Maxova pouť ještě nekončí. Kompletování hereckého obsazení, hledání ideálních lokací a prezentace šílených kaskadérských kousků. To a ještě mnohem více se dozvíte ve druhé části článku.
Přehlídka podivínů
Postava Maxe byla pochopitelně předem daná. Během uplynulých dvou let se charisma Mela Gibsona značně vyvinulo. Rysy v obličeji dostaly ostřejší hrany, což více podtrhlo Melův mužný vzhled. Herec se daleko více ztotožnil se svou postavou zvláštního, do sebe uzavřeného samotáře putujícího krajinou a spoléhajícího se jen sám na sebe. Mel Gibson je fyzický herec a Max je značně fyzický charakter. Do málomluvného Maxe chtěl Gibson promítnout i trochu jiné pojetí akčního hrdiny. Správný hrdina v sobě musí mít i špetku strachu. Situace, které řeší, nesmí zvládat hravě. Každá nástraha by měla představovat výzvu a divák tomu musí uvěřit. Hrdina kosící zástupy nepřátel s úsměvem a odpáleným cigárem v koutku nepůsobí tolik věrohodně. George Miller se pevně drží scénářů, avšak co se uchopení postav týče, nechává hercům absolutní svobodu, čehož pětadvacetiletý Mel Gibson plně využil.
Pro úlohu hlavního zlouna Humunguse bylo potřeba najít muže odpovídající tělesné konstituce. Podoba obličeje nehrála v tomto případě žádnou roli, protože znetvořená tvář šéfa nájezdníků měla být po celou dobu filmu zakrytá brankářskou maskou. Ikonického Humunguse ztvárnil Kjell Nilsson, švédský kulturista a olympijský vzpěrač. I přes silný přízvuk mu byl nakonec ponechán originální hřmotný hlasový projev a protože fanoušci znají jeho hlášky dodnes zpaměti, můžeme konstatovat, že šlo o dobré rozhodnutí. Správný záporák také musí mít po ruce svého věrného zástupce a podržtašku v jedné osobě. Zde jím je motorkář Wez, jehož ztvárnil divadelní herec Vernon Wells. Ano, ten Vernon Wells, který ve filmu Komando (1985) hraje zabijáka Beneta. Muže, jemuž nakonec dojde pára.
Nutno podotknout, že Wells zpočátku váhal. George Miller herci popsal charakterové rysy Weze a ten okamžitě odmítl. Se svou muší povahou prý takovou zlou postavu nezvládne. Jednoduše na to nemá. Miller jako člověk, jenž v minulosti studoval psychologii, měl ale pod čepicí. Ta postava v herci dřímala, připravená vyskočit ven. Miller na námitky odpovídal ledabylým máváním ruky a nakonec Wellse poslal do kostymérny: „Když už jsi se trmácel až sem, tak tě chci v tom kostýmu alespoň vidět.“ V maskérně bez jediného zrcadla si vzal tým pracovníků v čele s Normou Moriceau herce do parády. Oholili mu téměř celou hlavu a zbývající pruh uprostřed nabarvili rudou barvou. Wells, oděný od hlavy až k patě do kůže, se vrátil do pracovny režiséra. Miller si ho zkoumavě prohlížel, pokyvoval spokojeně hlavou a poprosil ho, zda by se mohl otočit. Nad dveřmi bylo zavěšené obrovské zrcadlo a jakmile se herec otočil, spatřil svou novou podobu. Okamžitě nasadil vyděšený výraz a Wez v tu ránu ožil. George Miller holt věděl, jak dovést člověka k naplnění potenciálu.
