Středa
26.7.2017
Noční verze
 id
 heslo

ARAKAIN
Thrash The Trash (1990)
Schizofrenie (1991)
History Live (1992)
Black Jack (1992)
Salto Mortale (1993)
Thrash! (1994)
Legendy (1995)
S.O.S. (1997)
15 Vol. 1 (1997)
15 Vol. 2 (1997)
Apage Satanas (1998)
Thrash The Trash/Schizofrenie (1998)
Farao (1999)
Gambrinus Live (2000)
Forrest Gump (2001)
Archeology (2002)
Metalmorfoza (2003)
Warning! (2005)
Labyrint (2006)
XXV Eden (CD,DVD) (2007)
Restart (2009)
Homo Sapiens ..? (2011)
Adrenalinum (2014)
Arakadabra (2016)

BLAZE BAYLEY
Silicon Messiah (2000)
Tenth Dimension (2002)
As Live As It Gets (2003)
Blood And Belief (2004)
Alive In Poland (DVD) (2007)
The Man Who Would Not Die (2008)
The Night That Will Not Die (Live) (2009)
Promise And Terror (2010)
The King Of Metal (2012)
Soundtracks Of My Life (2 CD Best Of) (2013)
Live In Prague (2014)
Infinite Entanglement (2016)
Enudre And Survive (2017)

SEVEN
Blue Angels (1996)
Crying World (2000)
Entice From Sea (2002)
Sevens (2004)
Best Of (2005)

ARAKAIN, DORO PESCH, BLAZE BAYLEY, SEVEN, GAZ 69 - Praha, Sazka Arena - 21. dubna 2005

K akreditaci pořadatelé ze Sazka Areny vyžadovali fotografie, už to bylo zarážející a vlastně tím byla odstartována i celá novinářská odysea, trefněji taškařice. Vstup číslo 31 vítal hrdým nápisem „Press“ a vskutku po očekávané kontrole při průchodu bezpečnostním rámem už nic nebránilo připnout si visačku s vlastním jménem i obrázkem a nechat se mladou hosteskou doprovodit na „školení“ tisku. Zatím téměř idylka. Bohužel, byť na akreditaci byla vyhrazena hodina (od půl sedmé do půl osmé), hrstka pisálků i fotografů dávno nervózně poposedala na židlích, aniž by se něco dělo. Pravda, jakýsi člověk všem objasnil, že nás hosteska dovede na přidělená místa, ze kterých už se nehneme, ale protože spíš než na nás hovořil do vysílačky či mobilu, „školení“ opravdu stálo za to. Asi ve třičtvrtě na osm, po upozornění, že hraní vypukne už deset minut před avizovaným začátkem, byli odvedeni bratři fotografové. Nás „píšící“ nechali pořadatelé sedět až do osmé, asi abychom si sedaček do sytosti užili. Že koncert dávno začal, a první předskokan již notný čas trápí nástroje, nikomu zjevně nevadilo. Kdo by taky chodil na předkapely?

Čili z vystoupení GAZ 69 jsme stihli pouhý závěr, neboť jako houfu neposedných turistů nám bylo dovoleno si ledva orazit lístky a vyhledat příslušná místa na tribuně. A ejhle, další šok! Akreditovaným novinářům byla přidělena prominentní sedadla! Vskutku, co by pro svoji činnost mohli chtít víc, než úplně krajní sedačky z boku jeviště? Luxusní pohled na kapelu sice drobet hyzdily bedny, lešení a jedno z bočních promítacích pláten, někteří rozmazlení škrabálci-kverulanti si dokonce stěžovali, že účinkující nejsou vůbec vidět, ale vždyť pořadatelé se tolik snažili. Na dotaz, zda je možný volný pohyb alespoň v horních patrech, se nám dostalo pouze zamítavého vrtění hlavou. Nebudu to dál zdržovat. Nakonec jsme se sličné hostesce odcizili a každý si svoje ideální místo našel (sedačky totiž nebyly ani zdaleka všechny obsazené), ale přibyla další čárka na vrub „komančským“ praktikám Sazka Areny. Hnus velebnosti.

Pojďme však konečně na muziku. Začíná instrumentální trio SEVEN, které těží především z ekvilibristiky kytarového kouzelníka Jana „Kirka“ Běhůnka. Ten sice nepřichází z ničím novým a krom prstolamové techniky posluchačům defacto předkládá pouhý mix kytarových hrdinů (kupříkladu Satriani je z toho cítit na hony), vlastní tvorba však dnes nebyla tím stěžením. Pravda, dočkali jsme se hraní na „vrtačku“ (či co to bylo za přístroj) v úvodních kompozicích, ale jinak se kapela pro tento večer pasovala do role doprovodného ansámblu. Koho, ptáte se? No přece zahraničních hostí. Jako první na jeviště vbíhá divoženka Doro Pesch, a přestože má nejlepší roky už dávno za sebou a v kožených gatích zahlédneme o něco větší pozadí, než tomu bylo třeba v éře WARLOCK, zpívá jí to pořád báječně. „Burning The Witches“, „Kiss Me Like A Cobra“, „Fight“ a neodmyslitelné „All We Are“, to jsou čtyři z pěti předvedených skladeb. Další na řadě ex-Maiden, pan Blaze. Pokud ho máte stále v paměti jako mírně obtloustlého, černovlasého maníka, co při koncertech Železné panny zakročil uprostřed pódia s mikrofonem v obou rukou a na konci jste ho na stejné značce mohli srolovat a odnést, pak dnes je všechno jinak. Řídký porost hlavy skrývá módní kulich, pár kil přibylo a taktéž i na jevišti se hýbe (ovšem měl by si ujasnit, zda chce parodovat spíš šílené tleskání Ozzyho nebo máchání ručkou a skoky Bruce Dickinsona), co však zůstalo, je v nejlepším případě průměrný zpěv. Hodně rozpačité vystoupení s kupou intonačních nepřesností, které nezachránila ani závěrečná kovová panenka-vzpomínka „Futureal“. Chápu, že obě jména zřejmě nalákala některé návštěvníky, atmosféra však tuhla na bodě mrazu a i já jen násilím sotva udržoval pozornost.

