Den druhý. V deset jsem nastoupený u zásuvky, abych dobil baterky do foťáku a v půl dvanácté stříhám páteční pásku na scéně s domácí progresivní groovy metalovou mašinou MEAN MESSIAH. Po technické stránce všechno v pořádku, hodně věcí se pouští ze samplů a možná i díky tomu se trojčlenná kapela na větší scéně trochu ztrácí. Většina materiálu je z poslední desky „Divine Technology“. Po stránce hráčské všechno oukej, jen jedinou energii, kterou jsem schopen během setu pociťovat, je ta sluneční.
S ryze dívčí kapelou BURNING WITCHES udělala dramaturgie skvělý tah. Nevíte, jak dostat všechny fans co nejdříve do areálu? Dejte mezi první kapely holky, co hrají heavy metal. Rázem jsem se přesunul od pozdních osmdesátek. Tady to bylo trochu naopak, energie z toho stříkala na všechny strany, rozhodně bylo co fotit, holky nešetří ani úsměvy ani metalovými pózami. Kdybyste měli fotit dívčí metalový kalendář, tak během prvních tří skladeb nastřílíte materiál minimálně na celou dekádu. Chráněnkyně kapely DESTRUCTION, se kterými prý dokonce sdílí jeden tourbus, si svým nadšením pro věc získávají většinu přihlížejících.
Nizozemci TEETHGRINDER jsou konečně tou kapelou, která v sobě spojí jak akustický tlak, tak energii a hudbu. Zdá se, že zpěvák Jonathan Edwards před koncertem přímo nasává ryzí zlo, které se zebe po čas koncertu sype do lidí. Po koncertě mi psal, že si ani neuvědomoval, že tak moc krvácel, když reagoval na pár fotek, kde má bradu prokvetlou rudými potůčky krve. Jejich set mě zatlouká do země, má ryzí živočišnou energii i potřebnou syrovost. Staví do ostrého kontrastu následující koncert kapely ze stáje Unique Leader Records. Po všech stránkách byli MENTAL CRUELTY riffově tvrdší a jejich pojetí deathcoru v sobě nese grindovou brutalitu, a to nejen v kytarách, ale i ve vokálech, kde najdete opravdu kanálnický pigsquel. Navíc s sebou německé komando přináší i temnotu koketující s black metalem. Obrovitý golem s mikrofonem Lucca Schmerler je efektně potřený rudou barvou evokující krev, ale nemohu si pomoci, v porovnání se zvířecí energií TEETHGRINDRU mi to přijde jako strašidelné představení pro malé děti.
INSISTENT jsou první kapelou na Octagonu. Je mi jich trochu líto, protože jejich koncert by si určitě zasloužil širší publikum. Zabijácký deathmetal řezaný grindcorem bez nějakých velkých póz a keců. Pro mě nejzajímavější želízko v ohništi domácí podpůrné skupiny L´inphantile Collective. Příjemně plynoucí, hrubé a po stránce instrumentální i vokálů nekompromisní. Opět bych mohl říci, že v ostrém kontrastu se SKYWALKER, kteří rozbalili svůj set na hlavní scéně. Popové nápěvky se předhánějí se řvanými částmi skladeb, odkazujícími někam k melodickému hardcoru a byť je vše zahráno slušně a prezentováno s patřičnou dávkou zaťatosti, tak výsledek na mě téměř nefunguje.
TRUCHLO STRZYGU je asi jedná kapela, o které jsem si toho moc nezjišťoval. Nějací Poláci s divným jménem. Možná to bylo dobře, protože to pro mě bylo největší překvapení festivalu. Když přicházím fotit k Octagonu, všímám si, že na monitorech je instalována hradba ze špičatých kůlů. Intro obstarává bubeník a basák, který vypadá, jako by si celý obličej potřel vyjetým olejem. Střapaté vlasy trochu brání indentifikovat, co to je vlastně za člověka. Po chvilce přicházejí kytaristé opásaní nábojnicemi a na závěr pak pětadvacetiletý Dee Snider, který má na jetém metalovém suspenzoru z pyramidek vyvedený obrácený kříž. Kde to kurva jsem? To jsou hairmetalové osmdesátky křížené s Mad Maxem? Nejsem moc daleko. Na Octagonu burácí obskurní míchanice black a thrash metalu s punkem. Riffy ohlodané na kost, ale o to větší se rozjíždí párty. Dvojník Dee Snidera si říká Gambit a má za sebou ve svém nízkém věku celkem zajímavou historii, ať už jako kytarista nebo bubeník. Tady tedy zpívá. Tedy zpívá, spíš se stará o metalovou show v tom nejlepším slova smyslu. Na své vlastní síťované tričko útočí nožem a lidem vyhrožuje stojanem od mikrofonu. Koncert ve výsledku vlastně super, velký palec nahoru produkci za to, že takovou rouhačskou špínu na soupisku zařadila.