Jistě si vzpomínáte i na mladíka, kterého si Wez na motorce vozí jako svého … pravděpodobně sexuálního otroka. Postava zvaná Zlatovlásek našla svého představitele během předprodukce. Miller, Hayes a producent Kennedy seděli v kanceláři uprostřed Sydney a probírali detaily scénáře. Tou dobou k budově přijel poštovní vůz, z něhož vystoupil kurýr Jerry O’Sullivan. George Miller vykoukl z okna a nadšeně zvolal: „To je on, náš Zlatovlásek!“ O’Sullivan ještě po letech vzpomínal, jak se lekl, když z budovy vyběhli dva asistenti, za nimiž stál Miller a hulákal: „Přiveďte mi ho!“ Za zmínku určitě stojí i Kapitán Gyro. Srandovní, ale odvážná postavička zahraná oblíbeným australským hercem Brucem Spencerem. Postava vznikla z požadavků natáčení, aby si Miller odůvodnil výskyt četných leteckých záběrů. Gyrokoptéru pochopitelně Spencer neovládal. Na starost jí měl podivín, vtipálek a dle štábu šílený letec Jerry Goodwin. Tento nadšenecký pilot si gyrokoptéru postavil ve své garáži, a věřte, že nešlo o stroj schválený Ústavem pro civilní letectví.
Nekonečná poušť
Ještě než v zimě roku 1980 započalo dvanáctitýdenní natáčení, musel být vyřešen problém ohledně nalezení ideálního místa s pokud možno postapokalyptickou patinou. Objevením vhodné lokace, v níž se bude odehrávat naprostá většina filmu, byl pověřen zkušený terénní pracovník Steve Knapman. Hluboko ve vnitrozemí jej uhranula oblast Broken Hill. Na tomto rozlehlém kusu země kdysi vzniklo i vůbec první australské hornické město. Během častých přeletů si Hill všiml zajímavého pohoří Pinnacles, za nímž se nacházel obrovský jemným kamením posetý plac. Dohled více než osmdesát kilometrů a všude kolem jen ticho a poušť. Ideální podmínky. George Miller byl nadmíru spokojen. Krásné místo daleko od hluků rušných velkoměst.
Protože armáda nejrůznějších šílených automobilů byla již prakticky hotová, bylo potřeba zhotovit jedinou opravdovou kulisu ve filmu. Stavbu opevněného tábora měl na starost designér Grace Walker. Žádné plasty ani překližky, jejichž výroba by znamenala značnou zátěž pro rozpočet, ale pravé pevné materiály. Ze starých dolů a širého okolí se navozily kovové trubky a šrot. Vše se ručně svářelo dle nákresů a představ George Millera. Výtvarníci si dlouhou dobu lámali hlavu s podobou hlavní brány. Nakonec vše vyřešil obrněný autobus, který dle potřeb zacouval a umožnil tím vjezd do tábora. Chytré a praktické řešení. Ačkoliv se to specialistům přes filmové exploze nelíbilo, režisér pověřil závěrečným zničením tábora profesionální armádu. Pevnou železnou stavbu mohla do vzduchu vyhodit jen patřičně silná trhavina a přesně takovou měli k dispozici ženisté. Pro realizaci této nebezpečné scény musel být pozastaven civilní let z Adelaide do Broken Hill. Práce museli zanechat i horníci z přilehlých dolů, aby náhodou nedošlo k závalu. Vynaložené úsilí rozhodně nepřišlo vniveč, protože exploze vypadá parádně i dnes.
Broken Hill bylo opravdu ideálním místem. Veškeré pro film potřebné lokace od sebe dělila vzdálenost maximálně třiceti minut jízdy. Na výsledné podobě filmu to sice vůbec není vidět, ale jediným problémem, který štáb během natáčení doopravdy trápil, bylo chladné počasí, jehož mrazivý dotek si dosyta užili především spoře odění herci v čele s téměř nahým Švédem Nilssonem. Film se natáčel v chronologickém pořadí. Tento přístup jednak šetřil čas a byl praktický, protože filmaři měli alespoň hrubou představu o tom, co takříkajíc mají na pásu. Faktem zůstává, že na počátku osmdesátých let ještě neexistovaly videomonitory a Miller své denní práce viděl s až týdenním zpožděním. Broken Hill také nabízelo prostor pro tvorbu šílených kaskadérských kousků, bez dohledu kohokoliv zvenčí.
