Není druhá kapela, která by dokázala melancholii podat tak dekadentně a neotesaně. Temný stín padlého průmyslového města Detroitu se silně propisuje do tvorby kapely. Pátá studiová deska má jednoznačně uhrančivou atmosféru i zvuk, který je přirozeně syrový a průrazný, ačkoliv se nedá říct, že by byl tvrdý. Tuto syrovost velmi často tvoří kytarista Greg Ahee rejstříkem zvuků, které používá. Hlavně on má zásluhu na tom, jak zneklidňující některé části „Ultimate Success Today“ jsou. Riff ve skladbě „Bridge & Crown“ zní jako rezavý nůž, zajíždějící do lidského těla. Dokáže nervózně rytmicky paběrkovat, zatěžkávat celek jednoduchými kily i vytvořit mrazivou mlhu, pokaždé ale dokáže uchovat atmosféru, která je pro PROTOMARTYR velmi signifikantní.
Občas mám pocit, že se tu potkává nebezpečnost SWANS s duší Nicka Cavea. PROTOMARTYR dokážou skvěle promísit hypnotizující kytarové stěny a téměř bluesovou bolestnost, kterou pomáhají dobarvovat altový saxofon, klarinet, violoncello nebo flétna. Kapela má díky tomu širší žánrové působiště než v minulosti. Post-punk tu přirozeně nabírá noiserockové tendence a následně se otírá i o další žánry, jakými je například country. PROTOMARTYR se už nedají jednoduše zaškatulkovat, vytvořili si svůj vlastní, dobře rozpoznatelný styl. Uchovávají si velmi specifickou náladovost. Aktuální deska působí ležérně a nebezpečně v jednu chvíli.
Zpěvák Joe K. B. Casey na ní skládá maturitu v tom, jak pracuje s výrazem v hlase. On nikdy nebude zpěvák, který by měl zázračný rozsah, ale svým hlasem dokáže vtisknout skladbám charakter, který je mnohem hodnotnější. Dokáže nepříjemně štěkat obviňujícím tónem i přeřadit na jemný, ale pevný tón, připomínající Johnyho Cashe. Je to typ hlasu, který i když jen ledabyle deklamuje, je naprosto přesvědčivý a sebejistý, byť se v textech zabývá krizí středního věku a vlastní smrtelností. Stejně jako v minulosti se nevyhýbá ani politické notě, skladba „Processed By The Boys“ výmluvně popisuje aspekty vlády Donalda Trumpa.
PROTOMARTYR nahráli desku, která vyznívá velmi temně, chladně a zlověstně, skoro jako zhýralé zlé dvojče BAD SEEDS a ani duet se synthpopovou zpěvačkou Nandi Rose Plunkett na tom nic moc nemění. Současně si v mých očích upevnili pozici kapely, která dokáže do hudby nalít naprosto unikátní koktejl silných emocí.
