Jestliže základním stavebním kamenem a samozřejmou nutností pro to, aby se člověk stal pořádným rockovým publicistou, je účast na nějakém mezinárodním letním megahudebním festivalu, tak mohu konečně s úlevou konstatovat, že ve dnech 31. 7. až 2. 8. 2003 se jím po dlouhých létech půstu stala i moje maličkost. Zároveň jsem si ale hned musel připustit, že až zas tak horké to nebude, protože, jak jsem vzápětí zjistil, to málo co znám, neznamená v kontextu hudebního, resp. metalového všehomíra vlastně skoro vůbec nic. On totiž jeden takový obrovský a třídenní festival je hrozně moc na jednoho malého človíčka, který, objektivně vzato, prostě nemůže znát všechny ty názvy desek a písniček, o kapelách ani nemluvě. Ale nesu to statečně, jen co je pravda, jak také jinak. Propadat skepsi by určitě nebylo na místě, zvláště když se jedná o místo tak pečlivě vybrané, jako je malá severoněmecká vesnička Wacken. Přijměte proto pozvání k malé procházce čtrnáctou kapitolou v deníku, který si zde vedou už od roku 1990, a zkusme se na chvíli přesunout zpět v čase i v místě, jak už je výše naznačeno.
Část I. – Rozjezd aneb Čekání na Rolfa
Všechno nám to vypuklo o den dříve, totiž v pozdních večerních hodinách 30. 7. 2003, kdy jsme byli já a náš metalopolácký benjamínek - grafik Gapa (oba navíc ještě v barvách MetalManie, dej jí pánbů věčnou slávou) naloženi do útulného autobusu a cestovní agentura Ozzy a Potkan z Plzně nám požehnala na dlouhou, předlouhou cestu. Na místo samé jsme řádně přesedělí dorazili kolem 13.00 hod. posledního červencového dne a po vyřízení akreditací (takhle dlouhou frontu už jsme opravdu delší čas nestáli) a zbudování stanového přístřešku jsme se konečně chtěli věnovat malému odpočinku, možná i s pivními doplňky.
Jenže v tu chvíli už táhlo na 17.00 hod., kdy se podle časového rozvrhu, jenž visel na novinářském tzv. „Presscentru“ a byl moc pěkně vyveden v němčině, mělo konat setkání s Rolfem Kasparkem a ostatními z hlavních hvězd toho dne, tj. RUNNING WILD. A tak jsme se poslušně posadili a čekali a čekali, jestli neulovíme nějaký ten první zážitek. Jenže čas plynul, aniž by se cokoliv dělo, což nám samozřejmě nepřidalo, že, a tak jsem začali pátrat, načež jsme objevili už zmíněný rozpis i v angličtině, a pochopili z něj, jak moc jsme se zmýlili, když Rolf a spol. se už od dané hodiny skutečně poctivě podepisovali fanouškům, ale docela někde jinde, než jsme my čekali. Nu co, alespoň jsme se pro začátek ujistili o tom, jak zrádná může být němčina v ústech méně znalého.
Proto jsme se tedy přece jen uchýlili k malému odpočinku (4 dcl piva Hasseröder přišly bratru na 3,- Euro), abychom úderem osmnácté mohli stát přímo pod „Wacken True Metal Stage“, jedním z dvou hlavních pódií, na nichž se hrálo, když tím druhým bylo tradičně hned v sousedství „Wacken Black Stage“. Čímž výčet prostoru pro účinkující samozřejmě nekončí, neboť se hrálo i na opodál stojícím „Party Stage“ a ještě dále vzadu, směrem ke kempu fanoušků umístěném „Wet Stage“. Nicméně pro čtvrteční večer jsme si měli vystačit jen s prvně jmenovaným pódiem.
Metalový maratón zahájila úderka CIRCLE II CIRCLE, jíž jsem sice moc neznal, zato jsem ale v jejím zpěvákovi objevil Zacharyho Stevense, odrodilce od SAVATAGE, kteří také celkem výrazně poznamenali tvorbu jeho nového seskupení, místy úplně k nerozeznání, což nakonec potvrdila i převzatá „Edge Of Thorns“, jíž Zachary mimochodem (stejně jako ostatní skladby) odzpíval ve skvělé formě. Následovala krátká přestávka, během níž jsem definitivně musel zavrhnout svůj malý novinářský bágl s několika nezbytnostmi, protože neustálé kontrolování příslušníky „Metal Guard“ při průchodu do kempu a zpět mi už opravdu lezlo krkem. Ale to už na pódium klepali kanadští ANNIHILATOR, aby také přispěli svou trochou do mlýna. Thrashová legenda se mohla pochlubit zbrusu novým zpěvákem Davem Paddenem, kterému to po ´annihilatorovsku´ pělo opravdu moc pěkně, přestože, stejně tak jako vůdčí persona Jeff Watters, nevládl obligátními dlouhými vlasy. Jinak kanaďané evidentně těžili z bohaté minulosti (skladby jako „King Of The Kill“, „Set The World On Fire“, „Alison Hell“, „Phantasmagoria“, „W. T. Y. D.“ nebo „Never, Neverland“), což je ovšem víceméně pochopitelné, neboť s novým materiálem už tolik neoslňují jako v dobách, kdy se potulovali s Alicí v pekle a o něco málo později. Dohromady to znamenalo krátký, ale povedený set.
