EPHEL DUATH - The Painter's Palette

EPHEL DUATH - The Painter's Palette

EPHEL DUATH - The Painter's Palette

EPHEL DUATH - The Painter's Palette

Barvami překypující obrazárna, kterou zplodili mistři z týmu EPHEL DUATH, úplně zastínila vše, co se pod tímto jménem zrodilo v době před Malířovou Paletou. Doslova jiná hudební dimenze, kterou zříte na novém díle, vás paralyzuje kombinací jazzově hravých, pestře barevných propletenců s agresivními vpády kovových expresí. Nutno podotknout, že celá galerie není pojata kolážisticky, jako většina ostatních kombinací těchto protipólů (tedy jazzové fragmenty zasazené do metalových masivů či naopak), ale tvoří homogenní a vyvážený celek, aniž by ve výsledném efektu působila jako skrumáž nonsensů. Z celé hybridní konstrukce tryská nespočet nápaditých tahů, které balancují mezi dadaisticky vzdušnými vzlety a brutálně kubistickými hranami, nicméně dílo nepůsobí rozpolceně. Právě schopnost integrovat zdánlivě neslučitelné dává EPHEL DUATH post předního zabijáka italské art-mafie.

EPHEL DUATHZa celou kolekcí stojí sbírka profesionálních osobností jihoevropského podsvětí. Luciano George Lorusso je člověk, který má v hrdle uvězněné čiré šílenství, a jeho hlas dokáže nejen probudit mrtvé, ale i živého navrátit na onen svět. Téměř padesátiletý Davide Piovesan je veteránem, který sice teprve nyní poprvé ochutnal kovové experimenty, avšak právě postoj, jež k nim zaujal, dělá Malířovu Paletu tím, čím je. Zachovajíc si kultivovaně dobré způsoby ze staré školy a odzbrojující, poněkud konzervativní šarm dává na odiv to, že jeho činely dokáží rozpoutat mnohem větší masakr nežli leckterá těžkotonážní dvoušlapková kanonáda. Uhračivý mladý elegán Davide Tiso je mozkem celé skupiny. Nenechte se zmást jeho elfsky mladistvým půvabem, v tomto těle sídlí ďábel sám. Jeho sladké dřevo přináší smrt v ostrém i rozostřeném stavu. Další devizou spolku je Davide Tolomei, který s vizáží zhýralého a bohémsky žijícího milovníka své oběti ukolébává procítěným melancholickým hlasem v náručí vražedných choutek. Celek uzavírá Fabio Fecchio s pověstí běsnícího šílence, jehož prsty dokáží opravdu neskutečné věci.

EPHEL DUATHKolekce je složena z devíti poetických a plně dotažených snímků, kde hned první nazvaný „The Passage“ strhává již v počátku famózně nevypočitatelným trubkovým tornádem, které je v porovnání se smrští v příštích chvílích jen lehounkým vánkem. Bravurně se tu o sebe tříští  Lucianova nelidská hlasová exprese s Tolomeiovou, impresionisticky vláčnou, ale plnou vokální barvou. Podobné vjemy samozřejmě čpí i z většiny ostatních děl, které Malířova Paleta nabízí. Svým instrumentálním pojetím vyčnívá zvukový esej pokřtěný jménem našeho hlavního města – tedy „Praha“. Jde o estetickou a velmi atmosférickou jazzovou kreaci, která vybarvuje Matičku Stověžatou poněkud exotickými odstíny, avšak tak sugestivně, že této iluzi bez výhrad věřím. Následující skvost naznaný trefně „The Picture“ vrací nenásilně celou kolekci zpět do kovovější náladotvorné alternativy, která kulminuje na počátku následující skladby „Ruins“. Nemá více smyslu popisovat podrobně jednotlivá dílka, neboť bychom tím zaplnili několik dalších stran. V každém tahu naleznete jasný rukopis současných EPHEL DUATH, nicméně pestrobarevnost a střídání tvůrčích technik dělají z každého válu unikát.

 58

RIP
RIP

Verdikt

Rytmická smršť s bluesovou grácií, jazz’n’metalová kytara, progresivní baskytara a nad tím vším dva hlasové protiklady. Nejlepší jazzmetalová fůze, která se ke mně prozatím dostala.