Ti, kteří pro film krvácejí
Finální óda na pomačkané plechy se zapsala zlatým písmem do dějin akčního filmu. George Miller si celou honičku okénko po okénku rozkreslil, aby měli kameraman a kaskadéři o všem reálnou představu. Pravé nefalšované řeži předcházelo natočení veškerých detailů s tahačem. Tedy těch částí, kde vidíme Maxe, malého divokého chlapce a bojovníky na cisterně. Tahač stál na místě, přičemž iluzi rychlého pohybu zajišťovaly velké větráky a zvířený písek. Kameramanský samouk Dean Semler začínal u reklam a točil zábavné televizní pořady jako Bingo. Zde však mohl ukázat svůj talent a cit pro dramatické zachycení obrazu. Ve všech záběrech s herci mířila kamera vzhůru, bez jakéhokoliv pohledu na zem. Pro umocnění dynamiky Semler v určitých místech opatrně hýbal s objektivem pro vyvolání umělých otřesů.
Po statickém natáčení přišla na přetřes samotná adrenalinem napumpovaná honička, pro kterou se stal příznačný pocit z rychlého pohybu. Kamery se často zavěšovaly na přední nárazník, hodně nízko nad zem, čímž došlo k optickému rozmazání vozovky. Semler neustále střídal rychlost snímání, například dvaadvacet snímků za vteřinu místo čtyřiadvaceti. Mírně zrychlené záběry okamžitě dostaly správný drive, syrovost a roztřesený objektiv krásně šponoval dramatické tónování epicky pojatých scén. Semler používal zásadně širokoúhlé objektivy pro maximální využití jednotlivých filmových okének a lepší orientaci v prostoru, což později ocenilo především publikum v kinosálech. V takto vybudovaných podmínkách pak improvizovali a především řádili kaskadéři. Loutky mizející pod koly aut, krkolomná salta, odřeniny, naraženiny, vyražený dech… zkrátka šílenci bez pudu sebezáchovy.
Nejúžasnější kousek byl zároveň tím nejbolestivějším. Postaral se o něj tehdy jednadvacetiletý Guy Norris. I přes svůj věk velice soustředěný a přemýšlivý kaskadér. Scénář se měl odvíjet v následovném pořadí: Max brokovnicí zastřelí dotírajícího banditu v červeném voze. Noha mrtvého řidiče vahou přitlačí plyn k podlaze a vůz ve vysoké rychlosti narazí do buginy před sebou. Ta se vlivem nárazu roztočí na vozovce a skončí převrácená na střeše. Kolize zvíří prach a do boku převrácené buginy najede dezorientovaný motorkář, který vozidlo následně přeletí. Triku, zvaného v kaskadérské hantýrce „dělová koule“, předcházela důkladná příprava. Z havarované buginy se nejprve odřízly dveře a dovnitř byla instalována malá rampa. Do takto upraveného auta se vejde motorka zhruba do úrovně řídítek. Náraz v odpovídající rychlosti kaskadéra vymrští a ten přistane v krabicích stojících opodál.