Znovuvzkříšení německé (a takto domácí) kapely VICTORY, které se na „True Stage“ odehrálo o několik dalších minutek později bylo určitě míněno v dobrém, ale výsledek tomu určitě neodpovídal. Tedy alespoň v mých očích, neboť někteří domácí fanoušci, zejména ti trošku starší, si urputně podupávali do rytmu a byli evidentně ve svém živlu. Jenže mě parta přestárlých a horko těžko oživených zombie, propagujících mimo jiné i novou desku, jejíž název jsem si nezapamatoval (a rozhodně mi to není líto), která na pódiu spustila ošuntělý, zadkovitý a nevýrazný germánský hardrock-metal osmdesátých let, prostě oslovit nemohla ani v nejmenším. Jen jsem si v jednom okamžiku všiml (neboť po prvních třech skladbách jsme se zase uklidili k tekutinám), že zpěvák se se svým výrazem najednou nějak podezřele začal podobat Biffu Byfforodovi ze SAXON, ale v tomhle případě platila zmýlená, neboť jak pravily čerstvé zprávy zpod pódia, na to se opravdu vyhoupli zmínění angličtí heavy metalisté a vystřihli tři kousky. Věčná škoda, že jsme je propásli, ale když program o nich nehovořil a VICTORY byli tak k uzoufání nudní, nemohli jsme asi jinak. Mohlo nás jen těšit, že čas se nachyloval úplně stejně, lhostejno kdo zrovna držel kytaru či mikrofon v rukách, a brzy měl ukázat 22.15 hod.
Protože 22.15 hod. byl okamžik určený pro RUNNING WILD (na snímku) a to byl (nejen pro mě) signál nejvyšší pohotovosti. Jediné letošní vystoupení německé legendy navíc slibovalo velkolepou podívanou a ´poslyšnou´, protože skupina slaví 20 let existence a na září (konkrétně 15.9.) přichystala bilanční 2CD se spoustou raritního materiálu. Na minutu přesně se pak pódium rozzářilo tisícovkou světel (světlený park byl vůbec po celé tři dny ohromující) a na poměry RUNNING WILD již celkem stabilní sestava Rock´n´Rolf, Peter Pichel, Berndt Aufermann a Matthias Liebetruth vkráčela za zvuků intra „March Of The Final Battle“ důstojně na scénu. A hned vzápětí rozpoutala heavy – speed metalovou smršť, na kterou, a nazývejte mě třeba neobjektivním bloudem, do smrti nezapomenu. Jako v mlhavé extázi jsem sledoval, jak jeden znamenitý song střídá druhý ještě znamenitější, celý uchvácený tou podívanou, skoro jako Alenka v zemi za zrcadlem. „Genghis Khan“, „Little Big Horn“, „Prowling Werevolf“, „Riding The Storm“, „Welcome To Hell“, „Apocalyptic Horsemen“, „Branded And Exiled“, „The Brotherhood“, „Metalmachine Solo“ a „Bad To The Bone“, skladby z nedávného živáku „Live“ byly střídány dávno nehranými tutovkami, při nichž mě příjemným překvapením málem mrazilo v zádech. A co teprve když se do šumu wackenského kotle ozval roztřesený hlas Jima Hawkinse: „Squire Trelawny And Dr. Livesay Having Asked Me, Jim Hawkins, To Tell Everybody Whole Tale About The „Island“…“, při vložené proklamaci Kapitána Flinta tenhle kotel sborem zakřičel ono magnetizující „Pieces Of Eight, Pieces Of Eight, Hahaha!“ a rozjela se v originále 11:13 min dlouhá „Treasure Island“ neboli „Ostrov pokladů“, přehraná a vymalovaná do toho nejmenšího detailu. Dav vřeštěl nadšením, kdo znal (já se také přiznávám) vyřvával refrén až mu hlasivky službu vypovídaly a poprvé se objevil i fenomén letošního Wackenu, totiž nadhození fanouška – nadšence do vzduchu na ruce všech okolo a jeho podávání směrem k pódiu. Jen během oné dlouhé skladby okolo mě profrčelo takových šest až sedm kousků. Masáž po Kasparkovsku však hřměla dál silou nezmenšenou a nebylo snad nikoho, koho by chtěla pustit ze svých spárů. „Conquistadoras“, „Prisoners Of Our Time“ a zugabe – přídavky „Victory“, „Under Jolly Roger“ a „Chains & Leather“ doplnily playlist na celých 17 kousků a téměř hodinu a třičtvrtě živého hraní, které bylo rozhodně právem umístěno na nejčestnější pozici prvního dne. Po zhodnocení předvedené show (to když si Liebetruth v sólu na bicí na sobě okázale roztrhnul triko, aby předvedl své cvičené bicepsy nebo když se Kasparek poctivě převlíkal do různých uniforem symbolizujících tu či onu skladbu), muzikantských výkonů (to když jsme s Gapou museli při skladbě „Conquistadoras“ (z alba „Port Royal“, r. 1988) ocenit, jak Rolf dokáže i po těch letech všechno vyzpívat jako v originále) a vůbec celé atmosféry koncertu jsem pak málem propadl skepsi, že už na těch velkých metalových slavnostech nic lepšího neuvidím. Naštěstí to však byla jen omračující prvotní reakce, ale i tak to byla fakt síla. Síla zvyku, možná, ale ten dav okolo mě tomu nenapovídal. RUNNING WILD jsou stále silní a můžeme se jen těšit na další řadové album, na němž snad zase jednou bude i opravdický živý bubeník.
Tolik tedy nažhavující čtvrteční rozjezd, který se mi vryl do paměti na hodně dlouho, stejně tak jako následující noc v přilehlém kempu pro novinářskou a V.I.P. obec.
