Měla to fenomenální deska “Judgement” od ANATHEMY i “Blackstar” od DAVIDA BOWIEHO. Co? Tu zvláštní neopakovatelnou esenci alb, prostřednictvím nichž se interpreti vyrovnávají s lidskou smrtelností nebo silně prožívanou ztrátou někoho blízkého. S DEPECHE MODE je to stejné. Byť k té tematice měla kapela blízko i v minulosti. Ano, mluvím o roce 1996, kdy Dave Gahan zkolaboval poté, co to lehce přehnal s fetem. Roku 1997 pak vyšlo skvělé album “Ultra”. Má to souvislost?
Memento Mori samozřejmě poznamenala smrt Andyho Fletchera. Spolu s Gahanem a Gorem byli zakládající členové kapely a Andy fungoval jako klidná síla lepící kapelu v krizových okamžicích. Do “Memento Mori” se díky tomu podařilo vnést něco unikátního. Něco, co cítíte například z klipu “Ghost Again”, kde dva zbývající členové kráčejí s kapucí a hůlkou ulicí, aby si zahráli šachy na střeše dobu s fenomenálním výhledem na okolní mrakodrapy. Právě ten klip v mých očích odráží jejich dřívější egoistické soupeření v rámci kapely, jež smrt Fletchera do značené míry usmířila. Alespoň podle rozhovorů, které jsem měl možnost číst.
Velmi dobře si vybavuji chvíli, kdy jsem album slyšel poprvé. Vím, že jsem se dvakrát díval, jestli jsem si pustil správnou hudbu. Skladba “My Cosmos Is Mine” začíná industriální smyčkou, která mě poměrně hodně znejistila. Nepustil jsem si náhodou nějakou průmyslovou harsh noisovou špínu? Teprve když se přidá pulzující basová linka a zpěv, je jasné, že tohle jsou “depešáci”. Po zvukové stránce je to ale libovka. Veškeré doznívání zpěvu, který se nese jako zvukový opar, každý neonový zvuk nebo kytara. Všechno to dotváří atmosféru, která je v rámci diskografie kapely unikátní. A pak přichází “Ghost Again.” Stavbou i zvukovým rejstříkem mnohem klasičtější skladba, která tematizuje právě vztah dvou zbývajících zakládajících členů kapely.
Těch poloh, které DEPECHE MODE představují, je ale mnohem více. “Don't Say You Love Me” nabírají téměř parametry “bond songu”. Jednoduchý text, skvěle použité smyčce, osudovost v hlasu. Jednoduchá hra s pulzujícím basem otevírá jednu z nejsilnějších skladeb celého alba, “People Are Good”, která je založená na velmi triviálním principu a je v něm neuvěřitelně funkční. Do cigaretového dýmu zabalená barová odrhovačka “Caroline monkey” zní skoro jako feat Nickem Cavem.
Silných skladeb, které si pamatujete a těšíte se na ně, je až příliš mnoho. Bude velmi těžké vytvořit set pro tour (a vyhodit nějaké osvědčené chtěné hity z předchozích čtyř dekád), protože až na dva-tři kusy bych rád z „Memento Mori“ živě slyšel pokud možno všechny skladby. A to včetně rozlučkové ambientně mlhavé a lehce strnulé “Speak to Me”. Její rozjezd je pomalý a nepříliš hybný a konec je pulzující chaos, který se transformuje ve zvuk, jenž má podobné atributy jako začátek. Člověk se zase musí ujistit, že to jsou depešáci a nikoliv nějaký rytmizující noise.
“Memento Mori” je zásadní ambum. Je intimní, ale současně i intenzivní. Je jasné, že před ním proběhly debaty, zdali DEPECHE MODE bez Andyho Fletchera mají smysl. Je také jasné, že Gahan i Gore k sobě museli najít cestu, kterou předtím nepotřebovali, protože Fletcher dokázal přemostit jejich vzdálené charaktery. Album o ztrátě i nejistotě se zcela novou zvukovou polohou DEPECHE MODE. Jsou tu zvuková zákoutí, která jsem si dříve u DEPECHE MODE nějak nedokázakl představit. Jsem rád, že rozhodnutí členů bylo jít dál, protože ochudit se o tak silnou desku by byla škoda.