Hodnocení

Autor
10 / 10
Redakce
9 / 10
Čtenáři
9 / 10

Další informace

Stopáž: 46:29

www.ephelduath.net

Sestava

Skladby

  1. The Passage (Pearl Grey)
  2. Unpoetic Circle (Bottle Green)
  3. Labyrinthine (Crimson)
  4. Praha (Ancient Gold)
  5. The Picture (Bordeaux)
  6. Ruins (Deep Blue And Violet)
  7. Ironical Communion (Amber)
  8. My Glassy Shelter (Dirty White)
  9. The Other’s Touch (Amaranth)

Jiné pohledy

9 / 10
Výborna muzika...
Koscj | 15. června 2005

 

9,5 / 10
...
Arrow | 17. září 2004

 

9,5 / 10
Hlavní výhodou recenze nahrávky, která nepatří zrovna k horkým novinkám je to, že máte dostatek času ji naposlouchat, čímž váš pohled získá další, časový rozměr. Někdy počáteční euforie časem vyšumí anebo naopak, zklamání z prvních poslechů vystřídá nadšení. U EPHEL DUATH však neplatí ani jedno. Počáteční bezbřehé nadšení zůstalo i po více než roce velmi častého poslechu „The Painters Palette“.

EPHEL DUATH - to je hlavně radost z hudby a hraní spočívající v dokonalé symbióze několika hudebních postupů, z nichž ani jeden nevyčnívá na úkor druhého. Naopak, vše je krásně sladěno ve vynikající hudební celek, který má i po mnohanásobném poslechu stále co nabídnout a stále čím překvapit. Takhle nějak si lze představit úspěšnou snahu o novátorství v tzv. tvrdé muzice. Své kvality se kapele podařilo potvrdit i na loňském ročníku festivalu BRUTAL ASSAULT, kde i pouze s jedním vokalistou předvedli vynikající představení.
Dalas | 17. září 2004

 

10 / 10
EPHEL DUATH jsou v každém ohledu originál, přesně podle hesla: „nechte si říct od expertů co je nemožné, a pak to udělejte“, produkují hudbu barevností i mimostylovostí ohromující, náladou a atmosférou rozbíjející stereotypy a nasazením strhávající. Oproti prvotině „Rephormula“ (respektive „Phormula“) ubylo agresivity (i když vokál většinou nijak nezjemnil), ale emoce proudí v o to větších řečištích. Jedna z desek kterou si troufnu nazvat nadčasovou.
Noisy | 15. září 2004

 

9,5 / 10
Italům se podařilo brilantně skloubit ony dvě zásadní dimenze hudby – instrumentálně-kompoziční a emočně-náladotvornou, přičemž obě si zachovávají tak vysokou úroveň, že se s EPHEL DUATH může rovnat málokdo hlásící se k metalové scéně, a to i kdybychom porovnávali byť jen jedinou z uvedených rovin, což je v tomto případě, kdy zdůraznění jednoho jmenovaného elementu většinou znamená eliminaci druhého, obdivuhodné.
Shnoff | 13. září 2004

 

8 / 10
Fascinuje mě snaha nazývat jakoukoliv formu hudební harmonie, která se nezdržuje ve své fundamentální formě, plným označením jazz. Jakkoliv je pekelná duha italské stráže od perlové šedi až po rudou pečlivě sestavena z rytmických souzvuků, jazzu je v ní pomalu jako šafránu. Nebojme se však nazvat tyto kompozice hudebními fúzemi, pramenícími z metalového základu, opírajícími se o široký rozhled a instrumentální schopnosti aktérů a především popírajícími svou povahou jednosměrnost metalových hudebníků tíhnout i v 21.století k anarchistické primitivnosti.
Immortal | 12. září 2004

 

8 / 10
Zaujímavá a skutočne originálna doska, nadšenie z koncertného vystúpenia vo mne však CD nevyvolalo...
Napriek tomu jedno zo zásadných diel minulého roku, prešľapávajúce vlastnú cestičku cez húštinu konvenčnosti vládnucej na metalovej scéne. Povinný posluch.
Thorn | 9. září 2004

 

8,5 / 10
Hotové italské metalové lahůdkářství a z kompozičního hlediska jedno z nejdokonalejších rozvedení metalových postupů a jejich transformace do podoby, kterou někdo mlhavě označí jako fúzi, někdo jako jazzmetal, jiný pak může směle říci, že projev EPHEL DUATH je jedinečný a vlastně zcela novátorský. Na všem pravdy trochu. Taliáni staví svoje kompozici na principu frenetického vršení motivů, rytmického zalamování a neustálých změn. Mezi to nejlepší z alba patří právě písně, které si i přes značnou volnost formy udržují jednotu (zlatá Praha), v některých okamžicích se však nemohu zbavit pocitu, že rozvolněnost formy se podepisuje na duši skladeb a vše je mířeno až příliš na výlučnost a intelekt.
Marigold | 9. září 2004