Část II. – Meziplyn aneb Taneček přes dvě pekla s originální sestrou
Ještě v okamžiku, kdy jsem se rachtal ve spacáku, abych nalezl co nejpříjemnější polohu pro zasloužený spánek, a na hodinkách jsem ve světle baterky postřehl čas dvou hodin po půlnoci, jsem doufal v ničím nerušený spánek, vyplývající z okolo ubytované novinářské pospolitosti, jež by přece neměla pořádat nijak výrazné noční hrátky. Jakmile jsem ale definitivně znehybněl, pochopil jsem svůj osudový omyl. Ze všech čtyř světových stran se na mě hrnula metalová muzika (krom čestných výjimek MANOWAR a METALLICY samé národní záležitosti, takže pro našincovo ucho nic moc), a když už jsem si asi po hodině i na ni zvykl, vložil se do toho zřejmě finský soused (soudím dle krkolomnosti řeči, kterou předtím užíval), kterému se z té publicistické práce zřejmě zatočila hlava a zvracel a zvracel a zvracel. Šel jsem se schválně podívat, jestli nevyznamenal i náš plátěný přístřešek, ale naštěstí tomu tak nebylo, ba dokonce jsem po malém průzkumu terénu a stále se ozývající škytavému „Bbbllleeeuuurrrggghhh!“ došel k závěru, že si ten nešťastník nadělává sám sobě do spacáku. Martyriu však nebyl konec, neboť sotva finský hlasatel usnul všeohlušujícím chrapotem, rozdělali si (a to už bylo asi půl čtvrté) na druhé straně za naším stanem stolečky a židličky nějací němečtí vyznavači těžkého kovu a začali (pochopitelně) taky chlastat a vzrušivě debatovat o kovové filozofii (nejspíš), to všechno za doprovodu jakési deathové smečky. Když jsem asi v půl páté roztřeseně usnul, mohl jsem si vážně gratulovat.
Ale ráno bylo, jako ostatně vždycky, moudřejší noci, navíc nás začal tlačit čas z nabitého programu, takže jsem tohle vše hodil za hlavu (obzvláště, když Gapa byl vyspaný do růžova a rozhovory na tohle téma jaksi nepřicházely v úvahu) a věnovali jsme se dennímu rozvrhu. Došli jsme totiž k závěru, že než běhat po wackenské louce každý sám jako trotl se zápisníčkem od pódia k pódiu, vidět z každé kapely asi pět minut, nic z toho nemít a ve finále být ještě bez zážitků, bude daleko lepší vypracovat si harmonogram, ve kterém sice něco vypustíme, ale o to víc se pak budeme moci věnovat námi vybraným spolkům, a o to celistvější a bystřejší budou i naše postřehy.
Z tohoto důvodu jsme zahájili hned symbolickým křestem „Wacken Black Stage“, o který se přesně úderem jedenácté dopolední postarali němečtí smrťáci DEW SCENTED. A přesto, že vlastně nehráli nic úchvatného a prostě a jednoduše drhli obyčejný deathový standart, to byl celkem příjemný start, zdravě rozhánějící přes noc usazený a zklidněný adrenalin. Podobným způsobem se tvářil i následující set klasiků EXTREME NOISE TERROR, pročež jsme, neznaje do detailu diskografii zvukových teroristů, po několika opravdu hutných kouscích odešli do prostoru „Party Stage“, kde se tou dobou rozehrával švédský objev SEVENTH ONE, neomylně a (překvapivě) nikoliv křečovitě kráčející ve stopách slavnějších krajanů HAMMERFALL. Půlhodinka s jejich zpěvným speed metalem byla velmi příjemná a tak nebýt zvědavosti, která velela alespoň po očku mrknout na blackmetalové THE CROWN, opanující tou dobou „Black Stage“, zdržel bych se až do samého závěru švédského kalení ocele. A byl bych udělal dobře, neboť, jak se později ukázalo, THE CROWN krom suchého blacku s death metalovými prvky předvedli už jen nepřehlédnutelné a výstavní kotlety, takové, v jakých by jim to úplně nejvíc slušelo v doprovodné kapele Glenna Danziga.
Mezitím slunce pálilo a pálilo, teplota se dál šplhala nad hranici třiceti stupňů, s dovezenou zásobou tuzemské vody se už dalo už akorát tak zalívat kafe, a tak nezbývalo než se znovu svěřit do opatrování Hasseröderu, což nám ovšem nečinilo nejmenší potíže. A jen coby jeden tři kousky dopil a krátce se prošel po celém rozlehlém areálu, přispěchala třetí hodina odpolední a s ní i švédská smrtící klasika, DISMEMBER. Vytrvalé slunce pravda trochu stínilo jinak skrznaskrz mrazivou image, kterou tahle kapela dostala do vínku, ale i s tímhle malým handicapem to byl set par-excellance. Podladěné kytary brousily a brousily, svíravá melodika brněla ve všech prstech, co jich jen člověk má, a bylo nutno ocenit fakt, že když někdo něco umí, může se toho držet pořád dál, aniž by potřeboval nějaké stylové kotrmelce, a stále a stále to za to stojí. Na dokreslenou snad proti sobě můžu postavit letitou klasiku „Dismembered“ a horkou novinku (z připravovaného alba) „Tragedy Of The Faithfull“, které zněly naprosto stejně svěže, stejně energicky a stejně nemilosrdně, jako kdyby pocházely z jediného alba a nedělilo je něco okolo deseti let. Kotel největších a neúnavných fanoušků se mezitím řádně rozrostl, takže poprvé musel ke slovu přijít i místní hasič, jenž se jal chladit rozlícený dav příjemně studenou vodou. Ale co to bylo platné, když po doznění závěrečného hymnusu „Dreaming In Red“ už zase byli všichni suší, že.
