Pondělí
21.5.2018
Denní verze
 id
 heslo
TOOL - Praha, T-Mobile Arena - 25. června 2006

Dámy a pánové, je to tady! Kalifornští nástrojáři podruhé v Praze! Pro mnohé příliš nafouknutá bublina, pro jiné fenomén, který rychle dorůstá PINK FLOYDovských rozměrů a současné tvrdé hudbě otvírá nové dosud nespatřené dimenze, zavítal do Čech na svůj první samostatný koncert. To, že koncerty TOOL jsou díky schyzoidním videoprojekcím, pódiovým choutkám páně Maynarda a celkové atmosféře netradičním zážitkem jsem tušil, ale jaké to vlastně bude celé na vlastní kůži? S chutí jsem vyzvedl kolegu RadicalCuta (alias Sametovéouškojakváza, pozn. DKM) z Holešovického metra a tradá okusit tento nevšední zákusek!

Hala nebyla ani z poloviny zaplněná, když jsme do ní třicet minut před osmou vstoupili. Z reproduktorů dusala taneční rytmika, která se postupem času ohýbala v různé kreace, až se zvrhla v rytmické parciální zlomky od švédských matematiků MESHUGGAH. Po těch nastoupil ohlušující hukot, s příchodem Justina Chancellora, spodkům začala táhlým vytím sekundovat kytara po celý koncert statického a klidného Adama Jonese - a úvod byl zřejmý - tedy patřil mezihře „Lost Keys“ z posledního alba „10000 Days“. Na obrovské zástěně, rozdělené na čtyři díly, počala kouřová videoprojekce a to už přicházel i bubeník Danny Carey, čímž intro přerůstává ve více jak desetiminutový opus „Rosetta Stoned“. A kdo to ještě chybí? Ano, zlaté hrdlo Maynarda Jamese Keenana. Ten si se svým příchodem s posluchači trochu zalaškoval - kdo neznal TOOL a nevěděl, že jeho obvyklá pozice je na vyvýšeném místě vedle bicích, kde většinu koncertu pouze vrhá stín na videoprojekci, mohl být trochu zmaten, neboť Maynardova silueta se ponejprv zjevila v gargantuovské velikosti na projekci a všimnul jsem si, že mnozí kolegové zmateně skenují pódium a hledají, kdeže ten drobný šibal vlastně je. Ten v tu dobu ještě na pódiu nebyl, nenechal však na sebe čekat dlouho.

TOOL

Zvuk prvních dvou skladeb se mi zdál ještě dost neučesaný, na čem se však TOOL zvukově našli byla třetí vypalovačka „Stink Fist“, na kterou bouřlivě zareagovalo obecenstvo v té chvíli více jak do tří čtvrtin zaplněné T-mobile arény. Tímto momentem strhli nástrojáři většinu přítomných do svých hudebních vizí. Maynard do půl těla nahý, s texaským kloboukem na hlavě bavil přítomný dav svojí velmi svéráznou a neotřelou pohybovou aktivitou, Justin většinu koncertu houpavě přirážel pánví do svého nástroje, takže to občas připomínalo podivnou soulož, ve které se hluboce prohýbal a jeho hříva zuřivě lítala vzduchem. Když zazněly tóny čtvrtého hudebního kolosu, kterým byl další kousek z alba „Ænima“ zvaný „46&2“, v prvních řadách to již viditelně vřelo. Tyto skladby doprovázely samozřejmě naprosto jedinečné koncertní verze videoklipů , které patří jednoznačně k tomu nejlepšímu co na kolbištích tohoto druhu umění kdy vzniklo - dokonalé souznění hudby a obrazu.

Pozornému uchu neušlo několik instrumentálních povolností, stejně tak jako i koncertních úprav skladeb - nejcitelnější byla asi ve skladbě „Schism“, kdy uvolňující pasáž ve zlatém řezu nabrala dvojnásobné obrátky, které citelně zacloumaly s prvními řadami. Vyzbylo i místo na drobně ambientně-industriální mezihry, které vždy plynule přecházely do známých skladeb. Několik válů před koncem si kapela dopřála přestávku, sešla se pod Maynardovým stanovištěm a vtipně naslouchala ohlasům lidí. Když hluk z publika přerostl (ne)únosnou mez, chopili se TOOL opět svých nástrojů a přihodili několik skvostů. Set zakončili majestátním zvukořezem „Aenima“, zmizeli a byl konec. Žádné další přídavky, prostě se rychle něco po desáté hodině vyklidilo pódium a všem bylo jasné, že další domáhání se je zbytečné. Neuvěřitelný zážitek, který vás dokázal strhnout, pojmout, spolknout, žvýkat a pak bez milosti vyplivnout.