I s odstupem let viní z incidentu režisér hlavně sám sebe. Za vším stál střih. Scénu nebylo možné natočit v jednom záběru, ale celek na sebe musel plynule navazovat. Na převrácenou buginu se uvázal dlouhý kabel, který ji v přesném okamžiku rozkýval a malá odpálená nálož vytvořila kýžený oblak prachu. Tím byl navozen pocit, že se vše děje v jediném okamžiku, tedy od kolize dvou vozidel až po samotný náraz motorky. Snížená viditelnost v kombinaci s vysokou rychlostí zapříčinila své. Guy Norris špatně odhadl vzdálenost a měnící se výšku rozhoupané buginy. Náraz jej vymrštil a kaskadér kolenem narazil o hranu vozu. Vzniklá energie z něj učinila hadrového panáka metajícího přemety a po dvacetimetrovém letu dopadl na samotnou hranici z kartonových krabic. Šokovaný štáb se rozeběhl za ležícím kaskadérem a George Miller byl přesvědčen, že má roztříštěné obě holenní kosti. Přistavená sanitka Norrise naložila na nosítka a v bolestech jej dopravila do nemocnice. Mladík měl v noze naštěstí dva kovové hřeby ze starší nehody. Nárazem se jeden z hřebů ohnul a způsobil pouze naštípnutí levé holenní kosti. Pokud by tam ten titěrný kousek chirurgického kovu nebyl, Norris by dopadl mnohem hůř. Zvláštní úraz dokonce vstoupil do dějin lékařství, neboť australští chirurgové sepsali speciální pojednání o ohnutém hřebu.
Převrácení tahače s cisternou si vzal na triko kaskadér Dennis Williams. Šlo o nesmírně nebezpečnou a pro děj důležitou scénu odhalující výbornou závěrečnou pointu. Vůbec poprvé v historii australské kinematografie se někdo pokusil převrátit takový kolos, jakým je mnohatunový tahač i s cisternou. Už od rána byl William nesvůj a dokonce měl zakázáno jíst a pít pro případ, že by skončil na operačním sále. Štáb si pochutnával na slaninových rolkách s čajem a nervózní kaskadér neustále mapoval místo, kde motorového obra položí na bok. Strhnout volant na vyznačeném místě, nesrazit jednu z kamer a hlavně se nezabít. Prosté. Celá akce vyšla perfektně. Havárii snímalo několik kamer včetně jedné speciální umístěné do kovového chrániče a právě před ní se převrácená hromada šrotu zastavila. Mohutný potlesk pro absolutního profíka. Dean Semler rád vzpomíná, jak totálně zaprášený Dennis Williams vylezl z pomuchlané kabiny a volal: „Kde mám svou slaninovou rolku?“
Poslední úpravy
Ukázky z natočeného materiálu sice v očích vedení Warner Bros vypadaly kapku zmateně, ale George Miller věděl dobře, co dělá. Díky debutu získal patřičný respekt a mohl si s filmem pohrávat dle vlastních pravidel. Na place dřel do úmoru a po nocích místo spánku přemýšlel o nadcházejícím natáčecím dni. Se stejnou vervou se pustil i do střihu, kde mu sekundoval především David Stiven. Pro zachování nižšího ratingu muselo být odstraněno několik brutálněji pojatých sekvencí, avšak valná většina materiálu se do finálního střihu dostala. Největší výzvou se stala skladba záběrů z finální automobilové bitvy. A ano. V uvozovkách nepovedený kousek Guye Norrise zůstal ve filmu. Stačí si záběr zpomalit a nechat si záda polít studeným potem. Síla i po letech.
Muziku vytvořil a dirigoval australský skladatel Brian May, který pracoval i na prvnímu filmu. Hudební podkres krásně umocňuje celkovou korozivní atmosféru a dodává filmu správný feeling. Nevím jak vy, ale já se jdu vydat rovnou do pustiny!