Mohutný přesun lidské masy k „True Stage“ vzápětí signalizoval něco o trochu ´lidštějšího´, čímž zřejmě další z domácích favoritů FREEDOM CALL opravdu byli. Jako první se na pódiu zjevil bubeník Dan Zimmermann a já od té chvíle začal být docela zvědavý na to, jak si poradí se dvěma vystoupeními v tom jediném parném dni, protože za soumraku měl usednout na stoličku při setu mateřských GAMMA RAY. Pro začátek se do toho však obul pořádně, takže FREEDOM CALL publikum slušně rozhýbali. Hráli především z třetí, poslední desky, což mě osobně jaksi nevyhovovalo, neboť jsem ještě neměl tu čest, nicméně ze zkoumavého pohledu okolo sebe jsem usoudil, že to je jen čistě můj osobní problém. Na druhou stranu ovšem nemám pocit, že by tihle němci předváděli něco světoborného, takže jsem určitě o mnoho nepřišel, o čemž mě nakonec přesvědčilo i poznání, že když zazněla definitivně závěrečná stejnojmenná pecka „Freedom Call“, byl jsem vlastně docela rád, že to mám za sebou. Ale určitě znám i horší kapely, o tom žádná.
Čas nicméně znovu pokročil o kus dál a začínalo táhnout na půl šestou večerní, což mi krom hodinek signalizoval také podvědomě známý zvuk z břišní dutiny. Proto jsme shlédli plánovaný playlist, zatnuli zuby, a obětovali severské čaroděje SENTENCED plechovkám vepřového ve vlastní šťávě s kusem pravého českého chleba. Na první pohled možná velmi nevýhodný obchod, ale nám se určitě vyplatil, zvláště když už nohy bolely až to hezké nebylo, pot se nám řinul prakticky odevšad a životní energie z nás prchala jako onen pověstný jelen, byvše do pozadí střelen. Z toho samého důvodu jsme se ještě uložili k dalšímu odpočinku s teď už nade všechno milovaným německým pivem a s pocitem (tedy alespoň já, abych nás oba neházel do svého pytle), že právě PRIMAL FEAR jsou ty horší kapely, co určitě znám, takže nepřijdeme vůbec o nic.
A co vám mám vykládat, vyplatilo se na tisíckrát. Protože hned na to, v 19.45 jsme byli postaveni před (naštěstí) jediné, ale za to obrovské dilema, kteréže pódium zvolit. Na „Black Stage“ totiž startovala americká thrashová legenda TESTAMENT a na „Party Stage“ příjemná německá úchylka DIE APOKALYPTISCHEN REITER, kterou já opravdu velmi rád. Tak babo raď. Rozhodli jsme se proto, jak se říká, naslouchat srdci, a to nás přece jen poslalo na Apokalyptické jezdce, snad v předtuše jaksi větší interesantnosti, než jakou mohli, bez urážky, nabídnout již pomalu letití amíci. Pod „Party“ to ostatně vřelo jako v prádelním hrnci, vzduchem se neslo skandování „Reiter, Reiter, Reiter!“ a atmosféra připomínala pohled do předpeklí. Z ´umělecké´ mlhy se postupně začala zjevovat celá kapela, nejdříve klávesista Dr. Pest v přiléhavé sado-maso kožené masce s bičem v ruce, naposledy zpěvák Eumel s hlavou vyholenou všude krom zadní části, z níž mu čouhaly dlouhé vlasy, oblečený jen v tlusté červenočerné kalhoto-sukni, bosý a navíc rozdováděný tak, že mi evokoval středověkého tureckého nájezdníka z první útočné řady, a když už byli na pódiu všichni, inferno vypuklo. Jako žhavá láva ze sopečného vulkánu na všechny strany vytryskla originální směsice středověkých nálad, melodií a heavy, death a black metalu, v níž bychom se všichni málem utopili, nebýt soucitu kapely samotné, která nám v podobě přestávek mezi jednotlivými skladbami podávala tolik pomocnou ruku. DIE APOKALYPTISCHEN REITER poctivě vybírali mezi všemi třemi dosavadními alby (to nejčerstvější, letošní, nese název „Have A Nice Trip“, pokud jste o něm ještě neslyšeli) takže došlo na opravdu nejzvučnější kusy jako „Iron Fist“, „Instinct“, „Reitermania“ nebo podobně pojmenované „Metal Will Never Die“ a novinková „We Will Never Die“. Pospolu s nenucenou a přitom velmi dravou pódiovou prezentací prostě koncert jako hrom.
Nám to ale přece jen nedalo, a když už to vypadalo, že D. A. R. budou končit, rychle jsme se přemístili a stihli alespoň konec vystoupení TESTAMENT. Já jsem pak především musel obdivovat vitalitu Chucka Billyho, jehož jsem viděl poprvé od okamžiku, kdy navenek prosákly zprávy o jeho rakovinovém onemocnění, a nebylo na něm skutečně znát nic jiného, než jen to, že se královsky baví. Rázoval se svými dvěma metry výšky po pódiu jako nabuzený energetickým drinkem, mával obrovskými medvědími tlapami, v nichž třímal svůj tradiční poloviční stojánek na mikrofon a pořád dokola, tedy jen když nezpíval, se řehtal jako kůň. Trochu pravda přibral a na hlavě se mu urodilo množství malých copánků, ale jinak to byl ten thrashový pan zpěvák, jakého jsme ho znávali. Z hodinového vystoupení kapely jsme stihli jen samotný konec, ale i tak nám kousky „Alone In The Dark“, „Into The Pit“ a „Electric Crown“ důrazně připomenuly, že sláva TESTAMENTu (a nejen toho ortodoxně thrashového z let osmdesátých) bývala a vlastně ještě je obrovská.
