Hle, tak nám přímo pod očima vyrašil z podzemí fenomén jménem ORKRIST! Když jsem před nějakým tím pátkem recenzoval jejich debut „Reginae Mysterium“, rozhodně bych neřekl, že kapela (byť uchoslyšně kvalitní), shromáždí kolem sebe tak početný tábor příznivců a bez sebemenšího škobrtnutí se stane jednou ze stálic slovenské scény. V čem je kouzlo? Možná v tom, že ORKRIST hrají pro radost: z jejich hudby nevyzařuje žádné úsilí o novost, převratnost, zato z ní vyzařuje zažranost do hudby i fantasy světa, který předák Crom opěvuje ve svých textech. A celé to kouzlo tkví prostě a jednoduše v upřímnosti.
Myslet si, že novinkový opus „Grond“ bude něčím na hony vzdáleným debutu by bylo bláhové. Nikoli. Magická formulka epického metalu s prvky blacku je definitivně stanovená, teď už ji zbývá jen dozdobit lepším zvukem, lepšími instrumentálními výkony, lepšími kompozice. A to vše na téhle desce nacházím. Oproti debutu je mnohem zpěvnější, melodičtější a oproštěná od jisté klávesové sterility, která mi jako jediná na „Reginae Mysterium“ vadila. Ačkoli ani tady nejsou kytarové riffy zrovna převratné a originální, je jejich podíl na desce znatelnější, dodávají skladbám vícero dynamiky a barev. Nechybí ani dobře známé flétnové party, které mnohdy zamračenou metalovou tvář písní prosvěcují libými melodickými črtami. A konečně nechybí ani Lydia, jejíž hlas je sice stále jaksi chladný a uzavřený, ale k některým číslům desky se hodí přímo báječně – příkladem toho budiž balada „The ode: Fall of Gil Galad“, která krom pěkného projevu zpěvačky využívá i starý trik jarmarečních kapel – zvuk krčmy a podnapilých posluchačů v podkresu. Působivé. Oproti předchozí desce se vůbec podíl jednoduchých a velice chytlavých písní s nakažlivým popěvkem zvětšil. Výtečnou „When the Autumn Comes...“ trumfuje podezřele povědomá „Dreams of life beyond my Shire beloved“, která není ničím jiným, nežli transpozicí staré TEAMovské klasiky „Prievan v peňaženke“ do fantasy metalových not. A jak jí to sluší!
ORKRIST, to ale nejsou jen elfsky sličné melodie, ORKRIST, to je i epickým black metalem načichlý závan. I v tomto ohledu trumfuje „Grond“ svého předchůdce. Nenajdete tu žádné zběsilé sypačky, pro Croma a spol. zůstává melodie a klávesová hradba kouzelnou formulkou, kterou nerozruší ani rychlejší tep bicích. Přesto jsou tyhle přechody k extrémnějšímu projevu účinným oživením a deska by bez nich zněla dosti ploše a pocukrovaně.
Kapitolou samou pro sebe je dvojice závěrečných skladeb – „Shadowlord“ a „There and back again: The return“. Může se stát, že po snadno uchopitelných a otevřených skladbách vám náhle nebudou sedět. Nejsou vystavěny na jednoduchém melodickém principu, netěží z jednoduché písňové struktury, ale naopak se snaží posunout projev ORKRIST o kus dále – ke komplexnějšímu a rafinovanějšímu epickému metalu. Jsou temnější než zbytek alba a jak již psáno výše – na první poslech ne zrovna snadno stravitelné. Pokud je Crom chtěl pojmout jako náznak, kudy by se dalo kráčet, nelze než to kvitovat s povděkem. Alespoň já vidím v tomto vývojovém směru potenciál a i prostor pro zlepšení... Z dramaturgického hlediska bych ale nadšením šetřil, zdá se mi, že po poměrně snadno čitelném průběhu alba není zrovna šťastné dát dvě jinoběžnější skladby vedle sebe na závěr. Působí to... nevyrovnaně.
A ještě pár slov, která se jinam nevešla: textově album vychází z tvorby J.R.R. Tolkiena, ovšem narozdíl do spousty vyrojivších se „taky skřetů/elfů/trpajzlíků“ pracuje Crom s autentickou poetikou a je spíše básníkem nežli vypravěčem, který staví na odiv „hele, my máme taky na albu toho Tolkýna co je vo něm ten velkofilm“. Produkce ani zvuk album Grond nepohřbívají, naopak: jsou příjemnou ozdobou na už tak dost povedeném fantasy opusu. Pokud Crom splní to, co naznačil – tedy ukončí činnost ORKRIST – budeme moci říct, že Slováci odcházejí v nejlepším. A to se má. Nebo ne?!