Kovbojové na pekelných strojích
Někteří opovážliví jedinci tvrdí, že Bojovník silnic je filmem bez příběhu. Kdepak. Příběh tu pochopitelně přítomen je. Schovává se mezi zrnky horkého písku, je ve větru kroužícím nad nehostinným terénem, vyčíst se dá i z tváří četných stoických postav. Z pokřivených výrazů a jizev, jež pokrývají jejich válkou zhuntovaná těla. Jednou z nejvýraznějších postav je zde krajina. Tvrdá a nepřístupná, stejně jako náš hlavní hrdina. První film představil Maxe jako muže respektujícího zákony ve světě, kde pomalu začíná převládat právo silnějšího. Vlivem okolností se z něj stane nelítostný nástroj pomsty. Zabiják, který namísto ostrého nože používá rychlé auto. Dystopické prostředí vystřídal ve druhém filmu regulérní postapokalyptický svět. Ničemný, zdevastovaný a rozdrásaný stejně jako duše hlavního hrdiny. Max je zde již prázdnou skořápkou. Bezcílně se ve svém voze žene zpustlým světem a hledá jedinou věc, na níž doopravdy záleží. Benzín. Bojovník silnic je ale v důsledku především příběhem o hledání ztraceného lidství.
Vratké zákony, na nichž stála společnost a které se Max snažil hájit, nahradil chaos. Svět bez pravidel, v němž si každý může dělat, co chce. Avšak i v tomto prostředí se dá občas najít ostrov naděje, kde morálka ještě nezemřela. Například malé společenství lidí skrývajících se za zdmi opevněné kovové rafinérie uprostřed pouště. Lidé uvnitř této osady se drží určitého kodexu, prokazují si vzájemný respekt a navíc hromadí zásoby cenného paliva. Svou podstatou připomínají šťavnatou a krajně lákavou plechovku masa stojící uprostřed vyschlého kusu země. Nájezdy nebezpečných banditů jsou tak na denním pořádku. Místnímu gangu do kůže oděných motorkářů vládne násilnická hora svalů Humungus. Znetvořený uzurpátor prahnoucí po zásobách benzínu pro svou motorizovanou armádu kožených pankáčů. Jeho lidé drancují, vraždí a znásilňují, což těžce snáší idealisticky založený vůdce osadníků Pappagallo. Na scéně se však objevuje mlčenlivý hrdina s dvouhlavňovou brokovnicí a obdivuhodnou houževnatostí.
Že vám to celé něco podvědomě připomíná? Jste na správné stopě. Bojovník silnic je v první řadě dokonale převlečeným westernem. Rychlé koně zde nahrazují oprýskané auťáky, dostavník se změnil v mnohatunový tahač a z desperátů vytvořila globální apokalypsa šílené pankáče oděné do kožených sado-maso úborů. Narativní oblouk přejímá příběhové archetypy z klasických westernových a hrdinských filmů jako Sedm samurajů (1954), případně amerického remaku Sedm statečných (1960). V zásadě tu máme hodné vesničany a psance, kteří je okrádají o zásoby. Namísto skupiny odvážných kovbojů chránících bezpráví nám Bojovník silnic nabízí pouze jediného muže. Kdo je Max? Je to hrdina s bolestnou minulostí a nejasnou budoucností. Samuraj putující krajinou, ekvivalent muže beze jména, jehož ztvárnil Clint Eastwood v dolarové trilogii. Avšak jisté charakterové vlastnosti jej od legendárních mužů zákona odlišují.
Max myslí především na sebe. Nemá žádný směr ani cíl a jedinou motivací je pro něj benzín. Když dalekohledem zpovzdálí sleduje brutální napadení nevinné dvojice lidí, jejichž vůz byl převrácen na střechu, ani to s ním nehne. Vychytrale si počká až agresoři skončí s vražděním a znásilňováním, a teprve poté se vydá prozkoumat situaci. Nezajímá ho ovšem primárně stav raněných, chce získat hlavně zásoby benzínu z havarovaného vozidla. Později se Max dostane do prostor opevněné rafinerie a zjišťuje, že lidé odsud chtějí prchnout na lepší místo, ale nemají dostatečně silný stroj, který by uvezl zásoby jejich cenného paliva. Max a vůdce Pappagallo uzavřou dohodu. Drsný silniční bojovník sežene odstavený tahač a na oplátku si vezme tolik paliva, kolik jeho stíhací Ford Falcon pobere. V tomto okamžiku jsou záměry Maxe stále sobecké. Během noci, s kanystry plnými paliva, se vydá pro tahač a druhý den se skutečně vrátí. Doveze silný stroj a dokáže setřást i útok dotírajících kožených nájezdníků.