Následovalo další nutné malé osvěžení a úderem deváté večerní nástup pod „True Stage“, kde právě rozbalovalo své nářadíčko vesmírné komando Kaie Hansena GAMMA RAY, včetně hostujícího klávesisty a již zmíněného Dana Zimmermanna, na kterém, jak bylo za chvíli slyšet, nezanechal odpolední výkon pražádné stopy. Vystoupení téhle německé legendy, upřímně řečeno, mě ale trošku zklamalo, a to v tom směru, že jsem se spíše těšil klasické tutovky typu „Heaven Can Wait“ či „Valey Of The Kings“, jenže kapela nekompromisně zvolila již dříve avizovaný playlist méně okoukaných skladeb, které budou následně zvěčněny na živé nahrávce „Skeletons In The Closet“. Což ovšem nic nemění na tom, že pánové jinak předvedli výborný a plnohodnotný výkon, o čemž jsem vlastně ani dopředu nepochyboval. Jen ten výběr. „Garden Of The Sinner“, „Ilumination“, předlouhý „Armageddon“, „Heavy Metal Universe“ (před níž se Kai zeptal davu: „Who Doesn´t Speak Germany?“ a mě zamrazilo v zádech, když dvoumetrový němec za mnou v odpověď zařval „Raus!“), „One With The World“ (v jejím průběhu jsem čekal, že na pódium si přiběhne zazpívat i Ralf Scheepers, který musel být s PRIMAL FEAR ještě přítomen, ale nestalo se tak), „Heart Of The Unicorn“, „Last Before The Storm“, „Shine On“, baladická „The Silence“ (kdy se má předtucha vyplnila a totálně plešatý Scheepers si opravdu vystřihnul krátký duet s Kaiem), „Heaven Or Hell“, ba i závěrečná helloweenovská „Victim Of Fate“ byla vybrána z těch, které nikdy nepřečnívaly přes (převysoký, ale přece jen) průměr, takže do úplné a totální koncertní exploze pořád zbýval ještě malý kousek, na který ale kapela nedosáhla. I přesto ale bylo tohle vystoupení z těch lepších.
Asi už vytušíte, že znovu následoval bleskový přesun pod „Black Stage“, kde měli tentokrát včelařit švédští dramatici IN FLAMES. Tahle kapela, to je takový můj malý hřích, který mě na svědomí tíží čím dál víc, a po wackenském pátečním večeru už je to tíha k neunesení. Pořád jsme se totiž jaksi míjeli, oni mě, já je, a i když jsem tušil, že vládnou melodickou metalovou krásou ne nepodobnou té, jíž holdují i severští krajané DARK TRANQUILLITY, ne a ne se k nim dostat. A snad i proto jsem skončil toho večera pod pódiem s otevřenou pusou a divukrásné melodie, riffy a rytmy mnou zmítaly málem až do úplného roztrhání těla, když okolo mne svištěl průřez dosavadní tvorbou kapely. Ze všech skladeb jsem z výše popsaných důvodů identifikoval pouze „Colony“ (ze stejnojmenného alba) a novinkovou „System“ (z alba „Reroute To Remain“), ale na zážitku, který jsem si odnesl z umění švédské pětice, to nic nezměnilo ani za píď, navíc když jsem jeho prostřednictvím byl i svědkem zcela bezkonkurenčně nejhezčího pyrotechnického představení, které se za celý festival dalo shlédnout. Když se na konci celého setu zpěvák Anders Fricem, (který mimochodem celou dobu, co zpíval, držel mikrofon jakoby hovořil do vysílačky), vkleče klaněl třiceti až čtyřicetitisícihlavému publiku (přesný údaj nemám k dispozici), zcela určitě to nehrál a zcela určitě měl také proč.
Dav poté trochu ztichnul (v rámci možností), znovu se přesunul už v osvojeném putování od ´pravého´ k ´černému´ a zpět, a začal pomalu, pomaloučku doutnat netrpělivostí. Třičtvrtě na dvanáct už dávno minulo, půlnoc klepala na dveře a wackenská startovní přesnost byla najednou tatam. Jenže „headlinerům“ se tohle zkrátka promíjí, pročež publikum dál a dál doutnalo, a když se postupně z mnoha hloučků začaly ozývat alkoholem znavené výkřiky „We´re Not Gonna Take It!“, bylo definitivně jasné, proč najednou ta přístupnost a velkorysost. Originální, zatraceně originální (jak celý koncert proklamoval zpěvák Dee Snider) TWISTED SISTER totiž nejezdí do Evropy každý pátek, když už tedy existují, což se mimochodem také pěkně dlouho nestalo, a tak se zkrátka vyplatí čekat. Vyplatí? Ale ano, věřte nebo nevěřte, i v mých osmadvaceti letech (což znamená, že když vyšla první deska TWISTED SISTER „Under The Blade“, byl jsem ještě čerstvým druháčkem), mám za to, že se to opravdu vyplatí. Minutku po dvanácté se na pódium znovu vyplížila mlha a stejně tak nenápadně i celá kapela, aby vzápětí zahájila ve velkém stylu klasickým otvírákem „What You Don´t Know“ a pokračovala stejně tak urputně v „The Kids Are Back“, „Stay Hungry“ a „Destroyer“. Pro mě osobně, mám-li na paměti, že jsem TWISTED SISTER viděl naživo poprvé a zřejmě i naposledy, byl největším zážitkem vitální Snider, který se svým typickým make upem lítal s mikrofonem po pódiu jako blázen, poskakoval, cvičil, pěl jako o život, o přestávkách mezi skladbami se vykecával přímo nemožně (ani jsem nestačil spočítat, kolikrát se ozvalo jeho typické „Sick Mother Fuckers!“) a ani se u toho nezadýchal. Ostatním členům kapely už je také přes padesát, ale zdaleka nepředvedli takový sportovní výkon, i když se, pravda, museli zřejmě daleko více soustředit na své nástroje. Jako celek předváděli TWISTED SISTER naprosto precizní výkon a díky Sniderovi také jedinečnou show, takže i zbytek hodinu a třičtvrtě dlouhého setu rozhodně znamenal důstojné vyvrcholení druhého dne, v němž došlo na celou řadu dalších nesmrtelných hitů (aby také ne, vždyť je skutečně z čeho vybírat), namátkou „Under The Blade“, „Burn In Hell“, „You Can´t Stop Rock´n´Roll“, s ohlušujícím řevem přivítaná (a překvapivě brzy zahraná) „We´re Not Gonna Take It“, „The Price“, „The Fire Still Burns“, „I am, I´m me“, Come Out And Play" či 
přídavkové „I Wanna Rock“ a „S.M.F.“ (zkuste hádat, co tahle zkratka asi znamená). Když to všechno skončilo, byl jsem naštěstí už tak unavený, že jsem si ani nestačil začít zoufat podobně jako předešlý večer. S nohama, které mě odmítaly poslouchat, jsem ve dvě hodiny po půlnoci zamířil do sprch, nemoha se zbavit zpěvného refrénu vzpomínané „The Price“, a upřímně mi bylo jedno, že na „Party Stage“ se právě rozběhlo metalové divadlo s názvem LORDI. O půl třetí jsem pak uléhal do spacáku, abych se pro tentokráte, hlavně díky totální únavě, vyspal přímo nádherně.
