Středa
20.6.2018
Noční verze
 id
 heslo
PEARL JAM - Praha, Sazka Aréna - 22. září 2006

Ačkoliv PEARL JAM přijeli koncertovat do našeho hlavního města již potřetí v průběhu své obdivuhodně úspěšné a dlouholeté dráhy, viděl jsem jejich vystoupení z mnoha nepříznivých důvodů až nyní. Znáte ten nepříjemný pocit odepření, když něco hodně dlouho toužíte shlédnout a ve chvíli konání té události prostě díky něčemu neodkladnému jít nemůžete? Tak přesně tohle mne až do pátečního odpoledne pravidelně pronásledovalo v souvislosti s PEARL JAM, jejichž tvorbu sleduji od úplných začátků a na jejichž koncert se mně do této chvíle zkrátka nemohlo nikdy podařit dostat.

PEARL JAMPo bleskurychlém vyřízení akreditace tedy poprvé vstupuji dovnitř moderní pražské haly, kde už se to na chodbách pomalu hemží natěšenými fanoušky. Věkové spektrum návštěvníků akce odhaduji zhruba od čtyřicetiletých pamětníků až po sotva dvacetileté floutky a dává tak jasně za pravdu názoru, že PEARL JAM si vybudovali poměrně silnou fanouškovskou základnu i svými novějšími „posklizňovými“ alby. Tedy další důvod k tomu se domnívat, že se tato pozoruhodná kapela už dávno vymanila z povrchně přisouzené škatulky grunge, která jí byla díky módní hudební vlně počátku devadesátých let přisouzena. V osm hodin za neustálého proudění nových příchozích světla v aréně konečně zhasla. Zatím z poloviny zaplněná Sazka aréna tak započala sledovat trochu zajímavý, trochu nudný set předskokanů TARANTULA A. D. (nezaměnit s moravskou metalovou kapelou podobného názvu), které tvořila fešně oděná trojice muzikantů (kytara, bicí, viola střídaná s klávesy) šaramantně diskutujících s pražským publikem, mezi které byly kapelou v průběhu vystoupení rozházeny desítky vlastních hudebních nosičů. Jejich muziku bych vzdáleně přirovnal ke spojení PINK FLOYD s DRESDEN DOLLS, protože kombinace zasněnosti raných sedmdesátek s jakousi trhanou kabaretní výbušností tvořila základ jejich tvorby. Vím, toto přirovnání je hodně diskutabilní, ale nevím jak přesněji vyjádřit snovou atmosférickou hudbu, která se na jednu stranu drží blues rockových základů a přitom co chvíli překvapí záchvatem instrumentální padoucnice po vzoru pradávné raně osmdesátkové sebranky okolo druhdy mladého Nicka Cavea. Kapela se během necelé hodiny prezentovala zhruba osmi skladbami, z čehož jen tři nebyly (ty nejvíce floydovské) výhradně instrumentální.

„I have faced it,... A life wasted,...
I´m never going back again“
                                      / song „Life wasted“ 2006/

PEARL JAMZhruba po půlhodinové pauze na přestavění pódia jsme se konečně dočkali. S prvními tóny a následným nasvícením scény se před námi rozprostřelo komorně pojaté avšak prostorné pódium, které nehyzdila žádná obrazová kulisa. Bubeník Matt Cameron z prostředku scény suverénně dirigoval i ty nejobtížnější rytmy repertoáru PEARL JAM a poháněl celou kapelu z poměrně vysoko položeného podstavce bicí soupravy. Vzadu pak byly vedle sebe uloženy velmi skromně vyhlížející kytarové aparáty, nad kterými visela přes celou zadní stěnu umístěná obrovská jednobarevná plachta, jež se v průběhu koncertu zbarvovala podle patřičného osvětlení do čtyř základních barev. Začalo se zostra a kapela tak dala jasně na srozuměnou, jak moc se jí současná narvanější tvorba zamlouvá. V úvodní půlhodince tak nechyběly singlové novinky „Life Wasted“ a „World Wide Suicide“ z poslední bezejmenné řadovky, ani památná divočárna „Animal“ či dokonce klasika z největších „Even Flow“ z debutového alba. Koncentrovaný Eddie Vedder pěl svým níže položeným chraplákem po celou dobu koncertu jako o život a musím říct, že málokdy jsem slyšel tak přesně odzpívané vystoupení ve srovnání se studiovými alby. Prakticky zde nebyl žádný sebemenší rozdíl, za což patří velký dík také zvukařskému týmu, kterému se podařilo celou akci ukočírovat v nepřeřvané poloze nadstandardně čistě.

