Začínat článek na téma „25. ročník festivalu Brutal Assault“ zmínkou o jeho dvojnásobném odložení v důsledku notoricky známých pandemických událostí je sice klišé jako hrom, ale holt si nemohu pomoct. Tento fakt byl totiž znát takřka na každém kroku uvnitř festivalového areálu i v jeho širším okolí. Natěšení fanoušci mnohem více, než kdy pamatuji. Povětšinou s velikou chutí vystupující interpreti. No a v neposlední řadě i maximálně spolupracující přirodní faktor, kdy počasí sice atakovalo hodnoty vyhrazené pro letní teploty, nicméně žádná tropická výheň se nekonala.
Objevily se však i kritické hlasy směrem k délce akce, jejíž časový prostor se letos roztáhnul na regulerních 5 dní. V tomto směru mohu jen těžko soudit, neboť můj časový plán dovoloval shlédnout program pouze ze 3 dnů, ale i tak se jednalo o maratón vskutku náročný a plný kompromisů.
Ty velice často spočívaly především v nutnosti se rozhodnout pro některou z kapel v momentě, kdy se na různých scénách v jeden čas předvádějí vaši oblíbení interpreti. Takto jsem oželel například vystoupení KATATONIE, NECROPHOBIC anebo většinu setu PARADISE LOST. Tohle pokaždé zamrzí, ale kompenzací budiž fakt, že upřednostněná vystoupení měla povětšinou výborné kvality.
Jistota je jistota!
Živé přehrávání letitých a populárních nahrávek je velikým hitem posledních let a tomuto trendu šli naproti i Američané DARKEST HOUR. Už mohutná plachta vyplňující zadní část scény s motivem patnáct let staré nahrávky „Deliver Us“ dávala tušit, o co tady půjde. Ve výsledku to bylo asi jedno, neboť američtí mají i bez toho kde brát. Kapka nostalgie však zahrála jednoznačně v jejich prospěch. Písně z velmi dobrého alba byly odehrány s velikou chutí a příkladným nasazením. Když jsem DARKEST HOUR před mnoha lety viděl naposled živě na malých prknech strahovské Sedmičky, nepřišlo mi tak divný, že tato kapela pochází spíše z hc scény. Teď už nad tím jen kroutím hlavou, protože toto byla čistá a nefalšovaná metalová sekaná severského střihu.
Stejnou vervu a nadšení jsem dle předpokladů dostal i od dalších Američanů MISERY INDEX. Ještě jsem u nich nezažil unavený anebo odbytý koncert a nejinak tomu bylo i letos v Josefově. Průřez již letitou diskografií snad ani nemohl dopadnout lépe. První hrábnutí do strun odšpuntovalo zátku s náplní maximální energie, jejíž intenzita neklesala ani s postupujícím časem. Čtveřice z nechvalně proslulého Baltimoru je holt další neochvějná jistota, která ve svém úsilí nepolevuje ani s rostoucím věkem. O tom koneckonců vypovídá i letošní album „Complete Control“ a možná ještě více 3 roky stará skvělá záležitost „Rituals of Power“, z níž také zazní skladby „New Salem“ anebo „The Choir Invisible“.
Že thrash metal tady s námi bude snad až do skonání (metalových) věků nás kromě mladých dravců přijeli přesvědčit i osvědčení veteráni jako například ONSLAUGHT anebo EXHORDER. Ti první mají za sebou už i dlouhou hibernaci, ale o to vitálnější reunion, který přinesl i několik desek. Skladbami z nich kapela pocházející z anglického Bristolu ráda potěšila josefovské publikum, ale ochuzeni nezůstali ani milovníci osmdesátkové éry skupiny. Mělo to spád i tempo a otřepané fráze o dědcích, co to těm mladejm ještě nandají nejsou vůbec mimo. Jejich američtí generační souputníci museli z důvodu bloudění řidiče svůj páteční set o nějakou tu hodinku odložit. Nezdá se však, že by je to v jejich výkonu nějak rozhodilo. Stejně tak jim pranic nevadilo, že se z hlavní scény přesunuli „jen“ do zadní části areálu na Obscure stage. Početný dav fanoušků měli jistý a ti zase dostali vše, co požadovali - na starých principech ověřenou thrashovou řezničinu.