Část III. – Na dráze smrti aneb s vrahama zásadně netancuju
Sobota, třetí den festivalu, začala přesně tam, kde před ní i pátek, totiž nemilosrdným sluncem, vyhánějícím z dusivých stanů vše živé. Ale jelikož jsem se vyspal vskutku překrásně, nečinilo mi nejmenšího problému vyskočit jako rybička a po několika ranních nezbytnostech vyrazit znovu za hudbou.
Již dříve avizovaní SINISTER byli v tradiční startovací jedenácté hodině dopolední na poslední chvíli nahrazeni domácími HOLY MOSES, kteroužto změnu jsem ovšem celkem přivítal, neboť se Sabininým komandem jsem naživo ještě neměl tu čest. Ne že bych to bral za bůhvíjaký nedostatek, vždyť když se to vezme kolem a kolem, tahle kapela nikdy nebyla nic výjimečného, ale znáte to, chlapi a ženská za mikrofonem. A tak jsme byli docela zvědaví. Jenže Sabina už nám trochu zestárla a hodně ztloustla, takže jak po pódiu pobíhala v červených punčocháčích a červenočerně pruhovaných podkolenkách, nebylo na to celkem nic moc k pokoukání. Němečtí thrasheři navíc ani nezahráli mou nejoblíbenější „Dear Little Friend“ z debutního alba „Queen Of Siam“, takže jsme raději zaskočili zmrknout, co je nového v „Presscentru“ a u výčepního pultu. Úderem poledne jsme se už ovšem znovu kroutili ve slunečním žáru pod „True Stage“ (Sabina předtím řádila na „Black“), kde se chystalo vystoupení alespoň pro mě celkem neznámého spolku THYRFING. Hudebníci vypadali jako kdyby právě dokončili dvanáctihodinovou šichtu v černouhelném dole a zpěvák v roztrhané haleně těsně před koncertem nejspíš poobědval několik litrů krve. Image jistě tuctová, nicméně musím uznat, že k ponurému dark metalu s výraznými melodickými náladami, šikovnými klávesami a nenápadnými blackovými prvky, který kapela rozpoutala, padla jako ulitá. Pomalé střední tempo se plížilo davem jako neviditelná a extrémně rychle přenosná nemoc, takže za chvíli se všichni pod pódiem houpali jako jeden muž, a, co bylo zajímavé, neměnnost rytmického spodku za celý koncert nikoho neunavila, ba naopak. Určitě bylo na místě, když jsem si tuhle chásku popasoval vedle SEVENTH ONE na další velmi výrazné překvapení.
Aby byl náš zážitek z celé té metalové slávy úplný, museli jsme také vyrazit do „Metal Marktu“, proslulé místní metalové burzy, abychom prozkoumali, zda neulovíme nějakou tu raritku našemu srdci nejbližší. A na to právě padla účast na vystoupení amerických deathových zběsilců MALEVOLENT CREATION, jejichž koncertů jsem ovšem už viděl dost a dost, takže jsem nemusel až zas tolik truchlit. Navíc jsme v totálně propoceném stanu nejen velmi levně pořídil tituly, na které bychom asi nikde jinde nenarazili, ale také jsme mohli shlédnout lákavě pojmenované vystoupení „The Devil Woman Show“, což nebylo nic jiného, než obligátní striptýz, i když pravda, svlékající se tanečnice na samém počátku vystoupení v těsném kompletním koženém oblečení vypadala skoro jako Rob Halford s dlouhými vlasy.
Po návratu do kempu a malém, provizorním obědu, jsme museli znovu rozvrhnout plán pro nadcházející chvíle, i s ohledem na to, že na čas 2.30 hod. v noci je připraven odjezd. Po opravdu ale opravdu zralé úvaze jsme obětovali blackové CARPATHIAN FOREST a speedové MASTERPLAN, rychle jsem sbalili stan, i s bágly jsme jej přemístili do autobusu, zaparkovanému, co čert nechtěl, až na druhém konci Wackenu, a supěli zpět, aby už nám neunikla ani nota. Dorazili jsme uprostřed setu novodobých thrasherů SOILWORK, kteří svůj neo-nářez sypali do hudbychtivého davu tak vehementně, že se muselo znovu začít kropit. Po zralé úvaze a s ohledem na následující vystoupení jsme po několika dalších skladbách vyrazili kropit také, když určitou roli v tom sehrála i skutečnost, že diskografii těchle, nemýlím-li se švédů, tak úplně a dopodrobna neznáme.
