Těžko uvěřitelných dvaačtyřicet let uplynulo od doby, kde němečtí pionýři heavy metalu ACCEPT vydali svůj stejnojmenný debut. Všechno to, co se odehrálo v mezičase uvnitř a kolem skupiny, by proto jistě vydalo na solidní a čtivý román, jehož nové a nové kapitoly jakoby byly dopisovány rukou zkušeného seriálového scénáristy.
Jak jinak ostatně vnímat události, ke kterým u ACCEPT došlo od vydání minulé, navýsost povedené desky „The Rise Of Chaos“. Na sklonku roku 2018 bez bližšího vysvětlení kapelu opustil Peter Baltes, její předposlední originální člen, a ten poslední, kytarista Wolf Hoffmann, se rozhodl pokračovat obklopený celou řadou nováčků, když ke stávajícímu osazenstvu přibral nového baskytaristu Martina Motnika a třetího (!) kytaristu Philipa Shouse. No a do toho v létě loňského roku vyšlo definitivně najevo, že Peter Baltes po svém odchodu zamířil rovnou do stáje bývalého zpěváka ACCEPT Uda Dirkschneidera, kde se již dlouhý čas vyskytuje i poslední z pilířů klasické sestavy solingenských legend, bubeník Stefan Kaufmann, a podílel se zde na dalším vyvedeném zápisu U.D.O. „We Are One“. Jeden by se zrovna mohl zeptat, kdo že tedy vlastně ten ACCEPT je?
Složit a napsat v takové situaci nové album bylo jistě složitější než obvykle. Nicméně Wolf Hoffmann je mužem činu, který se snaží hledět především do budoucnosti, a tak se do toho pustil, aniž by se mu rozklepala kolena. A výsledek? Výsledek je možná právě proto další velmi dobrou nahrávkou, která si v ničem (a s přehledem) nezadá s alby, která bývají označována za to lepší v dnes již šestnáctipoložkové diskografii kapely.
Karty jsou rozdány nad slunce jasněji, takže posluchač chtivý dobrodružné výpravy znovu vstupuje do království těžkého kovu, kde je dovoleno zpívat, ale pouze dostatečným chraplákem, za podpory hromových sborů a s ostrou metalovou kytarou a stejně ostrým metalovým tempem za zády. Nálada je dobrá, o čemž svědčí hned otvírák „Zombie Apocalypse“ s parádním refrénem a kvílivou vyhrávkou, jež adrenalin z poslechu nové desky vyhání do spolehlivě vysokých míst. Pak se trochu ztrácí motivace, když titulní kus drobně zkolovrátkovatí a následující (po motörheadovsku pojmenovaná) „Overnight Sensation“ ho v tom slepě následuje. Ale to už se šturmuje k útoku, který se ukáže být rozhodující.
Čtěte také: NIGHTWISH, ACCEPT - Útržky z METALFESTU 2018
„No Ones Master“ je krásně vyleštěná brož z pokladnice ACCEPT s výstavní prací sólové kytary a „The Undertaker“ po ní definitivní ranou na solar, která udiví především originalitou svých motivů. Nervní klidné pasáže, geniálně pulsující baskytara a znovu dokonalých šest Hoffmannových strun, takový trhák se tedy upřímně na šestnáctém řadovém albu skupiny, která moc nemění tvář, skutečně nedá moc očekávat. Ale tím samozřejmě líp, neboť omráčení z téhle skladby dopomůže úplně nevnímat následnou rutinu v „Sucks To Be You“ a „Symphony Of Pain“, povinně dozdobené citací klasiky. To už ovšem přichází „The Best Is Yet To Come“ a v duchu svého názvu přináší druhý nejdůležitější okamžik celého alba, totiž překrásnou baladu se vším, co k takové hudební disciplíně patří.
Přecházíme do finále, kde se znovu pohybujeme v solidní společnosti. „How Do We Sleep“ i „Not My Problem“ nemůžou v žádném případě nikoho (ze zasvěcených) urazit a závěrečná instrumentálka „Samson And Dalilah“, znovu inspirovaná známými klasikami, to jen po „hoffmannovsku“ podtrhne. Posluchače chtivého dobrodružné výpravy do království těžkého kovu proto musí po tom všem nutně opanovat dojem, že za stávajících podmínek a okolností dostal od nového alba ACCEPT přesně to, co (minimálně) očekával a dvě perličky k tomu navíc. A já dodávám, že mám nesmírnou radost i z toho, že na „naše pappenheimské“ už podruhé za sebou není spoleh.