Max tedy dodrží slovo a okamžitě se dožaduje odměny, ačkoliv ho obyvatelé osady prosí, aby opancéřovaný kolos řídil a pomohl jim na cestě za lepšími zítřky. Samotářský pirát silnic odmítne a s autem narvaným palivem se troufale vydá do pouště, kde jej ihned zaregistruje pomstychtivý Wez, pravá ruka Humunguse. A je to právě Wez, kdo Maxovu sobeckost potrestá a rozmetá jeho ideály na prach. Náš hrdina sice vlastní parádní fáro, ale divoký Wez s rudým čírem na hlavě má k dispozici oxid dusný, který jeho vozidlu dodá neuvěřitelnou rychlost. Max je zraněn, jeho auto exploduje a věrného psíka zabije šíp vystřelený z kuše. Stane se však něco nečekaného. Max do té doby možná kašlal na lidi, což však neznamená, že lidi budou kašlat na něj. Kouře z hořícího auta si všimne komická postava jménem Kapitán Gyro. I přes fakt, že jím Max spíše opovrhuje, Kapitán neváhá. Nastartuje svou gyrokoptéru a zachrání jej.
Nyní nastává zásadní přerod z chladného samotáře do podoby odvážného hrdiny, neboť pod tvrdou slupkou Maxovi stále bije srdce. Uvědomí si znovunalezenou cenu lidství a vsadí svůj život pro dobro ostatních. Raněný, zbitý a pohmožděný osedlá tahač s obrovskou cisternou, čímž odstartuje jednu z nejúžasnějších akčních scén v historii kinematografie. Třináctiminutová nonstop honička je přeplněná famózními kaskadérskými čísly, překvapivými momenty a zvraty. Postavy umírají jako na běžícím pásu a téměř každá smrt v sobě mísí tragiku i jakýsi komický nadhled. Napětí je šroubováno na maximum a skřípavé tření kovu o kov v sobě skýtá až labužnické potěšení. Pokud se závody koňských povozů v historickém velkofilmu Ben Hur (1959) staly ikonickým momentem pro kinematografii padesátých let, platí stejná rovnice pro Bojovníka silnic, protože osmá dekáda již lépe nasnímanou honičku patrně nepřinesla.
Max je dokonale univerzální postavou, v níž najde zalíbení prakticky každý. Ve většině asijských zemí je vnímán jako ušlechtilý rónin. Pro fanoušky ze Skandinávie bude vždy ekvivalentem hrdého vikinga. Zbytek světa v něm vidí typickou postavu z Divokého západu. Podstata Maxe je hluboce zakořeněna v našich srdcích. Každý přeci v životě hledá víceméně své místo a všichni máme společný instinkt, který nás sjednocuje – touhu přežít. Ač čerstvě narození lidé představují čistý nepopsaný arch papíru, některé vlastnosti a instinkty si předáváme jako biologické dědictví po našich předcích. Max je obnaženým ztělesněním našich základních pudových vjemů. Právě proto, že George Miller stvořil svou postavu na těchto jungovských principech, dokázal Max obstát ve zkoušce časem. Instinktivní vzorce chování, které v sobě nosí, jsou přirozené nám všem. Archetyp hrdiny je součástí kolektivního vědomí a podbízí se našim skrytým tužbám a morálním zásadám. Max nemusí mluvit, stačí, když koná. Je mužem činu, je tím, s čím se jeho publikum okamžitě ztotožňuje.
