CULT OF LUNA opět ve skvělé formě a opět držící se svého kopyta. Pokud se ozývaly hlasy prorokující jakousi stylovou změnu, pak to byla zřejmě jen zbožná přání nebo snad obavy? Ono se po tak dlouhém působení skupiny na scéně jen těžko odhaduje, co si který fanoušek této již ikony postmetalového ranku vlastně přeje. Pravdou samozřejmě je, že CULT OF LUNA už dokázali lehce vybočit například spoluprací s Julie Christmas, přesto se dá jejich tvorba považovat za hodně konzistentní a věrnost hutné náladové poloze je asi nekonečná. A těžko to jde pánům vytýkat, neboť proč opouštět styl, ve kterém to kapele tak sluší?
Však on to Johannes Persson evidentně chápe a mluví o tvorbě skupiny jako o procesu a postupném vývoji, jenž někam směřuje. Když k tomu přidáme fakt, že na „The Long Road North“ se dle jeho slov objevuje i materiál tvořený už v čase hned po vydání alba „Mariner“ (2016), společném dílu s Julie Christmas, a současně jsou využity i některé nedokončené části z nahrávání „A Dawn To Fear“, tak se logická provázanost tvorby posledních let musí zřetelně objevovat. Je tedy pochopitelné, že album se nese v polohách navazujících právě na epickou předchozí desku a poslední dějově pestřejší EP „The Raging River“, na kterém se Švédové pustili do trochu hutnějších a ostřejších variací. Tato kombinace zřejmě dokonale vystihuje současnou podobu CULT OF LUNA.
„The Long Road North“ jako by se snažilo mapovat životní dráhu skupiny, neboť obsahuje snad veškeré esence z historie, od řvoucího a nervně dusajícího otvíráku „Cold Burn“ přes vzdušnou uvolněnost „Into The Night“ až po z vleklosti do gradací rostoucí „An Offering To the Wild“, kde skupina ukazuje onu melodicky neotřelou auru, díky které jsem oslavoval album „Salvation“. Do nálady rozvláčného alba „A Dawn To Fear“ zase zcela dokonale zapadá titulní „The Long Road North“. Opravdu svěže pak působí předposlední skladba „Blood Upon Stone“, na jejíž podobě mají podíl i Christian Mazzalai a Laurent Brancowitz z francouzské kapely PHOENIX.
Pokud bychom chtěli album trochu zjednodušeně a schematicky charakterizovat, pak by se dalo mluvit o pokusu o umírněnou pestrost. Je to vlastně takový boj mezi konzervativním přístupem zcela typických a osvědčených postupů a určitými střípky, které se snaží vybočit, přesto se hodně maskují a snaží se ladit se zbytkem, aby paradoxně zas tak moc nevybočovaly. Je to citlivá hra na schovávanou, kde jako by nám CULT OF LUNA s úsměvem naznačovali: „Hledej, šmudlo!“. A najít se samozřejmě dá. Zřetelně je to třeba „Beyond I“ s vokálem švédské jazzové hudebnice Mariam Wallentin, „Beyond II“, kde se pro změnu objevuje Colin Stetson, saxofonista, jehož můžete znát ze spolupráce s Tomem Waitsem a ANIMAL COLLECTIVE či z jeho soundtrackových aktivit (třeba horor „Hereditary“), nebo ono dusavé temno prostupující úvodní „Cold Burn“. Zde ale i jinde se silně navrací ona tísnivá atmosféra, kterou si pamatujeme ze starších desek kapely. Přidejme k tomu vzdušnou a melodickým vokálem prostoupenou „Into The Night“ a máme pestrosti skutečně dost.
Hlavní síla „The Long Road North“ je však zřetelně v náladách a silných emocích, které se soustřeďují převážně do nervózních a zneklidňujících harmonií. Ustoupila melancholie, do které se propadalo „A Dawn To Fear“, takže tu máme CULT OF LUNA opět v o dost naléhavější formě. I uvolněnější pasáže v „The Silver Arc“ v sobě nesou roztěkanou naléhavost a škrábou po zádech pomyslným pařátem, který přes jemné polechtání přechází až k husí kůži nahánějícímu drásání. Stejně tak emotivně působí jeden z vrcholů alba v podobě „An Offering To The Wild“, kde se projdeme ospalou večerní zahradou melancholického stmívání, abychom nakonec propadli kamsi za zrcadlo a s pomyslnou Alenkou se dostali do hudebního světa obráceného jakoby naruby. A opět jsou to ty emoce, které v gradujícím kolotoči bloudí kolem vaší hlavy, aby nakonec zasáhly přesně cíleným tlakem vybrané nervové centrum.
CULT OF LUNA si své fanoušky získali už dávno a rozhodně je možné tvrdit, že aktuální deskou zklamou málokoho. Pro všechny ty příznivce jejich typických postupů je i zde dostatek silného materiálu a trocha pestrosti navrch rozhodně neškodí. O nejsilnější album jejich kariéry určitě nejde, ale zřejmě si ho zařadím někam hodně vysoko.
