Skrytý filmařský klenot letošního roku. Záchrannou operaci, kterou film zpracovává, jsem v roce 2018 sledoval celkem pozorně, protože jsem pár měsíců před tím u jeskyně Tham Luang byl. Ohledně filmu jsem měl určité pochybnosti. Proč sledovat film, kde hlavní roli bude hrát záchranná akce, při které se o hlavní hrdiny nemusíte bát, protože vlastně víte, jak to dopadne? Snímek měl ve své podstatě jen rekonstruovat onu situaci. Tedy příběh třinácti kluků, kteří se se svým trenérem dostanou do hlubokého jeskynního labyrintu, který přívalový déšť zaplaví a celou skupinu tam uvězní. Následují dny, ve kterých se mezinárodní týmy snaží chlapce najít a následně i zachránit. Co z toho bude? Dokumentární rekonstrukce? Hraný film odehrávající se pod vodou? Snímek, který se bude snažit na sílu budovat napětí, které tam vlastně ani nemůže být? A je dobré znamení, že to celé šlo rovnou na VOD platformy a v kině si to téměř nepobylo? To je spousta znejišťujících otázek.
Třináct životů přichází hned s několika prvky, které mě překvapily. Tím prvním je asi režisér. Ron Howard má velmi proměnlivou kvalitu u projektů, které zaštiťuje. Poprvé jsem se s ním setkal asi u osmdesátkového sci-fi Zámotek, tučně se zapsal s Čistou Duší a Apollem 13, ale také třeba moc nezabodoval u velmi průměrného zpracování příběhu Hana Sola. O to větším překvapením je pro mě pak výsledek tohoto snímku, který v sobě kumuluje hned několik odvážných rozhodnutí. Například to, že se film zpočátku nijak nezaměřuje na oběti situace a vy na začátku nemáte téměř žádnou šanci si k nim vybudovat nějaký vztah. Naopak je na celkem dlouhou v první polovině filmu opouští. Velkým strašákem tu bylo určité přibarvování reality, které by filmu pomohlo být více „diváckým“. Dojem z celku je naprosto opačný. Film funguje na velmi civilní úrovni a snaží se ukázat i vedlejší příběhy, kterými riskuje určitou zdlouhavost a roztříštěnost hlavní zápletky. Hlavní story o záchraně to ale velmi dobře rámuje a zasazuje do širšího kontextu. Bez příkras a bez patosu. A vy díky tomu věříte, že je opravdu cílem odvyprávět ten příběh co nejvíc pravdivě.
Pak je to naprosto skvostný casting. Přiznám se, že do závěrečných titulků jsem nevěděl, že hlavní roli má „Aragorn“ Viggo Mortensen. I o něco málo rozpoznatelnější Colin Farrell tu figuruje v poloze, ve které ho moc neznám, nicméně o to víc musím ocenit, jak autentičtí v těch rolích jsou. Farrell při přípravě na film absolvoval dokonce i náročný potápěčský kurz a s Johnem Volanthenem, kterého ve filmu hraje, byl v těsném spojení.
Howard natočil film, který je v mnohých ohledech minimalistický, ale neuvěřitelně vtahující. Dokáže se vám dostat pod kůži. Najednou tam jste s nimi. Chápete tíhu některých rozhodnutí a cítíte spoluodpovědnost za celou situaci. To vše bez velkých gest nebo klábosení. Ještě si dobře vzpomínám, jak se mi tajil dech při několika pasážích. Klaustrofobické prostory jeskyních zatopených labyrintů se povedlo divákovi zprostředkovat tak intuitivně, že mi při sledování bylo fyzicky nevolno. Ošíval jsem se a v několika chvílích jsem chtěl film zastavit. To se mi v dnešních dnech stává už jen velmi zřídkakdy. Svůj díl na tom samozřejmě má i thajský kameraman Sayombhu Mukdeeprom, který je mimo jiné podepsán například pod oskarovou romancí Dej mi své jméno.
Třináct životů je film, který nemá příliš velkou pozornost a je to škoda. Jedná se o velmi vzácně uvěřitelné drama bez pozlátka a cukrkandlu s důrazem na realističnost. Jen málokterý film z poslední doby mě zasáhl tak silně.
