Čtvrtek
27.7.2017
Denní verze
 id
 heslo
ANATHEMA, ENDLESS - Praha, Akropolis - 30. listopadu 2001

Tak nějak v říjnu jsem si uvědomil, že už jsem delší dobu nenavštívil žádný pořádný koncert. Pár dní nato jsem někde spatřil anonci na koncert ANATHEMY a bylo rozhodnuto. Jede se do matičky Prahy. Po příjezdu jsme se byvši sužování chladem podzimní Prahy, žízní a hladem vydali směrem Žižkov, ovšem nejdříve bylo nutno zaplašit ony nepříjemné pocity, jimiž trpěly naše žaludeční partie. Se zastřeným zrakem jsme vpadli do první zvenčí relativně slušně vypadající putyky a objednali si zasloužené pivko.

Po pár lačných doušcích jsme konečně pozvedli zrak a co jsme neviděli. Seděli jsme v nejodpornějším, nejšpinavějším a nejzaplivanějším žižkovském lokále, jenž si drze dovolil nést název Morava. Zavelel jsem k urychlenému ústupu a přesunu do nedaleko se nacházející pizzerie. Pár minut po sedmé jsme si objednali pizzu a spokojeně odpočítávali minutky do začátku jistě skvělého uměleckého zážitku. Odbila osmá a pizza přes několikeré urgence nikde. Nu což. Zaplatit pivko a pryč. Poté, co nám Žižkov ukázal svou pohostinnost, jsme se konečně vydali směrem Palác Akropolis a po cestě jsme si připomněli jeden z do této chvíle stoprocentně platících Murphyho zákonů: Každý pořádný koncert začíná s minimálně půlhodinovým zpožděním. Tento zákon, jak jistě tušíte, toho večera neznámo proč neplatil. Kolem čtvrt na devět jsme se vecpali do k prasknutí nacpaného sálu a bez výraznější šance zaujmout zde výhodné poslechově-pozorovací místo jsme se nakonec rezignovaně za doprovodu překrásného Vincentova zpěvu přemístili na zdejší ochoz, kde bylo přece jen ještě trošku k hnutí, celkem slušný výhled a hlavně překvapivě solidní zvuk. Z toho samozřejmě vyplývá, že jsme zmeškali kompletní výstup ENDLESS, za což se jim pokorně omlouvám.

To už pomalu doznívala skladba „Pitiless“. Předtím podle mých neověřených informací zazněly ještě „Pressure“ a „Deep“. Pětice muzikantů včele s charismatickým a posledním vlasáčem v kapele Vincentem Cavanaghem si od samého začátku pohrávala s vděčným publikem jako kočka s myší (kvarteto stálých členů souboru doplnil na postu basáka George Roberts). Začátek koncertu se nesl ve znamení „Judgementu“, z něhož zazněly kromě úvodní „Pitiless“ (Fine Day To Exit) hnedle čtyři skladby. Před „Empty“ se Vinnie pokusil publikum ujistit o tom, že dnes opravdu nepozřel ještě ani kapku alkoholu, což se samozřejmě setkalo s posměšnými úšklebky celého sálu. ANATHEMA do nás sázela jeden baladický hit za druhým a my jsme se na jejich vlnách nechali pokorně kolébat. Druhá třetina koncertu se nesla převážně ve znamení aktuálního „A Fine Day To Exit“ občas proložená kouskem z „Judgementu“ a „Alternative 4“. A to až do úvodních akustických akordů mnou toužebně očekávaného atmosférického mega hitu ze „Silent Enigmy“ s názvem „Dying Wish“. Lidé se od prvního riffu počali pohupovat a poskakovat jako stádo klokanů a není divu. Z „Dying Wish“ totiž vyzařovala zvláštní všeobjímající atmosféra, jež v klidu nenechala vůbec nikoho (kromě dvou poněkud unavenějších jedinců). Zvolání „Silence“ s Vinniem samozřejmě zařval celý sál a následovala pro mě osobně nejkrásnější pasáž, kterou kdy ANATHEMA během své více než desetileté existence stvořila. S ubíhajícími vteřinkami bylo jasné, že „Dying Wish“ zní ve své „extra large version“. Skladba byla za jemného šustění činelů Johna Douglase prokládána dlouhými pasážemi plnými nejrůznějších ambientních tónů z produkce Lese Smithe, jenž byl doslova obestavěn ze tří stran syntezátory, a psychedelického brnkání zbývajícího strunatého tria. Ve změti nejrůznějších zvuků bylo k zaslechnutí něco jako naléhavý hvizd bílých vorvaňů a za okamžik zase nervózní třepot Vincentových strun, jenž si cosi povídal se svou kytarou schoulen na kraji pódia (když zaujal onu podivnou polohu, zpočátku jsem si myslel, že se mu porouchalo kombo a hle, on si tam zatím nenápadně pohrával se strunkami). „Dying Wish“ v originále má něco kolem 8 minut, ovšem její provedení v extra long version dosahovalo téměř čtvrt hodiny. Ufff. Po zhruba hodince a půl překrásného muzicírování se borci odebrali na zaslouženou kouřovou pauzu. To tak na nenasytné publikum. Zhruba v půli Dannyho cigarety byla Anathema řvoucím publikem donucena k nástupu zpět na pódium, aby nám přednesli zbývající čtvrtinu svého setu. Danny raději odhodil stále ještě dost dlouhý nedopalek cigára, aby si náhodou při svém ekvilibristickém sólu nepopálil prstíky a nádherný večer pomalu a neodvratně plynul ke svému závěru. O rekapitulaci jednotlivých skladeb se raději nebudu pokoušet. Rozloučení bylo velmi smutné. Poslední skladbou večera ANATHEMA uctila památku den před koncertem (29.11.2001) zesnulého Beetla George Harrisona.