V 18.15 hod. už jsme ovšem netrpělivě přešlapovali na našem kopečku cca. 50 metrů od pódia, který jsme za ty dva dny vysledovali na ploše před „True“ a odkud bylo vidět daleko lépe než odjinud, a netrpělivě vyhlíželi trojici muzikantských čarodějů, soustředěných pod hlavičkou RAGE. Očekávání bylo veliké, neboť Peavyho a spol. zřejmě v Německu také moc rádi (jak by také jinak, že, ale v tomhle jsem s němci za jedno), čemuž odpovídala přímo dychtivá nálada davu přihlížejících. A hned první kousek byl oceněn hurónským pokřikem, hodným fotbalového utkání kdesi v rozžhavené Jižní Americe. Aby také, ne vždyť jím byla mega hymna „Don´t Fear The Winter“, jíž bych alespoň já tak záhy určitě nečekal. Sotva dozněl divácký jásot, začali nepříjemně blízko za našimi zády dva podroušení němečtí fanoušci skandovat „Firestorm, Firestorm!“, chtějíce tak zřejmě naznačit, kterou skladbu by si od RAGE přáli zahrát, jenže to asi kapelu moc nezaujalo, protože zařazovala především novější tvorbu. Playlist pokračoval skladbami „Paint The Devil On The Wall“, „Sent By The Devil“, „Down“, „Set This World On Fire“ a „Black In Mind“, která pozvolna přešla v postupné exhibice nejprve kytaristy Viktora Smolskiho a vzápětí bubeníka Mikea Terrany, při nichž bylo (hlavně v případě běloruského strunového mága) slyšet, jak moc dobře Peavy udělal, když si do kapely vybral právě je dva. Mimochodem, když jsem u mozku RAGE, skutečně mi vyrazila dech Peavyho nová image spatřená na vlastní oči, protože hodně dlouho jsem nemohl uvěřit tomu, že ten plešatý tlouštík je oním baskytaristou a pěvcem s tolik charismatickým a nezaměnitelným vokálem. Inu, čas a pohodlí, to je strašný nepřítel. Ale musím zase ocenit, že Peavy byl jediným domácím umělcem za celé tři dny, kdo na publikum mluvil německy a vzápětí to hned překládal do angličtiny. Dvěma německým fanouškům za námi to však bylo docela určitě jedno a stále dál se drželi svého „Firestorm, Firestorm!“. Koncertní set se napojil skladbou „Straight to Hell“, po níž následovala horká novinka „War Of Worlds“ z nadcházejícího alba „Soundchaser“, vedená v klasickém a překrásně melodickém duchu současných RAGE. Po nich ještě zazněly „From The Cradle To The Grave“ a závěrečná „Higher Than The Sky“ (při níž jsme si my, tedy publikum, móóóc pěkně zazpívali) a byl konec, vcelku brzký a nečekaný. Věčná škoda, neboť času bylo dost, trio bylo zjevně ve skvělé formě, a mělo ještě velkou spoustu věcí, kterou nás mohlo potěšit. Šli jsme to tedy alespoň trochu zapít a ještě za čtvrt hodiny jsme slyšeli, jak se nad wackenským areálem ozývá nebojácné skandování „Firestorm, Firestorm!“. Tomu se říká výdrž.
V 19.30 hod. jsme změnili zaběhlý systém přesouvání a znovu jsem zakotvili u „Party Stage“, kde mělo tentokrát vypuknout opravdové kataklysma. Kanadská čtveřice KATAKLYSM nastartovala přesně na čas a přesně tak jako na svých albech předvedla smrtící smršť hodnou death metalových mistrů. Vycházela při tom především z aktuálního alba „Shadows & Dust“ (titulní skladba, „Beyond Salvation“, „Illuminati“ nebo „Chronicles Of The Damned“), ale sáhla i do historie (zejména album „Temple Of Knowledge““) či do blízké budoucnosti (titulní skladba, pokud jsem tomu chrapotu dobře rozuměl, nové desky nazvané „Serenity & Fire“). Samozřejmostí byl bezvadný instrumentální výkon, jejž korunoval bubeník, který na svou soupravu, jež čítala snad jen virbl, kopák a jeden přechod, hrál vskutku monstrózní věci. Krátce a stručně, smrt jako víno.
V podobném duchu, tedy co se preciznosti týče, se odehrálo i následující vystoupení finských speedových bůžků STRATOVARIUS. Jinak bylo samozřejmě daleko více pompézní a nabubřelé (také se odehrávalo na „True“), nechybělo při něm spoustu pyrotechnických efektů, ale to asi očekával každý, kdo finské závodníky alespoň trochu zná. Oproti včerejšímu setu GAMMA RAY vsadili Timo Tolkki a spol. na osvědčené tutovky, a také se podle toho u nich tvářili.. Timo Kotipelto, snad aby ohromil publikum, se zalíbením vrhal stojan od mikrofonu přes celé pódium, Jens Johansson měl zřejmě z podobně prozaického důvodu klávesy natočené směrem na publikum, aby to mohlo obdivovat práci jeho hbitých prstů a Jörg Michael v červeném šátku točil paličkami nad hlavou tak často, až jsem měl strach, aby u toho také nezapomněl hrát. Tak soubor spustil „The Kiss Of Judas“, „Legions“ a „Hunting High & Low“, pokračoval přes „Against The Wind“, „Soul Of A Vagabond“, „Speed Of Light“ a „Twilight Symphony“ a finišoval ve „Forever Free“, „Visions“, „Paradise“ a obligátní přidávačce „Black Diamond“. Kotipelto pak ještě chvíli blbnul s finským počítáním do čtyř, protože publikum mu doslova viselo u úst, a najednou tu byl další konec, jeden se ani nestačil rozkoukat. Další zářez na pažbě, další mimořádný zážitek, člověku už to skoro ani nedocházelo.
