Jen pár dní poté, co si na mistrovství světa naše fotbalová reprezentace vychutnala tu americkou se na strahovském kopci, legendárním to poutním místě socialistické tělesné výchovy, koná odvetný zápas. Američané se tentokráte rozhodli nespoléhat jen na své nekonečné sebevědomí a do bojů postavili skutečně velmi silný tým. Navíc si na pomoc vzali i jedny zručné chasníky z Austrálie, takže obavy české sestavy byly skutečně na místě. Ta se však rozhodla neponechat nic náhodě a sešla se velmi hojném počtu.
Výkop byl stanoven na devatenáctou hodinu a jak už to u podobných mačů chodí, začátek byl z obou stran lehce opatrný. Avizovaná australská posila z klubu PARKWAY DRIVE dostala prostor hned na začátku zápasu. Rejstřík její zbraní nebyl nikterak překvapivý, ale nedá se říct, že by nebyl účinný. Zpočátku však české podpódiové útočníky k přílišné aktivitě nevybičoval, což se však po pár minutách přeci jen změnilo. PARKWAY DRIVE jsou typickým představitelem moderního NWOAHM útočného pojetí, což obnáší sázku na úderné riffy v kombinaci s decentními heavy metalovými postupy. Základem je samozřejmě americký hardcore, ten však v sobě infiltruje prvky severské death metalové melodické školy. Samozřejmostí je pak vysoké nasazení všech hráčů, což je nedílnou součástí živé presentace podobně laděné muziky. Kvalitní instrumentální schopnosti těmhle chlapíkům určitě nechybí. Navíc se objevilo i pár dobrých riffů a motivů, ale problém je ten, že spolků vyznávajících tyto hudební atributy je v poslední době už povážlivě moc.
PARKWAY DRIVE tedy nepředvedli nic, co by zkušeného domácího harcovníka mohlo překvapit, leč ukázali, že je potřeba se mít na pozoru, protože ty největší trumfy hodlal náš soupeř teprve ukázat. Hned další střídání v poli naznačovalo, že atmosféra bude už jen houstnout. Silnou stránkou posily z Chicaga DEAD TO FALL jsou nekompromisní nátlakové riffy a silná inspirace v hajémství brutálního death metalu, přičemž se nezapomíná ani na líbivé melodie a „coreový“ přístup k věci. Jejich nástup na hřiště byl stejně impozantní jako vpád zuřícího býka do přelidněné ulice španělského městečka. Česká obranná vazba složena z neúnavných mosherů se však velice rychle zformovala a postupně začínala čím dál více vystrkovat drápky. Nasazení a zápal pro věc se chicagské pětici rozhodně upřít nedá, ale z mého pohledu tomu pořád něco chybí. Subjektivně mám z některých skladeb pocit odbytosti a přílišné sázky na jistotu. V živém provedení brutální riffy a skočné pasáže působí samozřejmě nesmírně chytlavě, ale časem se i ty začínají oposlouchávat. V závěru se však čím dál více stereotypně působícím soupeřům podařil husarský kousek, když se vytasili s jednou ze svých nejsilnější zbraní, a to peckou „Bastard Set Of Dreams“ z předloňského alba „Villainy & Virtue“, která se ukázala být jako bezkonkurenční koncertní hitovkou. Český tým měl věru co dělat, aby nastolenému tempu stačil.
Američanům však bylo brzy jasné, že je potřeba změnit styl hry, soupeře něčím překvapit, zaskočit. A přesně tohle byla chvíle pro nesmlouvavé chasníky z Colorada hájící klubové barvy týmu CEPHALIC CARNAGE. Než se naše defenzíva stačila zorientovat, už do ní sympatický indián Lenzig Leal a jeho druhové nelítostně podnikali jeden výpad za druhým. Kapela se tentokráte rozhodla zcela podlehnout velice uvolněné atmosféře horkého červnového večera a dát prostor výhradně grindové části své tvorby. Zatímco při své loňské návštěvě pražských Klánovic měla dost času na to, aby předvedla i stoner rockové kousky z poslední desky „Anomalies“ (2005), dnes se jen a pouze sypalo. A sypalo se ukázkově. Opět se hrálo ve vysokém, snad místy až zběsilém tempu a naši soci se předváděli v čím dál lepším světle. Snad i tomu největšímu optimistovi muselo být jasné, že tento zápas už taková jednoznačná záležitost rozhodně nebude. Potěšily i parádičky směřované do publika, což obnášelo už tradiční black metalové masky a následný vskutku stylový song, přičemž kapela neopomněla podotknout, že hraje „black metal from Rocky Mountains“. Co více dodat? Výtečné a zábavné. Koneckonců jako vždycky.
To už se však zápas blížil k závěru a únava na obou stranách stále ne a ne přijít. Oba týmy předváděly v úmorném vedru špičkové výkony a soudě dle hromady pivních lahví naskládaných na pultu vedle reproduktorů, alespoň ten český poctivě dodržoval i pitný režim. Dění na hřišti pochopitelně gradovalo, protože na trávník vbíhají velice nadaní a zkušení borci z DARKEST HOUR. Ti od prvního okamžiku nenechávají nikoho na pochybách, kdo je pánem na hřišti. Po všech stránkách vypilované muzice jde odolat jen velice stěží, a tak není divu, že domácí nasazují do hry čím dál více posil a v pokutovém území to doslova začíná vřít. Tahle pětice navíc nedávno absolvovala pod dohledem Devina Townsenda velice úspěšný přípravný kemp v kanadském Vancouveru, jehož následky jsme si odnesli i my. Rozhodně to však nevypadalo tak, že by se tomu někdo hodlal bránit. Kapela zcela logicky vsadila na osvědčené pecky z loňského skvělého alba, a tak se propoceným strahovským sklepem nesou skladby jako „With A Thousand Words“, „Sound The Surrender“ a nezapomnělo se ani na vypečenou hitovku „Convalescence“ a samozřejmě i na starší tvorbu. Nasazení opět maximální, výborná instrumentace (ačkoliv sólová kytara měla do šťavnatosti své studiové podoby dost daleko) a kvalitní pódiová show, ze které jsem toho ale bohužel příliš mnoho neviděl, protože pod pódiem to bylo v některých momentech o držku. DARKEST HOUR se svým do detailu propracovaným metalcorem, ve kterém je symbióza hardcore se severským metalem s výraznou příměsí líbivých heavy metalových sól dotažena snad až do dokonalosti, velice potěšili a jejich pobyt na hřišti by se dal shrnout slovy jako „totální smršť“.
Po závěrečném hvizdu byly nakonec spokojené obě strany a výsledek tohoto klání pak přestal být podstatný. Tentokráte totiž skutečně platilo ono otřepané „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. No a já už jen dodávám, že kdo se nezúčastnil o dost přišel.
