Deska, o které se v současnosti opravdu intenzivně hovoří. Co více si američtí FALLUJAH mohou jen přát? Kapela pocházející z kdysi tak proslavené zátoky Bay Area jakoby symbolizovala vše, kam se dokázala metalová muzika posunout od dob, kdy o generaci mladší hudebníci z této oblasti definovali standardy jistého metalového žánru. Dnes už jsou z této slávy jen odlesky a nezdá se, že by tento energický kvintet na ní na své cestě na vrchol hodlal nějak příliš participovat.
K tomu má jiné prostředky, mezi něž se jednoznačně zařadí jeho druhá řadová nahrávka. Tato představuje z hlediska recenzenta skutečný oříšek. Ono totiž není příliš těžké hned od prvního poslechu podlehnout bezbřehému nadšení. Verva, s jakou se do vás tito modernizující brutalisté pustí, je vskutku nakažlivá. Vše tady sedí do posledního puntíku. Košatá aranžmá, velkolepá produkce, masivní sound, bicí, které z vás vymlátí duši, v prvních několika skladbách doslova vražedné tempo a taková erupce nápadů, že z toho jde hlava kolem.
Zkušenost však velí k maximální ostražitosti. Skutečně se FALLUJAH povedlo na „Flesh Prevails“ najít jejich šťastnou hvězdu, jež jim osvítila tvůrčího ducha natolik, že z toho vzniklo dokonalé album? Nejsou všechny ty kudrlinky na pozadí, nadpozemská atmosféra, ve které se posluchač moc rád nechá utopit, zdrcující energie a všechna ostatní pozitiva jen pozlátkem, naleštěnou fasádou, do které stačí jen trochu šťouchnout, aby se svalila na zem a vy pak vzápětí dojdete k poznání, že za ní je jen pustá savana, prázdnota? Není vše vryté do drážek této kolekce až příliš krásné na to, aby to byla pravda?
I kdyby si případný skeptik stokrát říkal, že „The Flesh Prevails“ je především šikovně seskládaná mozaika současného metalu, musí na druhou stranu uznat ohromný pokrok, který skupina od svého vzniku v roce 2009 dokázala učinit. Její druhé řadové album zní skutečně mocně, sebevědomě a bez falešné pokory. Tito mladíci se totiž chtějí prezentovat jako vyspělá kapela, jež má energie na rozdávání. A to se jim především v neskutečně nabité první polovině alba daří více než dobře.
Sotva dozní úvodní, spíše seznamovací tóny ze „Starlit Path“, do popředí už se mocně tlačí monolitický zvuk kytar a monumentální bicí, mezi něž se hbitě vklíní i brutální vokál Alexe Hofmanna. Nátlak a bleskurychlá přepadovka nic netušícího posluchače se jen v minimu případech mine účinkem. FALLUJAH v úvodním kvartetu skladeb nabízí doslova vše, co by měla moderní a brutální nahrávka s progresivními sklony nabízet. Změny temp, žonglování s náladami, masivní kytarové erupce, které zvolní v nečekaných kosmických poloakustických výletech a v případě neslýchaného dvojbloku „The Night Reveals“ a „The Flesh Prevails“ i zdrcující refrén, jež byste u takovéhoto druhu muziky čekali jen ztěží.
Nastolené vražedné tempo nemůže vydržet ani jedna ze zůčastněných stran, a tak postupně silněji sešlapávaná brzda brutality dává netušený prostor pro nový rozměr tvorby FALLUJAH. Experimenty a zvolňující mezihry, či rovnou celé skladby, jako je například elektronikou dýchající „Alone With You“, jejíž ženský vokál tvoří malou ale výraznou hráz proti všudypřítomné hrubosti a odlidštěnosti. Ta zároveň jakoby symbolicky spálila veškeré mosty za ještě před pár minutami naprosto nesmlouvavě agresivními skladbami a nechala do tohoto hájemství vniknout ještě více naládotvornosti a psychedelie.
Čistá zhudebnělá radost „Allure“ předvádí v plné parádě instrumentálně i kompozičně nesmírně dobře naladěnou kapelu. Ta se sice hned v následující „Sapphire“ trochu navrací k rejdům z úvodu alba, ale zároveň se ještě více vzdaluje od zemského orbitu, aby prozkoumala nekonečná zákoutí temného vesmíru. Na ta si však zřejmě budeme muset počkat s další nahrávkou, neboť tato recenzovaná končí přesně v momentě, kdy všechny její trumfy kulminují. Není pochyb o tom, že i to je součástí plánů této ambiciózní a perfekcionistické skupiny.
Američané na svém druhém albu dokázali vskutku účelným způsobem načerpat a přetavit vlivy svých oblíbenců a vzorů zároveň a přidat k tomu nemalou dávku tvůrčího ducha. I navzdory tomu, že jsem osobně pro toto dílo zahořel nadšením, přeci jen v něm stále někde v hloubi cítím jistý kalkul a nedokážu si odpovědět na otázku, jestli je to jen proto, že jsou FALLUJAH prostě jen tak výteční učedníci, měnící se postupně v přednášející a časem i (bohužel?) v profesory anebo jsou zároveň i velmi zdatní obchodníci. A vůbec, není to vlastně v tuto chvíli úplně jedno?