Na Wacken mezitím padla tma, což bylo více než vítanou kulisou pro egyptsky laděný death metal NILE, který, jak jinak, zahajoval na „Black Stage“. Nic proti tomuhle spolku, strachem a černotou načichlá atmosféra jejich hudby a takto i vystoupení skutečně zalézala až pod nehty, ale mám ten dojem, že v čase 22.15 hod. posledního hracího dne mohla zahrát nějaká poněkud ´známější´ a více přístupnější kapela, dejme tomu původně avizovaní CRADLE OF FILTH. Ale budiž, co se stalo, nedá se odestát, posluchač se rozhodně nenudil, a nebýt už skutečně velmi zřetelné únavy, vychutnal bych si vystoupení NILE až do úplného konce. Takto jsme si nejprve zaskočili za malým osvěžením a pomalu si šli hájit místečko pro pěkný výhled na „True Stage“ a na něm největší thrashovou kapelu na světě, titány SLAYER. Ti na sebe (podobně jako TWISTED SISTER) také nechali zatraceně dlouho čekat a nekonečně dlouhý čas, který do startu jejich setu uplynul, mi pomohl pochopit sílu jejich kultu do nejmenšího detailu. Dav nejenže hučel jako zdivočelé včely v úlu a stále více a více se rozrůstal, ale ve vzduchu bylo též cítit jakési velké očekávání, napětí a emoce, všude kolem se leskly zpocené tváře a všechny ovládala především velká, převelká a natěšená nervozita, aby už to konečně vypuklo. Jako když se čerstvě vyléčený alkoholik rozhodne, že jedna malá sklenička mu přece nemůže uškodit. Pak se konečně ozvalo intro „Darkness Of Christ“ z aktuálního alba „God Hates Us All“ a do tmavě červeně podbarveného světelného parku nastoupila slavná čtveřice, včetně ztraceného syna Davea Lombarda. A jestliže do té chvíle dav hučel jako zdivočelé včely v úlu, v okamžiku, kdy se rozjela skladba „Disciple“, v tom jednom jediném zlomku sekundy vybouchl v obrovskou detonaci, která měla být přiživována po celou následující hodinu a zhruba dvacet minut. Zamračení umělci pak rdousili a znásilňovali své nástroje, mračili se jako čerti a začali do lidí sypat hněv a síru v těch nejdůležitějších skladbách, lemujících jejich zvrácenou kariéru. „War Ensemble“, „The Antichrist“, „Angel Of Death“, „Hell Awaits“, „South Of Heaven“, „Mandatory Suicide“, „Raining Blood“, bylo to, jako když položíte hlavu na gilotinu a znovu a znovu ji spouštíte níž a níž. Lidé řvali krátké a úderné kousky textů („ …How Many People I Can Kill…“ – „War Ensemble“), třepali hlavami takovým způsobem a v takovém množství, že jsem to opravdu ještě nikdy neviděl, směrem k pódiu už nad našimi hlavami mířila prakticky jedna jediná lidská kolona, takže k úplné a definitivní apokalypse chyběl snad jen větší kontakt s kapelou. Protože ta, ať už to měla být image nebo jen nevrlost a vzájemná svárlivost (čemuž bych spíše věřil), mlčela mezi jednotlivými skladbami jako zařezaná, a nebýt toho, že Tom Araya občas utrousil „Thank You“, neslyšeli bychom od ní jediného slůvka mimo koncertní program. Jen jedinkrát se Araya nechal unést a pustil si pusu na špacír, zřejmě pod vlivem emocí, protože 
odříkání refrénu skladby „Dead Skin Mask“ („… Dance With The Dead In My Dreams, Listen To Their Hollowed Screams, The Dead Have Taken My Soul, Temptation´s Lost All Control…“) do zčernalé tmy nad tím obrovským davem nemůže zkrátka jedno oko nechat suchým. Věčná škoda, že nedošlo na „Seasons In The Abyss“, protože s ní by byl výsledný efekt i přesto definitivně zdrcující a uzemňující. Když pak SLAYER tak náhle a bez přídavku zmizeli v zákulisí, zůstala ve mně taková zvláštní a rozpačitá zahořklost, a opravdu jsem dodnes nepřišel na to, čím to ve skutečnosti bylo.
I z tohoto důvodu (neb únava už byla skoro nesnesitelná) jsme si zakázali další muziku a pomalu jsme vyrazili vstříc autobusu a zaslouženému, byť jaksi méně pohodlnému odpočinku. Ve vlahém tichu wackenské noci jsem si ještě do posledního drobtu vychutnal atmosféru, načerpanou za ty tři dlouhé dny a mnohonásobně umocněnou vystoupením amerických zabijáků, a uvědomil jsem si, že už vší té hudby bylo tak přesně akorát, co průměrný metaluchtivý jedinec snese. Že každá další nota navíc by už mohla být na obtíž, neboť, jak se možná i ve Wackenu praví, všeho moc škodí. A tak jsme tedy naskočili do útrob našeho milého busu a začali se těšit zase někdy nashledanou. Ono se to totiž přece jen asi nepřejí.
Louis a Gapa