I další set je jeden z těch, který si budu z letošního léta pamatovat ještě dlouho. Němci z IMPLORE předvedli pekelný koncert před dvěma lety na festivalu Obscene Extreme a letos to bylo na Josefstadtu snad ještě o pár levelů výš. Jejich temný, hodně špinavý death metal má velmi blízko k grindcore a crustu a stejně jako u TEETHGRINDER se z velké scény valí nekompromisní tsunami energie. Hlava zpěváka Gabriela vypadá už při první písničce jako hnisavá rána, neboť koncert započíná několika ostrými ranami mikrofonem do čela, a pak už následuje jen brutální průvan vnášející do pitu pod scénou radost i zmar. Většinu koncertu se pohybuji v pitu, kde pobíhají staří i mladí, borec s trikem Sea Shepherd dává všanc své boty, se kterými ostatní hrají fotbal uprostřed hřiště, které je ohraničené circlepitovým rádiusem. IMPLORE sice mohou být jedna z nejtemnějších kapel festivalu a jejich členové doslova cedí krev, ale dokázali vytvořit ten nejzábavnější pit. Po většinu koncertu nevěřícně koukám, co se tu všechno děje.
EXORCIZPHOBIA je další kapelou na Octagonu, která předvádí takřka bezchybný výkon, co se instrumentace týče. Aby ne, poslední dobou je mám možnost vidět téměř každý týden někde, kluci mají i přes všechny lockdowny nahráno. Ten jejich thrash metal krájí s přesností chirurgů. Když mířím na hlavní scénu, jdu za něčím, co je mi koncertně o mnoho vzácnější - ČAD. Naposledy jsem je tu viděl před dvěma roky.
ČAD trochu podezřívám, že dokáží nějak manipulovat s časem. Jejich koncert mi přišel na festivalu nejkratší. Najednou byl prostě konec. Nezazněly zásadní songy, jako jsou třeba „Konflikty“, ale co už se dá dělat, když máte tolik silných skladeb? V premiéře zazněla ale například i nová skladba „Železný mejdan“, která skládá poklonu starým českým metalovým kapelám. Ostře a vtipně. A díky tomu, že Pišta před vlastním hraním přečetl celý text, tak si s ním na premiéře tohoto budoucího hitu zpívalo hezkých pár stovek lidí.
„Bylo to horší než-li mor... ROOT, TÖRR a DEBUSTROL, „Thrash The Trash" tu desku fajnů... hráli kluci z ARAKAINů“
Co tedy říci k ČAD. Promluva před „Démonem samoty“ způsobila opět zimomriavky. Ač jsem si nikdy nemyslel že to řeknu, to trsátko baskytaře sluší. Když už ne nějaký brutální zkreslení, tak alespoň takto. ČAD jsou jediná kapela, kterou když fotím, nedokážu si s ní nezpívat. Nakažlivost. Jeden z nejlepších koncertů dne. Mělo to vše. Formu, obsah, vtip, nadhled, hloubku, pointy i chvíle, kdy se člověk musí zamyslet. Která jiná kapela tohle má?
Při DORDEDUH se Octagonem míhá principál Tomáš a musím mu vyseknout pukrle, protože i v nastupujícím temnošeru odvážně kontroluje stav Toiek na Octagon stage. Následuje rumunská exkurze do temných hvozdů kolem Temešváru. Koncert rámuje skvělý zvuk a atmosféra, která byla toho dne rozhodně nejopojnější . Když si odmyslím pár intonačních faulů při čistých zpěvech mistra Hupogrammose, tak to bylo velmi blízko k dokonalosti. Jejich květnovou novinku „Har“ budu muset ještě oprášit. Po jejich koncertu jdu dobít baterky do auta a přemáhám se k tomu vážit cestu na MARDUK. Vedle mě rozbalili místní romáci samohrajky a začali zpívat. Do toho hřmí. Sem tam nějaká kapka. Na nebi občas blesky a občas stroboskopy z hlavní scény. Takže MARDUK se museli obejít beze mě.
Co si rozhodně nenechávám ujít jsou italští technici z AD NAUSEAM. Jestli při DORDEDUH byl skvělý zvuk, tak teď je to téměř dokonalost. Hlavně blíž kapele má zvuk potřebný tlak i konkrétnost. Jejich koncert je jako by ULCERATE přehrávali skladby od DODECAHEDRON. Je v tom naprostá preciznost a soustředěnost a stejně to působí jako byste inhalovali opiové výpary. Technický death metal, který dělá kotrmelce na psychedelickém koberci. Díky světlům to byla současně kapela, která se téměř nedala fotit – dala se ovšem poslouchat. Jeden z nejsilnějších zážitků festivalu si odnáším právě z jejich koncertu.
HYPOCRISY mají zcela jiné parametry. Vedle soustředěného poslechu náročných AD NAUSEAM působí jako oddechovka. Precizně zahraný, ale jednoduchý a přímočarý oldschool plný silných melodií. Auditorium mají jednoznačně nejnabouchanější z celého dne. Trochu jsem se bál určité míry metalového dědkovství, ale není tu po něm ani vidu ani slechu. HYPOCRISY předložili švédské jistoty, nechyběl samozřejmě „Roswell 47“, zmíněna však byla i nová deska.
Na konci dne a tudíž hned zkraje soboty jsem ušetřil síly i na poslední kapelu, kterou byli Poláci s poněkud fádním názvem THE MATERIA, snažící se reagovat na modernější trendy v metalové hudbě. Trochu djentu, trochu metalcore a solidní instrumentace. Ačkoliv se mohou na Octagonu přetrhnout, tak mě to nějak nechává chladnějším, než bych očekával. A to jsem se na ně těšil, páč mi to snad tři lidi moc chválili s tím, že jde o černého koně festivalu. Ale možná jsem už byl jen unavený.