Jistotou z největších ale i po letošním ročníku zůstávají SICK OF IT ALL. Pro ně platí ještě mnohem více to samé, co jsem výše napsal o MISERY INDEX. Z jejich strany jsem ještě neviděl odfláknuté představení. Josefovské vystoupení v roce 2022 se však zapíše do dějin minimálně díky rozpoutání obrovského circle pitu, jemuž nestačil prostor vymezený hranicí mezi stanovištěm zvukařů a pódiem. To byla spíše nějaká rekonstrukce historické bitvy s obrovským komparzem v reálných kulisách hradeb rakousko-uherské pevnosti, než koncert hc kapely. Na pódiu samotném se však rovněž děly zajímavé, byť nikterak převapivé věci. Vysoké nasazení, osvědčený a funkční playlist, včetně několika kusů z mé nejoblíbenější desky „Scratch the Surface“ a entusiasmus, ten entusiasmus! Já tu chuť hrát po dlouhá desetiletí povětšinou dokola ty samé (byť vesměs výborné) skladby a řádit u toho jako dvacetiletý mladík těmto sympaťákům z New Yorku prostě závidím a těším se, že si podobnou show z jejich strany užiji klidně zase za několik let.
O největším taháku bylo letos jasno už poměrně dlouho. Bez ohledu na to, jak vám je po chuti tvorba Dána Kima Bendixe Petersena alias King Diamonda, nebylo pochyb, že prozatím tuze koncertní reunion MERCYFUL FATE bude velikým lákadlem. Teď možná trochu odbočím k tématu zdánlivě nepříliš souvisejícímu, ale i přes mnohá negativa nelze na nástupu streamovacích hudebních služeb typu Spotify anebo Tidal neviděl jedno významné plus. Právě díky nim jsem si v posledních letech doplnil obrovské mezery (nejen) v osmdesátkovém heavy metalu. Hudba, kterou jsem kdysi příliš nevyhledával a která mi až na pár výjimek zároveň zůstávala i docela utajená. No a do tohoto ranku jednoznačně patří i tvorba tohoto výstředníka. Tvorba, která se díky expresivním vokálním polohám, plujícím v závratných výškách, jeví občas těžce stravitelnou.
Je až s podivem, jakým suverénním způsobem tyto náročné party Diamond zvládá i v pokročilém věku. Suverenita jeho projevu je prostě dechberoucí. Celé to strašidelné a satanské klišé, scénu s dvojitým schodištěm po stranách a masivním svítícím pentagramem na jeho vrcholu anebo obligátní obrácený kříž „maskující“ mikrofon, mu v podmanivé atmosféře letní noci žeru i s navijákem a skvěle se bavím poslechem skladeb z raných nahrávek skupiny. Výjimku tvoří dlouhá kompozice pro připravovanou(?) novou desku s názvem „The Jackal of Salzburg“, která dle mistrových slov ještě stále není dokončena. Ten, mimochodem, v závěru neskrýval své dojetí nad reakcemi publika. Ačkoliv se to z našeho stanoviště nezdálo, byla prý opravdu velice vřelá a nadšená. Vlastně fakt, že na festivalu se obrovských ovací dostane i interpretovi typu MERCYFUL FATE, svědčí o dlouhé a úspěšné cestě, kterou od svých ryze extrémně metalových začátků dokázal absolvovat.
Dle přihlížejících velmi dobré vystoupení předvedli i Britové PARADISE LOST. Aktální tvorbu symbolizující pověstný „návrat ke kořenům“ už příliš nesleduji, ale úvodní tóny skladby „Enchantment“ z legendárního alba „Draconian Times“ z roku 1995 dávaly tušit, že se bude přehrávat komplet, aby se však nakonec jel klasický průřez diskografií. Příjemně se rozjíždějící vystoupení opouštím po odeznění závěrečného sóla nádherné „Forever Failure“ z téhož alba a říkám si, že tohle by mohlo být fajn.
Zavedené stálice
Další, o generaci mladší, Britové TESSERACT už dávno neplatí za tlačenou hvězdičku. Josefovské vystoupení tento trend jen potvrdilo. Tomu vévodila ohromná vokální jistota pěvce Daniela Tompkinse, byť nešlo nepostřehnout, že se v mnoha vypjatějších pasážích vypomáhalo samply. Možná v tom bylo o trošku více sebevědomých póz, než by bylo zdrávo, ale i tak zůstal projev kapely ve velice sympatické rovině. Playlist pak zcela logicky stál hlavně na nahrávkách, na nichž se Tompkins podílel – je známo, že kapelu opustil mezi lety 2011 a 2014, tudíž se hodně hrálo z debutového alba „One“ a k mému potěšení i prozatím poslední desky „Sonder“ z roku 2018. Z té zazní skladby „Juno“ anebo fenomenální „King“, jejímuž jinak působivému živému provedení chyběla záverečná sborová pasáž. Ochutnávka nového alba v podobě skladby „Natural Disaster“ leccos naznačila, na to podstatné si však budeme muset počkat. Povedené vystoupení od kapely, která dle mého na svůj opravdový majstrštych stále ještě čeká.
