Uspěchanou předvánoční náladu přijeli do zasněžené Prahy zmírnit už dlouho očekávání švédští OPETH. Kapela, která je několik posledních let v čím dál větší oblibě fanoušků, se na rozdíl od jiných metalových hostů v našem hlavním městě nemusela tísnit v některém z menších klubů, ale naopak jí byl dopřán luxus trošku většího a kulturnějšího prostředí klubu Roxy. Tento dokázali OPETH hravě zaplnit natěšenými fanoušky, kterých se v centru Prahy mým odhadem sešlo minimálně 500.

Na cesty si Mikael a spol. vzali společnost v podobě krajanů BURST, kteří se ovšem hudebně pohybují v poměrně odlišných dimenzích. Tohle bylo samozřejmě znát i na odezvě publika, která byla až na pár výjimek vcelku chladná a je to jistě škoda, neboť BURST jsou ve svém žánru určitě špičkovou kapelou. Pro zainteresované představují studiové nahrávky velmi dobrou záminku vyhledat živé vystoupení této pětice, které dokázalo překvapit svou ostrostí a tvrdostí. Je sice pravdou, že BURST nejsou ani na deskách žádní vyměklí uplakánci, ale dění na pódiu se pro mě stalo překvapivě velmi nekompromisním a strhujícím. Úderně vyznívající skladby připomínaly emocore skutečně jen vzdáleně a nepoznat desky kapely, tak je okamžitě zařadím do ranku metalcoreových úderek s přívlastkem výborné. Kvalitě vystoupení samozřejmě patřičným dílem pomohla dobrá nálada, kterou hýřili všichni vystupující. Tato byla navíc znásobena faktem, že kytarista Jonas Rydberg (na fotografii) slavil narozeniny. Kolikáté přesně, to jsme se však nedozvěděli, a tak musíme vzít zavděk vyjádření řvouna Linuse, že byly deváté. Menší pihou na kráse jinak zdařilého setu byla kromě již uvedeného chladného přijetí publikem i vokální nejistota druhého z kytaristů - Roberta Reinholdze, jehož čistý doprovodný zpěv ve vyšších polohách místy dost výrazně takříkajíc tahal za uši.

Jenže za pár minut už nad vystoupením BURST přemítal skutečně jen málokdo. Díky brzké večerce, která je v Roxy stanovena na obligátní dvaadvacátou hodinu jsme ušetřeni předlouhého zvučení a přípravy před hlavním vystoupením, a tak za několik málo okamžiků nastupují, samozřejmě za mohutných ovací, toužebně očekávaní OPETH. Po uchopení svých nástrojů spouští první skladbu – „Ghost Of Perdition“, která zároveň otevírá i aktuální album „Ghost Reveries“ a zainteresovaným začíná být jasno, že se kapela bude i nadále sveřepě držet svého playlistu, se kterým objíždí Evropu. Se startem první skladby však začíná i trošku menší boj se zvukem, který byl v některých momentech až příliš přebuzený, přičemž místy zněly velmi silně kytary, pak zase pro změnu vokál. Nejednalo se však naštěstí o žádnou tragédii, která by přítomným dokázala pokazit jinak výborné dojmy z koncertu, nýbrž jen menší zádrhel, který však nešlo nepostřehnout. OPETH přijeli samozřejmě i s novým klávesistou, jehož nástroj jsem alespoň z mé pozice příliš neslyšel, a taktéž i s náhradním bubeníkem – Martinem Axenrotem (BLOODBATH), zaskakujícím za nemocného Martina Lopeze. Vedl si výborně a bylo vidět, resp. slyšet, že si koncertní repertoár nacvičil na výbornou.

