To, že bude nová deska AMENRA jiná než předchozí, bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšel její jméno. Tradice by velela, že jejich sedmá deska bude „Mass VII“. Někdy je ale odstranění tradic nezbytné pro to, aby došlo v nějakému progresu. U AMENRA rozhodně nezůstalo je u formálního přenálepkování názvu alba. Změny jsou mnohem hlubší. Do posunu kapely promlouvá hned několik faktorů. Některé více a některé méně. Nový baskytarista Tim De Gieter z DOODSESADER krom jinak nazvučené basy se nijak výrazně neprojevuje. Zpěvačka Caro Tanghe z OATHBREAKER do nových skladeb hrábla mnohem znatelnějším způsobem. Stejně tak fakt, že na aktuálním albu Belgičané opustili anglický jazyk. Nejzásadnější proměna se ale udála někde jinde.
AMENRA pro mě byla vždy symbolem určité strojovosti. Signifikantním znakem kapely byla mechanická repetice, která si pohrávala s dynamikou. Ten ocelový chlad opakujících se riffů, který vám dláždí cestu k transcendentnímu hudebnímu zážitku, tu téměř chybí. Desce to ale vůbec nevadí. „De Doorn“ neslevuje na intenzitě, jen k ní používá jiné nástroje. Žánrově je tu mnohem více doom metalu, riffy jsou mnohem línější, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Hodně atmosféry tvoří ambientní mlhy, mluvené slovo a ženský vokál. Některé pasáže připomínají spíše druhou kapelu Colina Eeckhouta nazvanou KINGDOM.
Právě Colinův hlas ale zůstává neměnný. Je to stále to samé bolestné vytí jako dříve. Kdyby vám pustili stovku řvaných vokálů, ten jeho poznáte. Charakter jeho hlasu je stejně specifický jako jeho texty. Jméno alba v překladu znamená „trn“. Když si pustíte klip ke skladbě „De Evenmens“, budou vám jasnější i myšlenky alba. Dostáváme se do světa trnů, které mají ochranou funkci. Stoupající lidské torzo posouvá ochranou složku rostlin, kterou vymyslela sama příroda, do jiné roviny. I lidi mají trny. Chrání si jimi svá zranitelná místa. Když k nim chcete blíž, vystavujete se nebezpečí. Na celý koncept lze nahlížet z různých stran a video je velmi výmluvně ukazuje. Proč to zmiňuji? I když jsou texty v holandštině, vyplatí se tu jít po významu.
„De Doorn“ je největším posunem od počátku kapely a náznaky jsou znát již na minulé desce. Tam je ale kapela zdaleka nedokázala zužitkovat tak jako dnes. Některé věci prostě musí dozrát. Nová deska se částečně vzdává pilířů, na kterých hudba kortrijkské bestie stála. Nezříká se ale katazního prožitku, který z nich budete cítit. Ten je tu stále velmi citelný. A ačkoliv to není ta AMENRA, na kterou jsme si všichni za šest minulých desek navykli, já tu změnu vítám, protože je pro vývoj kapely potřebná.