Ačkoliv jsem zaslechl i kritické hlasy, za mě osobně předvedli ALCEST krásnou a působivou show. Jedinou výtku bych možná směřoval ke zvuku, který se zdál být přeci jen o pár decibelů slabší, než by bylo potřeba. Nic to však neubralo na naléhavosti a podmanivosti jejich hudby. Frontman Voige netrpí zrovna manýry rockových hvězd. Spíše naopak jeho nesmělé a nepříliš komunikativní vystupování souzní s převážně křehkou hudbou ALCEST. Zasněné post-rockové plochy často prostřídávané blackujícími nájezdy kouzelně vyplňovaly prostory josefovské pevnosti ještě dlouho po odeznění závěrečné „Délivrance“. Přestože prozatím poslední album Francouzů „Spiritual Instinct“ z roku 2019 nepovažuji za jejich vrcholné dílo, paradoxně pro mě koncert gradoval v momentě, kdy se z něj hrála nádherná skladba „Sapphire“. Jednoduchý ústřední motiv a přímočaré tempo přinutilo mnohé přítomné kolem se zavřenýma očima naplno vychutnávat její slastné tóny. Tohle si kdykoliv moc rád zopakuji!
Vždy se najde nějaké příjemné překvapení, a to i od zavedených a vám důvěrně známých kapel. Do této kategorie jednoznačně řadím nadmíru energické a pozitivní vystoupení amerických hc punkerů COMEBACK KID. Studiová tvorba je u mě v kategorii „slyšeno z rychlíku“, ale ono letní odpoledne v Josefově ukázalo velice sympatickou a s chutí hrající kapelu, kterou nijak nerozhodil ani fakt, že se díky změnám v programu musela na prkna poroučet poněkud dříve, než bylo původně v plánu. To samé v bleděmodrém platí i o CATTLE DECAPITATION. Desky jdou tak trochu lehce mimo mě, koncertní provedení je však na výbornou! Jejich brutální death metal prostě fungoval a skvěle sednul do atmosféry pozdního odpoledne.
Na vystoupení belgických STAKE jsem byl (očividně jako jeden z mála) dost zvědavý. Ještě pod předchozím názvem STEAK NUMBER EIGHT mě svojí třetí deskou „The Hutch“ doslova uhranuli, aby se po nich tak trochu slehla zem. Změna názvu znamená i změnu hudebního směřování. Od epických a zvukově vycizelovaných kompozic směrem ke špinavému sludge'n'rollu. Od mladičkých hezounků směrem k neutesaným hovádkům. Ale ano, bylo to zábavné, čpěl z toho odér spáleného konopí (anebo něčeho tvrdšího) a mělo to i koule, byť kapela ústy svého frontmana Brenta Vannesta ještě dospávala předchozí propařený večer. Na půl dvanáctou dopoledne slušný výkon. Těším se letos na novou desku!
Vystoupení ukrajinských 1914 mě lákalo natolik, že jsem vynechal i Švédy KATATONIA. Kdysi nemyslitelné, leč letos nemilosrdná realita. Polínka od ohně očekávání ještě přikládala historicky-militaristická image kapely v kontrastou se současnou neradostnou ukrajinskou realitou. A pětice ze Lvova v tomto směru nikoho nepřekvapila. Její vystoupení se neobešlo bez rázných a pro někoho možná až příliš odbojných proklamací směrem k ruským okupantům, ale dominovala mu především hudba. Jinými slovy, čas vymezený pro apely frontmana Dmitra Ternušaka nebyl na úkor dynamiky vystoupení a jeho slova díky tomu vyzněla dostatečně úderně. Dostatečně úderně pak vyznělo i celé vystoupení opírající se o trojici dosavadních studiových alb, hutné a valivé skladby s občasným zrychlením a celkově dost těžkou atmosféru. Záverečných několik minut pak Dmitro s tváří zdobící maskování v temných odstínech odspíval kráčejíce mezi fanoušky pod pódiem. Byl to zajímavý moment, protože vzhledem k jeho nevelké výšce dlouho nebylo poznat, co se to vlastně v předních řadách děje a proč se lidé rozestupují.