Přitažlivá apokalypsa
Šílený Max 2: Bojovník silnic zaznamenal explozivní úspěch krátce po svém uvedení. V Austrálii si premiéru odbyl 24. prosince 1981 a do USA vtrhl se silou tornáda 21. května 1982. Postapokalyptické dobrodružství celosvětově vydělalo téměř padesát milionů dolarů a během následujících let vzalo útokem i VHS nosiče. Kritika chválila především nápaditost akčních sekvencí, kinetickou energii snímku a působivou strohost světa po globální katastrofě. The New York Times Maxe označil jako extravagantní filmovou fantasy fresku připomínající zhmotněný sadomasochistický komiks. Výtvarná stylizace a příběhové pozadí hluboce poznamenalo tvář světové popkultury, a to ve všech myslitelných formách. Nehledě na desítky fanklubů rozesetých po všech možných koutech světa.
Nedá se ani vyjmenovat počet filmových napodobenin, které po premiéře začaly rašit jako houby po dešti. Za všechny jmenujme alespoň zábavnou italskou blbinu Nájezdníci z Atlantidy (1983). Druhý Max dokázal také podnítit fantazii desítek spisovatelů, jež v bezpočtu románů rozšiřovali mytologii okolo příběhu a jeho postav. Ovlivněn byl i módní průmysl včetně tvrdé metalové a punkové scény. Hudební fajnšmekři si jistě vzpomenou na surové texty a oprýskaný outfit členů kultovní metalové skupiny CARNIVORE. Dokonce ani herní průmysl nedal na film George Millera dopustit. Roku 1997 uhranul PC hráče titul od vývojářské společnosti Interplay. Izometrické tahové RPG Fallout nabízelo jedinečnou atmosférou propracovaného světa výrazně inspirovaného Bojovníkem silnic. Ve hře se dá celkem snadno najít i Maxův ikonický křivák bez rukávu.
Zajímavou raritou zůstává, že na filmu Šílený Max 2: Bojovník silnic pracovali hned tři lidé, kteří v pozdějších letech získali Oscara. Režisér George Miller, herec a režisér Mel Gibson a kameraman Dean Semler. Opravdu zlaté seskupení. Radost a nadšení tvrdě zarazil 17. červenec roku 1983. Ten rok ve svých čtyřiatřiceti letech náhle zemřel Millerův životní kamarád a producent Byron Kennedy. Bojovník silnic se tak stal jeho poslední producentskou prací. George Miller se roky nedokázal se smrtí věrného parťáka smířit, což se neblaze podepsalo na podobě závěrečného dílu trilogie Šílený Max: Dóm hromů (1985). Jistě nejde o vyložený propadák, ale ta nechuť režiséra z filmu doslova čiší. George Miller svou plnou sílu naplno ukázal až s příchodem hororové fantasy komedie Čarodějky z Eastwicku (1987). Ve stejném roce si navíc Mel Gibson podmanil Ameriku díky akční pecce Richarda Donnera – Smrtonosná zbraň. Tím definitivně započala jeho spanilá hollywoodská jízda.
Síla dávných legend
George Miller a jeho tým talentovaných pracovníků dokázal rozpohybovat nástěnné malby pokrývající prastaré jeskyně našich předků. Příběhy z dávných časů, které si lidé po staletích vyprávějí. Příběhy o muži, jež přijde odnikud. Častokrát nemá ani jméno, ale dokáže svou odvahou zachránit utlačovanou rodinu, kmen, případně celé lidstvo. Max je ztělesněním mýtu o hrdinovi, který se v různých variacích vyskytuje v hlubokých pamětech lidstva. Ohání se mečem uprostřed líté bitvy. S katanou u pasu střeží mír ve své vesnici. Uhání na ztepilém plnokrevníkovi vstříc novému dobrodružství nebo se v postapokalyptické pustině postaví za správnou věc a dá lidem naději na lepší život. Bojovník silnic je okázalou přehlídkou nebezpečných kaskadérských čísel a ikonických postav, zabalených do jednoduchého, ale funkčního příběhu. Výhodou je, že si tento malý-velký film můžeme kdykoliv připomenout.
