FRACTAL UNIVERSE byli první kapela na mém zatím stále posledním velkém klubovém koncertu, který proběhl v únoru roku 2020 v pražském klubu Futurum. Tenkrát otevírali večer pro německé progresivisty z OBSCURA. Překvapili hlavně čistotou zvuku, křišťálovou produkcí a velmi vyrovnanými technickými výkony. Jejich set byl ten večer jednoznačně nejměkčím koncertem večera, ale i přes to se o nich po konci akce mluvilo nejhlasitěji.
Jejich v pořadí již třetí album není ničím jiným, než potvrzením pozice vycházející hvězdy progresivního death metalu. První album „Engram Of Decline“ bylo překvapivým zjevením na francouzské kytarové scéně, na druhé album se proto čekaloo to víc a byly na něj kladeny celkem vysoké nároky. I v mých očích pak dvojka „Rhizomes Of Insanity“ za debutovou deskou lehce zaostala. Někde jsem slyšel, že třetí album je rozhodující, a pokud bychom se toho měli držet, tak je zapotřebí říci, že „The Impassable Horizon“ je prozatím jedno z nejlepších metalových alb tohoto roku.
Pokud tato kvalitativní křivka vydrží, máme se na co těšit. FRACTAL UNIVERSE vyznávají mnohem otevřenější hru než například jejich němečtí kolegové z již zmíněné OBSCURY. Tím, jak do sebe nasávají různé kytarové proudy, jsou poměrně dobře rozpoznatelní. Občas sice máte pocit, že posloucháte pozdní THE FACELESS nebo dokonce CYNIC, jindy vám ale úplně utečou až někam k OPETH nebo krajanům GOJIRA. Vedle hutných, lámaných riffů tu stojí malebné zákoutí, pohrávající si neoprogovou něhou, a i když přechody od jemných k poměrně důrazným až násilným pasážím mají ostré hrany (jako třeba u skladby „Symmetrical Masquerade“), nedostavuje se pocit, že by k sobě jednotlivé motivy někdo násilně přišrouboval bez rozmyslu a citu. A to i v případě, kdy to na vás v místě, kde byste očekávali nejhutnější válec desky, vybalí saxofonové sólo. FRACTAL UNIVERSE jsou kapelou, která se nebojí překvapovat ani kombinovat. Přitom má výsledek stále hlavu a patu a nepůsobí příliš překombinovaně.
Hrozně se mi pak líbí, jak zajímavě působí souhra bicí soupravy s kytarovou sekcí. Občas si jdou naproti, jindy se naprosto mimoběžně míjí, aniž by to nějak rušilo. „The Impassable Horizon“ bude velmi těžké překonat. Kapela tu plně rozkvetla v tom, co všechno jde v rámci progresivního death metalu vymyslet. Působí technicky, ale nejde jen o předvádivou ekvilibristiku schopností. Skladby zůstávají hlavně písničkami se spoustou silných míst. Francie touto deskou získává další jistotu, která se může zařadit do jejich extraligy progresivního death metalu vedle pilířů, jakými jsou například GOROD nebo mladších EXOCRINE.
