Sbohem a šáteček. A za dva roky na viděnou! Snad tak by se dala v kostce charakterizovat situace kolem metalové veličiny Stratovarius. Více než dekáda nás dělí od časů, kdy tehdy čistě finská speed metalová kapela začala brázdit širá moře show byznysu a za tu dekádu se z jedněch z mnoha stali jedni z mála. První místa v žebříčcích prodejnosti, vyprodané koncerty, nablýskaná sestava a pověst kultu. Kultu, živeného s železnou pravidelností albem a následným turné. No, to by zmohlo každého smrtelníka. Tak se tedy podívejme šátečku na zoubek!
Stopáž 67 minut přesvědčí i poslední zbylou duši, že Tolkki a jeho chlapci mají neuvěřitelnou hudební potenci. A byla – li tato potence sem tam ku škodě věci, vedla – li k sebe vykrádání a repeticím, na Intermission se představuje v tom lepším světle. Osu patnácti skladeb tvoří rarity – a věřte, že kdyby tyto ze stolu shozené přebytky zachytla do čelistí jiná kapela, založila by si solidní živobytí. Holt ne každý má to štěstí, že si takové klenoty a klenůtky může rozdávat jen tak od cesty.
Kompozice jsou zjevně voleny s rozmyslem a šťastnou rukou. Téměř se nedostalo na tradiční hbitoruké „vysokootáčkové světlospády“ páně Tolkkiho, naopak, přednost dostaly zářezy vedené ve středních tempech, skládané jako mozaika z klidných vyhrávek a kontrastních kytarových a sborových stěn, jaké umí jen jediná kapela na planetě. Kritickým šťourům, kteří kapelu napadají jako neprogresivní, vřele doporučuji soustředěný poslech – jsou tu sice přítomna obvyklá deja vú poněkud „spotřebního“ speedu (jediné to prokletí fenoménu Stratovarius!), ale převládá příjemně inovátorský náboj. Některé kousky by se bez mrknutí oka daly dosadit i do eventuelního best of – kupříkladu úvodní rockárna Will My Soul Ever Rest In Peace s úžasně procítěným zpěvem v refrénu, nebo parádní jízda It´s a Mystery, prokládaná pikantními klávesovými záseky alá Children Of Bodom.
Neskutečný feeling a vzorová instrumentální dovednost jsou ozdobou liliového emblému Stratovarius a své výsadní místo mají i ve třech coverech. Zejména překrásně syrová darda Kill The King od Rainbow, stokrát papouškovaná, vyznívá pod nekompromisními doteky mistrů neomšele (pokud mě sluch nešálí, odzpíval ji sám maestro Tolkki).
Materiál je chytře poskládán, klidnější skladby jsou střídány hřmotnějšími, do skladby kompilace se hodí i předělávky a živá voda v podobě koncertních verzí. Není tedy lepšího rozloučení! Na Stratovarius se určitě jen tak nezapomene, asi nebudu sám, komu budou tihle géniové rychlosti chybět.
Zavřete oči, Stratovarius odchází...