Objevy, mladá krev a tak podobně
Jednoznačným vítězem v kategorii Objev festivalu se pro mě stali francoužští HANGMAN'S CHAIR. Jejich letošní desku jsem naposlouchal doslova v hodině dvanácté před odjezdem do Jaroměře a vše na ní obsažené skupina předvedla i na malinkém pódiu v Bastionu X. Specifická směs těžkotonážních doommetalových riffů, pochmurné melancholické atmosféry a expresivního vokálu, který mi spíše evokoval osmdesátkové rockové hrdiny než zatěžkanou metalovou hudbu, dokonale vyplnil sevřené prostory scény v zadní části areálu. Vskutku podmanivá hudba těchto Francouzů rozhodně nenechala chladným a suverénní projev zkušených muzikantů vše jen podtrhnul. Chvíli jsem si říkal, že zatímco si mnozí chlapi ve středním věku kupují motorky, tito si založili metalovou kapelu. Překvapivým se však ukázal fakt, že skupina už funguje od roku 2005. Doplnit mezery, naposlouchat!
V tomto směru nejdál zašlo asi anganžmá švédských SHAAM LAREIN, kde sice dochází k personálním propojením s některými metalovými kapelami pocházejícími z města Uppsala, ale s kovovou muzikou má tvorba této šestice společného pramálo. Pojítkem by mohla být snad jen jistá zlověstná a tajuplná atmosféra, kterou dýchá studiová nahrávka, aby v živém provedení doslova vykvetla do krásy. Trojici vokalistek rozmístěných po celé šíři miniaturního pódia vévodila charismatická Shaam Larein, jež ve svém projevu nezapře blízkovýchodní kořeny. Vzniká tak atraktivní směs temných a spíše jemných kytarových riffů a velice působivých vokálů. Zlověstný recitál? Rockový šanson? Podobných krkolomných přívlastků by se asi našlo více. Po skvělém přijetí amerických DAUGHTERS před třemi lety mě už vlastně na dramaturgii tohoto festivalu nepřekvapí nic, tohle však velice příjemné překvapení rozhodně bylo.
No a do třetice skvělá věc v Bastionu X – italští OTTONE PESANTE. Metalová dechovka dokázala rozjet vskutku třeskutou show a byť zde ani na moment nezazněly ostré kytarové riffy, rozjel se pod pódiem masivní circle pit a wall of death, jak kdyby na scéně hrála nějaká metalová kapela. Ačkoliv hudba produkovaná tímto triem by zařazení do kovového hájemství v pohodě snesla. Rychlý rytmus mnoha skladeb jakoby vypadnul z učebnice thrashového, deathového, anebo si dosaďte dle libosti, řádění, jen místo strun zní pozoun a trombón. Šlape to tak skvěle, že si publikum ještě vytleská i přídavek a nebýt časového harmonogramu, hrají OTTONE PESANTE možná ještě teď.
Když už jsme u těch zmiňovaných problémů se zvukem na zadní scéně v Bastionu X - z mnou shlédnutých vystoupení to asi nejvíce postihlo americké milovníky stylu Art Deco IMPERIAL TRIUMPHANT. Z desek velice pestře vyprodukované nahrávky ztratily v živém provedení na prostoru a z pódia se valila spíše zvuková koule. Přesto se však zdráhám nazvat představení trojice z New Yorku nepovedeným. Na to mi vlastně příjde jejich prezentace stále dost zajímavá i zábavná, včetně momentů, kdy se hraje na kytaru nedlouho předtím výprazdněnou lahví od šampaňského. Kloním se rovněž k četným názorům, že příští zastávka Američanů v Josefově by mělo proběhnout na větší scéně.
Musím se přiznat, že mě celkem překvapuje masivní hype kolem dalších Američanů na letošní soupisce – BLOOD INCANTANTION. Jejich tvorba mě sice oslovuje více než málo a desku „Hidden History Of The Human Race“ považuji za skvělou ukázku moderního death metalu, avšak ten početný dav pod pódiem během jejich vystoupení na Obscure stage mě přeci jen trochu překvapil. Bylo to však zlověstné, přesvědčivé a energické vystoupení, které z mého pohledu trochu kazil lehce přepálený zvuk. Pozitiva však jednoznačně převažovaly a já musím zkonstatovat, že ten humbuk kapele vlastně přeji a nám ostatním, ať se jí z toho nezatočí hlava. Nazrál totiž čas vytasit se s další nahrávkou!
Více než svižnou a energickou ukázku současného death metalu předveli i dánští BAEST, jejichž vystoupení jsem bohužel neshlédnul kompletní. Ještě více mě podobný problém mrzí u klasiků SUFFOCATION. Z toho mála, co jsem ochutnal nešlo nepochválit excelentní zvuk, možná jeden z nejlepších v rámci oněch tří dnů strávených na festivalu.
