Pondělí
20.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
HELLOWEEN, KAT - Plzeň, Hala TJ Lokomotiva - 20. listopadu 2005

Tak tohle se mi vážně líbilo. Ukřižujte si mě na čem chcete (pokud samozřejmě nemáte stejný názor jako já), ale „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“ v živém provedení, to bylo něco naprosto diametrálně odlišného od albové předlohy. Nelze tomu pochopitelně rozumět tak, že koncertní set německých HELLOWEEN na třetí české zastávce startujícího světového turné tvořily jenom skladby z propagované novinky. To právě zdaleka ne. Přesně v duchu výrazu „The Legacy“ („odkaz“) totiž zahrnoval reprezentativní výběr z celé dýňové kariéry s detailním zaměřením na všechna tři vyprávění o Strážci sedmi klíčů. Samotná kapela byla navíc evidentně pozitivně naladěna, její výkony rozhodně nezaostávaly za očekáváním, a tak se zkrátka ani sám nedivím tomu, jak moc mě Weikath a spol. potěšili a pobavili. Ale vraťme se na samotný začátek toho všeho do velmi solidně zaplněné haly TJ Lokomotiva Plzeň.

Z neznámého důvodu nejprve nevystoupila předem avizovaná místní stálice INTERITUS (aktuální album „Frozen Darkness“ je z letošního roku) a upřímně řečeno, byl jsem tomu rád. Scénář, podle kterého tihle sympatičtí plzeňáci vystupují poslední cca dva roky před každou větší kapelou koncertující v západočeské metropoli, se mi už přece jenom zajedl. S nepatrným časovým skluzem tak na pódium vyrazili rovnou polští předskokani KAT, jejichž přítomnost jsem ovšem zcela nepochopil (když jsem předtím pro jistotu úplně vyloučil, že by měli cokoli společného s jistou výstřední americkou dámou, prznící pod hlavičkou THE GREAT KAT a s elektrickou kytarou v ruce díla velikánů klasické hudby). Tihle manící totiž nehráli ani melodický, ani speed metal, a dokonce nehráli ani nic, co by stálo za pozornější poslech. První čtyři skladby vedené a zahrané v duchu „když se VENOM učili hrát“, nemastné, neslané a korunované nesympatickým monotónním pokřikováním zpěváka Henryho Becka. Ty mě o tom přesvědčily víc než dost a stejně jako jsem oželel zbytek jejich setu, oželím docela určitě i všechna další setkání s jejich aktivitami, tedy zejména těmi hudebními. (Děláš si srandu? Neznám sice aktuální formu, ale ty nepamatuješ polské KAT, na jejichž desky se v Polské kultuře v dávných dobách stála div ne fronta? A že by neuměli hrát? No, nechce se mi věřit! pozn. DKM).

Zato HELLOWEEN, to bylo jiné kafe. Na setmělé scéně, prosycené světle fialově fosforeskujícími barvami, se po obou stranách nad bicími zjevily dvě figuríny v kápích, a k nim se do kuželového světla postavili Sascha Gerstner a Andi Deris, aby společně rozehráli překvapivě úvodní a předlouhou „The King For A 1000 Years“. I po rozjezdové akustické pasáži, kdy se do hraní zapojil i zbytek kapely a scéna se ve všech směrech vrátila do normálních dimenzí (čítajících i vyobrazení motivu dýně na mnoho způsobů), ve mě tenhle krásný okamžik ještě velmi dlouho odezníval. Za bouřlivého ohlasu publika pak kapela nasadila koncertní tutovku „Eagle Fly Free“ a vzápětí za ní jednu z nejvýraznějších skladeb alba „Rabbit Don´t Come Easy“ - „Hell Was Made In Heaven“. Michael Weikath si mezitím stačil zapálit obligátní cigárko a všechno fungovalo tím neideálnějším způsobem, v němž nebylo jediné hluché místo. A to přesto, že následoval další časově náročný kus „Keeper Of The Seven Keys“, jemuž podobné nebývají tím nejpřijatelnějším bodem koncertního programu. Dalším výletem do doupěte Strážce se stal magnetizující ploužák „A Tale That Wasn´t Right“, v němž dal Deris pozapomenout na úvahy o tom, jak moc se jeho hlas nepodobá originální Kiskeho fistuli. Tahle skladba obzvlášť potěšila, neboť se, na rozdíl od mnoha jiných, nedala dopředu očekávat. A světla dál vířila, lidé řvali (HELLOWEEN se zkrátka pořád líbí) a neochabli ani při Loebleho sólu na bicí a později Gerstnerově kytarové onanii. Bohužel, protože tupé stereotypní prokládání koncertu podobnými okamžiky už je (a nejen v tomto případě) opravdu na pováženou. Nicméně, jak praví klasik, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom debatovat, ale to je asi tak to jediné, co s tím uděláme.

Stejně jako druhá půle akutálního alba pak začala i druhá půle koncertní show - „Occasion  Avenue“ už potřetí ten večer zahrála na nekonečně dlouhou strunu, nicméně i ona se líbila, zřejmě pro svoji barevnou a zároveň nenudící členitost, která byla zvýrazněna také tím, že ti na pódiu se nám dole věnovali na sto procent, bez nějakých ostentativních póz unuděnosti a „hvězdnosti“. A samozřejmě, Weikath stále kouřil o stošet. Poté došlo i na jedno z nejkontroverznějších alb v dějinách kapely, zamračenou dýni a „The Dark Ride“, z nějž těsně za sebou zazněly lechtivá „Mr. Torture“ a „If I Could Fly“s těžkotonážním klávesovým motivem. A kurs nabral zřetelný směr k závěru, neboť po klasicky svižné „Power“ se ozvaly nezaměnitelné tóny „Future World“, které s sebou přinesly i nekonečné obligátní halekání „jejéjejéjé“. Prostor pro přídavek ohraničila „The Invisible Man“, po níž se HELLOWEEN ani neobtěžovali nějak výrazně loučit (bodejť by také jo, když věděli, že za chvíli jsou zpátky) a zmizeli ve tmě zákulisí. Po návratu ještě zmáčkli „Mrs. God“, „I Want Out“ a „Dr. Stein“ a dovršili tak večer, na který se jen tak nezapomíná, zejména pro tu spoustu výborné muziky, vnímané samozřejmě především v nostalgickém světle. Pak už jen kapela do publika rozházela trsátka a paličky, Weikath dokonce i posledního vajgla (vážně by mě moc zajímalo, jak se tvářil ten šťastlivec, který se s ním popral), a definitivně vyklidila pozice. Samozřejmě pouze v plzeňské hale, protože jak zřejmo, jinak se jí jen tak nezbavíme, ať se nám to líbí nebo ne. Ehm, to je tedy slovo do pranice.


Louis

Zveřejněno: 25.11.2005



s kapelou HELLOWEEN:

s kapelou KAT:
KATALEPSY - Autopsychosis [Martin Lukáč]



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page