K výkonu samotných „starých pardálů“ z OPETH zřejmě nelze mít žádné objektivní výhrady. Pánové s chutí a v pohodě odehráli skutečně výborný koncert, kterým museli potěšit každého fanouška, jenž si v podobě vstupenky na toto představení nadělil předčasný vánoční dárek. Muzikantsky taktéž samozřejmě vše v naprostém pořádku. Když pominu už uvedenou kolísavou kvalitu zvuku, tak nám Švédové dokonalým způsobem zahráli skladby, které máme tolik rádi ze studiových nahrávek. Velikou pochvalu zaslouží i vokál Mikaela Åkerfeldta, který s naprostou jistotou zvládá i ty nejnáročnější zpěvné pasáže. Playlist z tohoto tour je tvořen, s výjimkou druhého alba „Morningrise“ (1996), ukázkami z celé dosavadní tvorby OPETH. Dochází tedy i na kousky jako „When“ z alba „My Arms, Your Hearse“ (1998), návrat k začátkům v podobě „Under The Weeping Moon“ z první desky „Orchid“ (1994) a samozřejmě, že zkrátka nepřicházejí ani příznivci snad nejúspěšnějšího alba „Blackwater Park“ (2001), ze kterého zaznívá druhá skladba „Bleak“. Těžištěm vystoupení je pak samozřejmě deska nová, ze které se, krom úvodní „Ghost Of Perdition“, hrají ještě další dvě věci. Díky této projížďce napříč časem jsem si uvědomil jeden fakt, na který už mě několik lidí upozornilo, a to, že OPETH i přes svůj nesporný hudební vývoj v podstatě hrají pořád tu samou hudbu a když starší skladby slyšíte takhle na jeden zátah spolu s těmi novými, je tento pocit vývoje najednou pryč. Tohle však netvrdím jako výtku, protože když si uvědomíme, že i takhle dokázali OPETH natočit 8 přinejmenším dobrých alb, je to spíše fakt hodný obdivu.

Co však hodlám podrobit kritice jsou některé Mikaelovy průpovídky, kterými nás mezi skladbami, někdy snad až příliš štědře, zásobil. Přestože nejedním fórkem, či glosou dokázal osvěžit již tak příjemnou náladu, našlo se pár momentů, během kterých jsem se spíše styděl a radši koukal na své fotografické výplody. Opravdu jsem si občas připadal jako někde jinde a ne na koncertu jedné z těch kultivovanějších metalových kapel. Jednu ještě velmi subjektivní, avšak z mých celkových dojmů ne nepodstatnou výtku mám k celkovému vyznění koncertu, který bych i přes všechna uvedená pozitiva zhodnotil jako výborně odvedené řemeslo, od kterého jsem ale čekal přeci jen víc. Možná je to jen můj problém, možná, že jindy by mi koncert sednul lépe, ale skutečně se našlo pár momentů, kdy jsem se mírně nudil a kdy i přes nepředstíranou radost z vystupování na mě OPETH působili spíše jako sehraní rutinéři, než nadšení baviči.

Přesto určitě nejen mě ta hodinka a třičtvrtě utekla jako voda a ještě zbylo i trošku času na přídavek, který obstarala hitovka „Deliverance“ ze stejnojmenného alba končící „matematicky“ rytmickou pasáží a pak už jen „Good bye“ a někdy příště (jak slíbil Mikael) zase naschle. Rozhodně nebyl důvod vůbec první pražské návštěvy OPETH litovat, vždyť jsme v příjemném prostředí klubu Roxy zažili velmi dobrý koncert (stále!) jedné z nejlepších metalových kapel současnosti.

Rudi
20.12.2005

Z viedenského koncertu OPETH a BURST som odchádzal nadmieru spokojný. "Burstíci" predviedli set plný kvalitnej modernej agresívnej muziky doplnenej o príjemné "emo" pasáže. Čistý vokál gitaristu hodnotím pozitívne, k revu sympatického frontmana sa hodil fantasticky, výborne ho dopĺňal.
Nespomínam si, že by som na nejakom koncerte zažil to, čo predvádzal Mr. Åkerfeldt v sobotu vo viedenskej (((szene))). Miestami som nadobúdal pocit, že som na umeleckej besede, taká živá bola komunikácia medzi pódiom a publikom. Nevadilo ani občasné prestrelenie v podobe príliš sexuálne zameraných žartíkov - OPETH proste dokázali, že sú viac metalisti ako "akademici".
Čo sa hudobnej stránky týka, niet o čom debatovať. Fantastický výkon jednej z najlepších a najzaujímavejších rockových kapiel súčasnosti. UP THE PETHS!:o)

Thorn
20.12.2005

Z viedenského koncertu dua BURST a OPETH som odchádzaj s mierne rozpačitými dojmami. Po bez debaty sympatickom (aj keď len neveľmi originálnom) výkone mladíkov z BURST nastúpili hlavné hviezdy a na pódium so sebou priniesli zopár otáznikov. V prvom rade pôsobila rozpaky komunikácia Mikaela Åkerfeldta s publikom -- jednak uberala koncertu grády a druhak mám pocit, že absolútne nekorešpondovala s intímnou náplňou hudby OPETH. Objektívne povedané boli OPETH stopercentní (včetne náhradného bicmana Martina Axenrota, ktorý si party Martina Lopeza počuteľne upravil), aj keď z ich setu dýchala istá "akademickosť". Chýbal určitý moment prekvapenia, šok v príjemnom slova zmysle alebo aspoň čokoľvek nečakané. OPETH som videl tretíkrát a nikdy ma neposadili na zadok. Ostávajú pre mňa štúdiovou kapelou; konieckoncov z CD sa (naštastie) len ťažko dočkám Mikaelových vtipov o masturbovaní na záchode.

