Jednoduché záběry, ve kterých se Ruben jen smutně kouká ve chvílích, kdy ostatní slyší co on ne. A ono to stačí. V tomto ohledu režisér Darius Marder dokázal naprosto přesně přenést emoce. Přesně víte co se mu v mysli odehrává.
U osoby režiséra se ještě zastavím. Sound of Metal je vlastně režisérský debut Dariuse Mardera, pokud nepočítám dokumentární film "Loot". Jeho osobu jsem zaznamenal hlavně jako scénáristu, který se podílel na filmu "Za borovicovým hájem" (ke kterému dělal hudbu Mike Patton). Zde na scénáři spolupracoval s režisérem Derekem Cianfrancem. Právě na jeho nedokončeném dokumentárním filmu s názvem „Metalhead“ postavil Darius scénář k Sound of Metal. Kruh se uzavřel.
Když jsem si kladl otázku, proč na mě Dariův film tak silně zapůsobil, byly odpovědi nasnadě. Sám hraji v hlučné skupině. Zdálo se mi, že v tom ale musí být i něco víc. Když jsem četl rozhovor s Dariem, zjistil jsem, že i pro něho je téma osobní. Měl velmi silný vztah se svou babičkou, kterou byla fotografka Dorothy Marder. Ta se stala hluchou po medikaci na záchvat pankreatitidy. Odtud tedy pramení citlivost, kterou do filmu promítnul.
Dalším dílem do soukolí je pákistánsko-britský herec Riz Ahmed. Vlastně jsem ho od role, ve které hrál ve filmu "Venom" hlavního záporáka, ani nepoznal. Riz Ahmed má sám hudební zkušenost, byť z jiného žánru – věnuje se hiphopu. To, s jakou uvěřitelností hraje uzavřeného bubeníka, kterému se právě zhroutil svět, je fascinující. Je to hlavně jeho herecký koncert, za který začíná sklízet první sošky. Zatím jen cenu asociace filmových kritiků v Austinu a Atlantě, také nominaci na Oskara, ale nepředpokládám, že by tím byl řetěz nominací a cen ukončen. A není to zdaleka jen tím, že se šest měsíců učil hrát na bicí a zvládnul znakovou řeč.
Už dlouho jsem neviděl indie film, který by mě dokázal tak silně zprostředkovat situaci, se kterou nemám osobní zkušenost. A marně přemýšlím, kdy mi nějaký film vlezl do snů. Sound of Metal to dokázal. Darius Marder natočil komorní drama, které má dvě sice hodiny, ale žádná minuta tu není navíc.