Z mladých metalových dravců se nepodařilo naplnit očekávání švédským HUMANITY'S LAST BREATH. Těžké „meshu“ riffy, hrozivá a apokalyptická atmosféra a charismatický vokalista Filip Danielsson oděný v kápi nedokázali udržet tempo a sevřenost vystoupení kvůli několika technickým problémům a celkově mi kapela nepřišla úplně ideálně naladěná, spíše lehce podladěná. Švédové mají však ještě vše podstatné před sebou, takže třebas za dva roky už to může být úplně jiná káva.
Z nastupující thrashové generace nesmírně pobavilo vystoupení domácích FAÜST. Ve slunečném odpoledni jejich konzervativně pojatý sekáček dokázal rozpáradit postupně se scházející publikum a potvrdit životaschopnost této resuscitované větvě ještě před pár lety postupně odumírajícího metalového žánru. Do tohoto ranku lze řadit i další ortodoxní „osmdesátníky“ - belgické SCHIZOPHRENIA, jejichž kolovrátek taktéž šlapal jako namazaný stroj a přinutil mě konečně po dlouhých letech poslechu metalové muziky přemýšlet o koupi džísky a tenisek s vysokým jazykem.
Jak jsem již naznačil v úvodu, v podstatě jsem letos neviděl žádné slabé vystoupení anebo set, ze kterého bych musel utéct. Samozřejmě, že by se v nabitém programu našly i takové, asi jsem měl holt jen štěstí. A je jedno jestli mluvím o příjemné prezentaci českých ELBE, kterých doom metalu by slušela jiná denní doba, než bylo nastupující poledne anebo třebas o švédských divočácích GOD MOTHER, jenž kromě slušné porce mixtury různých metalových směrů předvedli i vřelou komunikaci s publikem.
Bylo toho prostě i ve třech dnech hodně a díky nabité hudební nabídce nejsem příliš schopen posoudit kvality letošního doprovodného programu, protože kromě několika minut strávených v KAL stage mi zkrátka na nic jiného nezbyl čas. Pozitivně hodnotím přesun malé scény do zadní části v Bastionu X, nicméně bych se klonil k jejímu mírnému zvětšení a k větší péči s nazvučením.
Kolegové, kteří navštíli loňský Josefstadt si velice pochvalovali komornější, řekněme rodinnější atmosféru a menší stres pořadatelů. Bylo to asi příjemné povyražení ze stereotypu veliké akce, vynucené však nepříznivými okolnostmi, které se, doufejme, už nevrátí. Návrat klasického formátu přinesl i další vylepšení v areálu ještě donedávna zcela opuštěné vojenské památky. Claude Benoît Duhamel de Querlonde, jenž ve druhé polovině 18. století tento objekt vyprojektoval, by se asi nejspíše dnes divil, k jakému účelu je pro několik srpnových dní každoročně využíván. Byl by však nejspíš potěšen faktem, že právě umístění metalového festivalu do jeho útrob přináš v rámci skromných možností alespoň částečnou záchranu postupně chátrajícího architektonického dědictví.
Snad i stále ještě přetrvávající post-pandemická opatrnost mnoha lidí, vyšší ceny letenek a v první řadě ruská vojenská agrese na Ukrajině způsobily, že oproti roku 2019 nebyl areál letos až tak výdatně zaplněn. Pozitivní atmosféra, v dobrém slova smyslu z řetězu utržení fanoušci a po 3 dlouhých letech konečně možnost to „naplno rozjet“ dávají optimistické vyhlídky k dalším ročníkům. Nicméně veliké otazníky přinese nastupující masivní zdražování vstupů (energie a na ní navázané služby), které vlastně zdraží úplně vše. Už letos došlo k výraznému navýšení ceny vstupenky a o cenách potravin v areálu ani nemluvě. Je skvělé, že v publiku lze stále vidět hromady mladých tváří a další generace metalových posluchačů, ale čím dál větší neznámou do budoucna bude, zda-li si takovýto prodloužený víkend budou moct hlavně tuzemští metaloví fanoušci dovolit. Zůstávám však (snad nikoliv naivním) optimistou a věřím, že pozitivní feeling 25. Brutal Assaultu nakonec zvítězí a nic nebude tak zlé, jak se může v současnosti jevit. Letošník ročník byl za mě jedním z nejlepších a hudebně nejnabitějších v celé historii festivalu, tak ať jej ten příští ještě překoná!
více fotek: ZDE