RIP
20.12.2005

Nemohu nepřidat několik svých postřehů. Domnívám se, že je opravdu škoda českého supportu, o kterém se spekulovalo, ale nakonec nenastoupil, jistě by alespoň částečně předehřál publikum a BURST by měli o dost lepší pozici u posluchačů. Takhle mi jich bylo celkem líto, lidé je přijali celkem chladně, ale vzhledem k tomu, že více jak devadesát procent zaplněné Roxy je slyšelo s velkou pravděpodobností poprvé, není se asi čemu divit. Zpočátku mi nevyhovoval zvuk, kytary byly na můj vkus dost málo, bývalý basový hoblík podlahy od NASUM, Jesper Liveröd neustále něco při hraní řešil u zvukařského pultíku, jeho gestikulace napovídala, že není spokojen s hlasitostí. A on opravdu slyšet příliš nebyl, to byla škoda, protože zvuk basy byl hlavně pro věci z „Prey On Life“ velmi důležitý. Na druhou stranu, když jsem viděl, že dává přednost lascivním pózám před precizní instrumentací, možná to zas taková nevýhoda nebyla. Kdo rozhodně zaujal a potěšil, byl řvoun Linus Jägerskog, z jehož abnormálně vyvinuté spodní čelisti byl slyšet stejně sytý vokál jako z CD, čímž mě trochu překvapil, neboť jsem měl za to, že barva jeho hlasu je částečně dílem studiové techniky. Škoda, že zpívající kytarista Robert byl z kategorie plavajících – tedy občas jeho melodické vložky vykazovaly „syndrom plavajícího neplavce“, ale nebylo to nic, co by výrazněji bilo do uší. Jak již jsem řekl, trochu zklamali diváci, u kterých si BURST příliš slávy nedobyli, což mne mrzelo, jejich set by si zasloužil jistě mnohem bouřlivější ocenění.

OPETH. Mnohem lepší a čitelnější zvuk, precizní řemeslná práce, ale ačkoliv jsem odcházel z jejich koncertu spokojen, nikterak na prdel mě neusadili, možná to bylo i tím, že jejich tour se chýlí k závěru a skupina už je každodenním hraním v plném nasazení trochu unavená, nevím sám. Ve zvuku byl menší problém zhruba v první čtvrtině koncertu, kdy na okamžik mistři cechu zvukařského trochu nezvládli mikrofon a zbytečně ho přeřvali a chvilku potom stihnul stejný osud kytaru. S vokálem to nepochopím, neboť to bylo nedlouho poté, co si Mikael vybral trochu slabší okamžik, kdy mu dělala menší problémy melodická poloha po tom, co delší dobu utápěl hlasivky ve svém brutálním ryku. Jinak ale nemám výhrad, klávesy skvěle podmazávaly pozadí skladeb a jejich obsluha Per Wiberg hrál opravdu s nevídaným nasazením. Svoji hlavou opravdu rozmáchle zatloukal syntezátorové hřebíky do své černým suknem potažené svatyně, až jsem měl občas strach, že si o klávesy otluče hlavu. Kapitola sama pro sebe byly Mikaelovy gentlemanské rozmluvy s publikem, z kterých mnoho z jeho vtipů u mne nedopadlo na úrodnou půdu, ale při vzpomínce na uvádění některých jiných kovových star – pánbuzaplať. Mikael aspoň vyzařoval velkou dávku charisma a dá se říci i grácie. Ve svých glosách působil celkem uvolněně a nenuceně a nevím proč, ale kdykoliv mluvil vybavil jsem si postavy tří mušketýrů. Sečteno a podtrženo – rozhodně jsem rád, že jsem obě skupiny na živo v Čechách viděl, a pevně doufám, že jak Mikael slíbil, tu nebyly naposledy.