ANATHEMA dokázala, že je naprosto svébytným tělesem na rockmetalovém poli a že své kvality dokáže naživo prodat zcela strhujícím způsobem. Vincent je natolik dominantním a charismatickým frontmanem, že by koncert se svým pěveckým projevem dokázal utáhnout snad i sám a takových veteránů jako je Honza Nedvěd by při špatné chuti sežral i patnáct. Tím jsem se samozřejmě nechtěl dotknout ostatních členů kapely, ovšem i oni musí chtě nechtě uznat, že dnešní Anathema = Vincent Cavanagh. Ještě si dovolím malou poznámečku k hostujícímu basákovi Georgi Robertsovi: „Chlape! Když hraješ, otoč se aspoň občas k publiku čelem a ne bokem nebo nedejbože prdelí! Je to neslušné!“

Zvuk byl v rámci možností bez výhrad, ovšem je nutno si uvědomit, že provozovat takovou hudbu se slušným zvukem v tak malém klubu, jakým je Palác Akropolis, je jako lízat med přes sklo (no to jsem trošku přehnal). Když si představíme, jak by asi Anathema se svými akustickými party postupně se zesilujícími a posléze pozvolna přecházejícími do regulérního rockmetalového riffování zněla na otevřeném prostoru nebo ve velké hale….

Jo a ještě jedna věc mě trošku překvapila. Před koncertem si do mě někdo rýpl v tom smyslu, že si na takovém koncertě z pódia asi neskočím. Inu pomyslel jsem si něco v tom smyslu, že skákat se dá vždy z čehokoliv, kamkoli a na cokoliv. Bohužel onen vtipálek měl naprostou pravdu. Neskočil jsem si. Proč je v tak malém a přecpaném klubu mezi pódiem a diváky snad třímetrová zóna ohraničená jevištěm a bariérou mezi lidmi, to jsem dosud nepochopil. Jediným vysvětlením jsou obavy pořadatel z toho, že se dav příslušnic ženského pohlaví po pár úvodních taktech vrhne na Vincenta a bude po koncertě. Fanynky, dívky, slečny, dámy a ženy totiž tvořily podle mého střídmého odhadu snad 50 % návštěvy. Musím se přiznat, že kdybych patřil mezi naši čtyřprocentní menšinu, asi bych Vinniemu (a jeho nádherným vlnitým půlmetrovým vlasům) stěží odolal.

Takže koncert byl super, o čemž nejvíce vypovídá výrok mé přítelkyně, jež dosud neměla o ANATHEMĚ ani potuchy, po kterém mi zaplesalo u srdce a zároveň mě oblil studený pot: „No! Budeš muset začít víc vydělávat, abys mě mohl na takové koncerty brávat častěji“. Nedodávám nic….

Pozn. Marigold: Chci, aby všichni věděli, že jsem chuj chujovatá, protože jsem podlehl obavám z totálního odčerpání kontokorentu a na koncert jsem se bohapustě vysral. Teď vím, že jsem měl radši bácnout nějakého nočního chodce a riskovat kriminál, než tenhle koncert zazdít... Takže díky, Shnoffe!


Shnoff
Shnoff

Zveřejněno: 30.11.2001


s kapelou ANATHEMA:

s kapelou ENDLESS:
ENDLESS MAIN - II [Martin Lukáč]



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page