„Even flow...thoughts arrive like butterflies
He don´t know so he chases them away...
...Someday yet
He´ll begin his life again“
                                                   /song „Even flow“ 1991/

PEARL JAMPublikum, které mezitím stačilo z osmdesáti procent zaplnit Sazka arénu, s kapelou doslova dýchalo a tak došlo i na společné zpívání jako třeba osvědčený refrén v písni „Daughter“. Když byl čas zmírnit, přišla „Elderly Woman Behind The Counter In a Small Town“, když naopak přiostřit – dostali jsme „Insignificance“ a když měla zaznít nějaká novější hitovka, přišla řada na „Unemployable“. Vše mělo jasný řád, načasování, přirozený harmonogram, který si nenuceně pohrával se skvělou atmosférou v hale. Kapela působila dle očekávání vyzrálým dojmem, hrající v neuvěřitelné pohodě a klidu. Pohupující se baskytarista Jeff Ament občasně uzavíral s oběma kytaristy Gossardem i McCreadym jakési šamanské kolečko, ve kterém hráli všichni tři otočeni čelem k sobě. V některých skladbách přichází kapelu podpořit klávesák a starý hipík Boom Gaspar, se kterým se Vedder seznámil před několika lety na Havajských ostrovech a který byl součástí nahrávacího týmu při tvorbě posledních dvou alb. Z každého člena PEARL JAM byla poznat obrovská radost z hraní. Publikum se za to kapele odměňovalo po každé skladbě bouřlivým aplausem. A to ještě nikdo netušil, že dojde i na legendu z největších – skladbu „Jeremy“, při které jsem dojetím slzel jako onehdy můj kolega Rudi při koncertu THE GATHERING na letošním ročníku vizovického „Masters Of Rock“. Jeden z vrcholů přišel v podobě houpavé „You Are“ s nezapomenutélným kostrbatým riffem a vroucným Vedderovým zpěvem a tak znovu celá hala zpívá tu nejkrásnější pasáž této písně.

„Love is a tower and you´re the key
Leading me higher, when you let me in“
                                                     /song „You are“ 2002/

Základní hrací čas je zakončen dravou „Do The Evolution“, ale kapela se dlouho vyvolávat k opětovnému příchodu ze zákulisí nenechává a je rychle zpět. Následné přídavky jsou zahájeny menším akustickým setem, jehož nejvýraznější perlou je „Nothingman“. Vtipné jsou i Vedderovy pokusy o komunikaci v češtině, kdy několikrát v pauzách mezi skladbami rozpačitě předčítá z papíru věty jako: „Tahle píseň je o muži“ nebo „Tahle píseň je o ženě“ – a tak zde není nouze ani o zábavu. Celý koncert na mne působil neuvěřitelně uvolněným a přirozeným dojmem. Ještě zbývá mohutně oslavovaná „Better Man“ a stará klasika o Eddieho otci „Alive“ s Vedderovým sugestivním hlasem plným štěrku. Okolo jedenácté pak spokojeně odcházím směr nejbližší stanice metra plný těch nejlepších dojmů. Závěrem tak můžu směle říct, že jsem byl svědkem opravdu povedeného koncertu legendárních rockových klasiků ze Seattlu.

Fotografie ilustrační


Stray
Stray

Zveřejněno: 25.9.2006

WWW odkaz:


Názory redakce
Sagi Závorka
25.9.2006

Celý povedený večer zahájilo obskurní, téměř instrumentální trio (přičemž bubeník stihl během produkce krom svého nástroje obsluhovat ještě housle, čelista klávesy a kytarista masíroval dvoukrký nástroj a mám podezření, že jeden krk obepínaly dokonce struny basové…), které se snad jmenovalo Tarantule A.D. Zpočátku zaraženému publiku předvedlo vskutku pekelné harmonie a symfonie střídané epickými vyhrávkami (které převládaly). Šlo o jakousi směs progrocku 70 let, punku a klasické hudby. Až v předposlední skladbě půl hodinového setu jsme se dočkali tradiční kompozice, vzývající ducha Black Sabbath a 70 let vůbec, s velmi výrazným refrénem. Diváci ocenili zajímavou předkapelu uznalým potleskem.

Po notně protažené pauze, za střídmého osvětlení bez velkoplošných obrazovek, nastoupili pánové z PEARL JAM, aby nám ukázali, oč jim již drahná léta jde. O poctivý řízný rock´n´roll, doplněný jeho jemnější folkovou formou. A pokud ho hrají tito zkušení harcovníci (15 let na scéně) s chutí, jako během tohoto večera a vy se necháte unášet charizmatickým hlasem Eddieho Veddera, sledujete stále ještě živelnou show (jen kytarista Gossard je od kapely jakoby odtržen a hraje si introvertně na svém písečku), nemůžete být nespokojeni. Dojem snad kazil jen trochu zahuhlaný zvuk. Kapela během první hodiny koncertu spolehlivě přehrává své skladby ze starších i novějších alb (jen v „Jeremy“ vypadli muzikanti i Vedder z rolí a nepotykali si s rytmem). První odchod do zákulisí trvá asi 5 minut než donutí aplaus slušně zaplněné Sazky (odhadem 10 tisíc hlav) zprvu osamoceného Veddera s kytarou k návratu. Ten uvede své dva kousky na přilepšenou roztomilou češtinou (tento večer již poněkolikáté). Následně ho doplní zbytek kapely, i dál se však pokračuje v akustických aranžích. Ovšem ještě se dočkáme PEARL JAM s plnou šťávou. Další odchod z pódia se zdál již definitivní, ale tentokrát 10 minutové "standing ovation" přivedlo kapelu a jejího zpěváka (tentokrát v masce George Bushe) zpět na scénu. Již za plného osvětlení jakého je vysočanský stánek schopen přidává rozpačitý téměř mluveně divadelní song, po kterém naštěstí zazní tradicionály kapely a to už jí leží fans (jak v kotli, tak v ochozech) u nohou a tančí jak Vedder a spol. píská. Seattelský band se loučí po dvou hodinovém vystoupení za nekonečných ovací nadšené Sazka areny.
Byl to dobrý rockový koncert s vřelou atmosférou...


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page