TOOL

Zvuk byl téměř po celou dobu ve středech a výškách krásně čitelný, zvláště bicí famózního Careyho byly naprosto skvělé a každé cinknutí bylo slyšet, jedinou výjimkou byly kopáky, které se ve spodcích značně mazaly s basou a tvořily tak poměrně nečitelnou a neprůhlednou kaši. Kytara, držená vyrovnaným statikem Adamem nádherně řezala, či podle potřeby dotvářela atmosféru, Maynard, když právě neprováděl nějaké lascivní prostocviky, umocňoval některé pasáže syntezátorem, který měl vedle sebe instalovaný na otočném pultíku a téměř se vyhýbal jakémukoliv obšírnému komentáři mezi skladbami. V playlistu bylo k vidění to nejlepší z celé tvorby TOOL, přičemž byl kladen jasný důraz na skladby, u nichž bylo jasné, že budou koncertně fungovat… a také že fungovaly!!! Jedinečný koncertní zážitek, který pro mne tento rok asi nic jiného nezastíní.

Playlist:
1. Lost Keys
2. Rosetta Stoned
3. StinkFist
4. 46&2
5. Jambi
6. Schism
7. Right in Two
8. Sober
9. The Pot
10. Lateralus
11. Vicarious
12. Aenima

Fotografie ilustrační: www.toolband.com


RIP

Zveřejněno: 26.6.2006

WWW odkaz:


Názory redakce
Radicalcut
26.6.2006

Koncert TOOL bol jednou z udalostí, na ktoré som sa už veľmi dlho tešil i zároveň obával, keďže mnohé veľké mená nie vždy vystupujú suverénne aj na pódiu. Odhliadnuc od neznesiteľných horúčav a takmer hodinového čakania pri celkom inej aréne vyšlo všetko podľa očakávania dobre a ešte lepšie.

Spočiatku zahanbujúco poloprázdna hala našťastie nebola trápená žiadnou predkapelou, keďže o stimuláciu sa starala len reprodukovaná muzika – spočiatku tanečná klubová muzika, potom ambientno-industriálna zvláštnosť po ktorej tajomná americká štvorica podporila kamarátov zo švédskych MESHUGGAH (vzájomný obdiv i kamarátske väzby nie sú žiadnou novinkou). Väčšina prítomných očakávala na úvod „Vicarious“, lenže úvodné tóny „Lost Keys (Blame Hofmann)“ ohlasujú úplne prekvapujúco asi najväčšiu psychedéliu a zvláštnosť aktuálneho albumu nazvanú „Rosetta Stoned“. Nasledujúca „Stinkfist“ po úvodnom nápore získava výraznú odozvu a konečne sa darí vyladiť aj zvuk. „Forty Six & 2“ nepatrí medzi moje obľúbené veci, avšak naživo s pôsobivými a nenudiacimi vizualizáciami, ktoré sa ani v prípade klipových skladieb neobmedzujú len na vernú reprodukciu, je to úplne iné. Naliehavá „Jambi“ s atypickou rytmikou na spôsob „H“ je striedaná „Schism“, v ktorej podobne ako u „Stinkfist“, dôjde aj na príjemné spestrenie krátkou improvizáciou. Medzi absolútne vrcholy toho večera radím prevedenie po náladovej stránke náročných a komplexných „Lateralus“ a „Right In Two“, počas ktorých mnoho zúčastnených len neveriacky sledovalo pódium so štvoricou absolútne koncentrovaných umelcov, prežívajúcich každý tón. Príjemne osviežujúco a nepredstaviteľne strhujúco zapôsobila aj dvojica prídavkov – „Vicarious“ a klasická „Aenima“.

Skromný, statický pódiový prejav TOOL, skôr než rutinérstvo, len podčiarkoval dôležitosť hudby, ktorá bola toho večera na prvom mieste. Maynardove skromné a nepočetné príhovory (s výnimkou vtipného uvedenia „Jambi“) zvyšovali pocit intímneho zážitku a jeho záverečné slová „Thank you Prague, it was magical“ je mu len ťažko neveriť. V Prahe sa potvrdilo, že TOOL paradoxne ako jedna z mála veľkých kapiel dokáže aj v halových priestoroch pred pár tisíckami fanúšikov (tento júnový večer navyše skutočne medzinárodného zloženia) navodiť silnú a osobnú atmosféru. Nie zbytočne dlhý a vyvážený koncert prekonal moje očakávania, pričom ešte niekoľko hodín po závere len jediné slovo opúšťalo moje ústa.

Neuveriteľné.


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page