Píše se rok 97 a ve švédském městečku Nyköping zakládají čtyři kamarádi kapelu. Jejich první dlouhohrající deska vychází o čtyři roky později, ale už tehdy, přes některé dětské nemoce působí velký zájem. Celé album definuje jeho nesmlouvavost v jejich křížení metalu a punku, průraznost, rychlost a hrubost. O rok později po vydání debutu se přidává Jon Lindqvist, který v té době ještě hobluje v grindcorové legendě zvané NASUM. V tu chvíli je zaděláno na kapelu, která se stane jednou z vlajkových lodí severského hardcoru.

Od těchto dřevních dob se mnoho změnilo. VICTIMS už nehrají jen na rychlost a hrubost. Ba naopak, nejsilnější skladbou na tomto albu je pro mě „We Fail“. Šest a půl minuty dlouhá skladba, která kombinuje nervózní brnkání, dunivé valivé nástupy s plnými kytarami a monolog generála Stephena Chesneyho, který pojednává o tom, jak se armáda dívá na změnu klimatu, migraci a třenice mezi národy a zeměmi. Skvěle zaranžovaná a politicky velmi výmluvná skladba, která má obrovskou sílu. VICTIMS velmi často dokázali s politickými tématy tnout do živého.

Ostatní skladby jsou samozřejmě syrovější a rychlejší, ale zdaleka nedosahují té zběsilosti, která byla na počátcích. Střelbu z kalacha tu a tam nahradil trochu bažinatější přístup. Z agresivity a hrubosti Švédi nepolevují, snaží se do něj nacpat více melodií, atmosféry a také hardcorové devastace. S tím souvisí i jasně profilované texty navazující na mnohdy apokalyptickou auru hudby. Aktuální deska vlastně nepřichází s ničím úplně novým. Cesta byla započata už na deskách minulých. Je to jen další díl skvěle zvládnutého řemesla. Je otázkou, jestli ona stonerová těžkost bude VICTIMS stravovat i v budoucnu, nebo se vrátí k rychlým špinavým výplachům.