Ale už houkají sirény jako poslední „Varování“ před akcí. ARAKAIN nastupuje v plné parádě s úvodní skladbou nového CD „Vnitřní hlas“, a i když zrovna tahle skladba patří k těm na albu nejslabším, alespoň si zvukař nastavil poměry a my tak nepřišli o žádnou zásadní pecku. Pokračuje „Kout“, tuším „A zvony zvoní“, „Rám křivejch zrcadel“ a pak už jsem se na nějaké hlídání pořadí vybodnul. Důležitější totiž bylo, že zatímco začátek odtáhnul samotný Petr Kolář, od novinkového „Stromu života“ se nám představil i novic Honza Toužimský. Poté už docházelo k různým propojením, kombinacím obou hlasů a bylo to dechberoucí. Pokud se snad někdo obával, že Honza bude pouze „řvounem“, pak ho můžu uklidnit - zvládá bez problému všechny polohy. Subjektivně mi sice Kolář zní o maličko příjemněji, ovšem vezmeme-li v potaz Honzův věk a (ne)zkušenosti, roste nám tu další velká pěvecká persóna. Když pak na křest desky přikvačil Kamil Střihavka (nasoukaný do kožených kalhot) a právě s benjamínkem vystřihli „Jesus Business“, spadla jistě čelist i těm nejzarytějším odpůrcům. Ten večer totiž kralovaly tři hlasy a šílenec za bicí soupravou Roman Lomtadze (viděl jsem ho již v KING SIZE, takže pro mne jeho „atletický tlukot“ nebyl žádným překvapením). Hrálo se letem světem, kupříkladu nechyběla má oblíbená „Kolonie termitů“ nebo „Už ho vezou“, „Brána iluzí“ či „Zase spíš v noci sama“. Odpustil bych si „Hlas krve“, zařazený zřejmě jen díky vhodné pasáži na představovačku, „Ptáky ráje“ nebo „Špatný dny“, ale nešť, tak už to bývá. První Brichtovo okénku ukázalo v plné nahotě, jak je na tom Aleš s hlasem dnes a bylo to trochu kruté porovnání, protože byť nemá „Princess“ velký rozsah, problémy byly. Následovala „Gilotina“ a výdrž hlasu bylo možné porovnat i z toho, že najednou ucho zaslechlo i sbory, které jinak vůbec neměly šanci se prosadit. Fanoušci však byli jistě spokojeni a jsem přesvědčen, že spoustě z nich by stačilo i kdyby Brichta na jevišti pouze kouřil.

Pak muselo nastat, co nastalo. Vrací se Blaze, aby v doprovodu kapely přednesl „svůj“ (notně přeceňovaný) kousek „Man On The Edge“ z éry IRON MAIDEN. A přestože ARAKAIN skladbu pěkně nakopnul, pochopitelně i mistr Bayley působil v porovnání se „svatou trojicí“ značně úsměvným dojmem. Přihodíme-li jeho rytmické škobrtnutí, zachraňované mikrofonem do publika, vychází nám zbytečná ztráta času. To druhý kousek už měl větší opodstatnění a také grády. Aby také ne, „Fear Of The Dark“ je přece hymna. Naštěstí se podruhé objevuje i Dorotka a tak panu ex-Maidenovi zachraňuje ve výškách kůži a tahle píseň skutečně má šťávu a je to docela zážitek. Ještě větší hukot však přichází s rozlučkovou „Apage Satanas“, když se v sólovém zpěvu střídá Brichta, Kolář i Toužimský - ve společném chorálu mrazí v zádech. Tradiční outro a přídavek pro pamětníky, ve zdrcujícím tempu odehraný trojblok thrashových vzpomínek „Pán bouře“, „Proč?“ a „Amadeus“ nás vrací zpět do Arény, kapela se klaní a loučí.

Budu-li hodnotit samotné vystoupení ARAKAINu, nelze než chrlit superlativy. Škoda jen, že oba zpěváci v kapele nemohou zůstat natrvalo, protože na takové pěvecké hody se dá rychle navyknout. Každopádně nelituji, že jsem měl tu čest i proto, že tak čistý, mocný a nepřeřvaný zvuk se jen tak neslyší (velká chvála směrem k panu Martínkovi za mixpultem - budiž odpuštěn i vypnutý mikrofon Honzy Toužimského na začátku „Stromu života“ jako chybička, co k dokonalosti patří). Teď jen v kapele udržet Romana Lomtadzeho a čekat věcí příštích. Jo, abych nezapomněl, příště raději v jiném, méně policejním prostředí.

FOTO není, neb bez fotopasu není radno riskovat odebrání foťáku.


Darkmoor

Zveřejněno: 23.4.2005

WWW odkaz:


s kapelou ARAKAIN:

s kapelou BLAZE BAYLEY:

s kapelou SEVEN:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page