Sebastian Ramstedt, neúnavný to mozek kultovních NECROPHOBIC, má ve svých letech (v červnu bude slavit kulatých padesát) pořádný apetit. Při svých pravidelných toulkách stockholmskými sklepeními opět tak nějak pozapomněl, že jeho prsteníček disponuje snubním kroužkem se symbolem necrogramu a znovu si vyhodil z kopýtka. Pro zasvěcené to není překvapení, je přece známo, že Sebastian si sem tam odskočí na diskrétní zálety (kytarové nárazovky u KVAEN, UNANIMATED), nebo nezávazně zplodí nějakého toho levobočka (podpis v rodných listech alb ORDO INFERUS a NIFELHEIM). Otec zakladatel, Joakim Sterner, nad tím už raději přivírá oko, moc dobře totiž ví, že nejdůležitější je, aby rodina NECROPHOBIC dobře fungovala a všichni její členové byli maximálně spokojeni.
Nejnovější plod našeho nenasytného black/death metalového nevěrníka dostal do vínku jméno IN APHELION. Je nutno podotknout, že otec Joakim musel tentokrát přivřít oči obě a ještě navíc kuří k tomu, neb lákavého dobrodružství mimo mantinely domovské kapely se zúčastnil i jeho druhý kytarista, Johan Bergebäck. Výsledkem prvního plnohodnotného záletu je „Moribund“, kolekce šitá na míru těm, jejichž žlutomodrá srdce bijí pro památná léta devadesátá.
Asi nebude velkým překvapením, že materiál na „Moribund“ má nejblíže právě k NECROPHOBIC, konkrétně pak k posledním dvěma deskám (což je logické, neboť za nimi stojí hlavně Ramstedt, který se spolu s Bergebäckem po pěti letech absence navrátil zpět do domovského přístavu). Rovnou zapomeňte na to, že IN APHELION je projektem, pod jehož záštitou se jednoduše vydá druhá jakost, to, co zbylo pod panským stolem po nahrávání alb NECROPHOBIC. Náš kostnatý principál si jednoduše nemůže dovolit slevit na kvalitě a znovu dokazuje svou instrumentální a především pak skladatelskou dominanci.
IN APHELION nejsou zcela čistokrevnou black/death metalovou kapelou. Jejich produkce je totiž (lehce) ochucena plesnivým thrashovým kořením i vyloženě dřevní heavymetalovou klasikou. A dokonce dojde i na primitivní synth melodii jako vystřiženou z Discopříběhu. Nevěříte? Přiznám se, že mě její použití v refrénu úvodní „World Serpent (Devourer Of Dreams)“ lehce vystrašilo, nicméně v dalších skladbách se diskontní popový duch naštěstí stahuje zpět do ústraní. Druhá na řadu přichází „Draugr“, která se už v minulosti objevila jak v rámci demopásky, tak jako položka na MCD „Luciferian Age“. Členitá, košatou melodikou opentlená kompozice je královnou tracklistu a svou kvalitou je zcela rovnocenná materiálu na posledních dvou řadovkách NECROPHOBIC. Není však sama, podobnými atributy disponují i „This Night Is Endless“, má studená favoritka „Sorrow, Fire & Hate“ či titulní „Moribund“, všechno výrazné, catchy a na první poslech okamžitě zapamatovatelné skladby. Naopak v „The Origin“ nebo „Let The Beast Run Wild“ se Ramstedt přiklání k primárnímu, jednoduššímu skladatelskému přístupu, kterému však znovu nechybí zpěvnost ani potřebná chytlavost.
Album stylově uzavírá pochmurná, spíše monotónní položka „Requiem“, kterou náš kapelník napsal v době, kdy ho pandemická opatření ve Švédsku nemilosrdně přikovala k domácímu stolu, zakazovavši mu byť jen krátkou pouť přes ulici za účelem návštěvy přilehlého výčepu. Bylo to období, kdy nás navěky opustil i nestor švédských devadesátek L.G. Petrov, jemuž Sebastian vzdává hold při svých podzimních toulkách mezi náhrobky Skogskyrkogårdenu. Ano, ten videoklip je sice tradiční, nicméně i pro mě osobně je emotivní.
Nutno vyzdvihnout i Ramstedtův zpěv, klasické to old school krákorání, jež se místy hodně blíží projevu Strokirkovu, snad jen s tím, že není až tak ultimátně srozumitelné. I tak ale frontmanovi IN APHELION rozumíme velmi dobře a společně si hned několikrát zopakujeme zásadní formule temnotářského lexikonu pro začátečníky. „Hate“, „shadow“, „blood“, „death“. Tak je to v pořádku, nikdy mě to bavit nepřestane (ožeň se a... začne tě to bavit ještě víc - pozn. korektora). Kromě hrdelních a šestistrunných povinností se Sebastian zhostil i obsluhy čtyř tučných drátů, kterou rovněž zvládl s jistotou sobě vlastní. Jen ty bicí nástroje přenechal mě zcela neznámému novicovi: z Holandska se do služby přihlásil jistý Marco Prij. Překvapivá volba, nicméně mladý panoš (Marco je o více než dvě dekády mladší než ostatní členové sestavy) se své práce nezalekl a oproti dost konzervativnímu projevu Joakima Sternera se presentuje sázkou na variabilnější notu. Nechybí ani velmi rychlá tempa (slyš „Moribund“ či „World Serpent (Devourer Of Dreams“)), tedy záležitost, do které se lysý bubeník NECROPHOBIC prakticky vůbec nepouští.
IN APHELION se podařilo více než dostatečně vyplnit mezeru mezi řadovkami NECROPHOBIC. Old school black/death s pravou švédskou pečetí kvality od těch nejvíce povolaných autorů je dnes nedostatkovým zbožím, jež se do regálů dostává už jen sporadicky (naposledy takto trefili hřebíček na hlavičku UNANIMATED se svým „Victory In Blood“). Sebastian Ramstedt si dokázal poradit i s téměř hodinovou stopáží a svým skladatelským přehledem zajistil, že i v čase 58:03 jsou mé uši stále nastraženy a má pozornost jest daleka uvadnutí. Nejen pozornost.
Závěrem konstatujme, že věčně zapálená lýtka nemusí vždy nutně vést ke zbytečnému napětí ve studiu, neřku-li pak k rozpadům dlouhodobých svazků či věčným tahanicím o autorská práva. Mnohem lepší je prohřešky s grácií přehlédnout, v poklidu odpustit a v rodinném kruhu společně usednout ku teplé večeři. Tím spíše, že tou „večeří“ pravděpodobně bude jubilejní, už desáté řadové album NECROPHOBIC.
