Středa
13.12.2017
Denní verze
 id
 heslo
LVMEN, PLEASE THE TREES - Praha, Palác Akropolis - 23. septembra 2006

Vždy, keď sa z undergroundového koncertu stane „udalosť“, ide o malý zázrak. Aj keď v prípade LVMEN nejde o nič prekvapivé; celá kariéra tejto doslova tajomstvom zahalenej skupiny je – na domáce pomery – zázrakom. Napriek urputnej „antipropagácii“, nedostatku detailných informácií či šesťročnému odstupu od v kontexte domácej scény zásadnej nahrávky „Raison d’Etre“ sa do Paláca Akropolis zišiel pozoruhodný počet ľudí, od evidentných insiderov až po zvedavých „nezasvätených“.

LVMENLVMEN vždy predchádzala povesť pódiových mágov, kladúcich dôraz na každý detail živého vystúpenia. Keď sa nehybný obraz zdobiaci titulnú stranu vynikajúceho aktuálneho albumu „Mondo“ rozhýbal v kaskádu výjavov na plátne snáď desať metrov vysokom a o nič menej širokom, keď sa do tmy rozozneli prvé tóny nástrojov, bolo jasné, že očakávania boli na mieste, na rozdiel od pochybností.

Odznela kompletná novinka; na úkor samplov vynikla plynulosť, jednoliatosť a razancia. Absencia komunikácie a minimum prerušení dodala koncertu punc akéhosi rituálu. Postavy, takmer nehybne stojace v tme akoby nehrali klasický koncert pre ľudí – so sklonenými hlavami len zdvihli stavidlá hrádze vlastných emócií, ktoré z pódia tryskali zdanlivo bez adresáta, ale zasahujúc všetkých hlava-nehlava. Dynamika podporená skvelým zvukom spod rúk Ondřeja Ježka mala efekt alpskej lavíny – tých, čo stáli bližšie pohltila a vyvrhla otrasených o míle ďalej, tých, čo sa prizerali z diaľky ohúrila svojou monumentálnosťou. I na ploche rozsiahlych skladieb dokážu LVMEN pracovať s vnútornou gradáciou, rozvíjaním nosných a dostatočne rozpoznateľných motívov, miestami ambientne krehkých a miestami podaných v hardcorovo zúrivom balení. Videoprojekcia poskladaná z tieňových sekvencií z akejsi stredovekej bitky, obligátnej Markety Lazarovej, ale i Animatrixu či Baraky pôsobila ako neoddeliteľná súčasť hudby, spoľahlivo vyplnila voľnejšie miesta, ale nestrhávala na seba prílišnú pozornosť.

LVMENPo odznení samplov operného spevu v gradovanej záverečnej skladbe (číslo „6“ z „Raison d’Etre“) nastalo ticho a ani frenetický potlest neprimäl hudobníkov k návratu. Dojem z uceleného „performance“ tak nebol narušený, to, čo malo byť povedané, povedané bolo. Isté paralely sa dajú vystopovať v porovnaní s koncertom SUNN O))), takisto balansujúcom na hrane medzi predstavením prekračujúcim hranice hudby a klasickým koncertom.

LVMEN „len“ potvrdili príslušnosť k svetovej triede. V danom žánri v priamom súboji obstanú s akýmikoľvek borcami spoza oceánu, syndróm na obe nohy krívajúceho domáceho koníka, potácajúceho sa s opravedlňujúcim úsmevom na konci pelotónu je im skrátka cudzí. Napriek tomu (alebo práve preto?) že táto pätica nie je žiadnym nositeľom vlajky nového trendu, rozhodla sa svoju „pridanú hodnotu“ nájsť vo fúzii domáceho kultúrneho dedičstva a žánrových štandardov a v perfektnom podaní celej zmesi.

APLEASE THE TREESby som nezabudol: k príjemnému večeru svojim dielom prispela formácia PLEASE THE TREES (projekte členov SOME OTHER PLACE a SELFBRUSH), a ich dnes moderným rafinovane lo-fi indie popom s rozsahom od radioheadovskej či tinderstickovskej poloakustickej clivosti až po noisecorové besnenie. Nie nepodobne hrajú „u nás“ UNKILLED WORKER, ATLANTIC CABLE či NAQUEI MANOU, aj tak šlo – hlavne vďaka výbornému spevákovi – o podarený, i keď trochu pridlhý predprogram.

Oblúkom sa vrátim na začiatok a položím otázku: aký je vlastne rozdiel medzi „undergroundom“ a „mainstreamom“? Po zhliadnutí tohoto koncertu, držiac v ruke digipak „Mondo“, tvrdím, že žiaden. Kvalitná a poctivá hudba nepozná hranice a každý, kto si oči dobrovoľne zaslepí klapkami skôr či neskôr tvrdo narazí na stenu vlastnej obmedzenosti. Vďaka všetkým, kto tieto steny búrajú.


Thorn

Zveřejněno: 26.9.2006

WWW odkaz:


Názory redakce
Marigold
26.9.2006

Cos mě ten večer do Akropole neodolatelně táhlo, ač nepatřím mezi ty, kteří plují na vlně stylu LVMEN. Tahle kapela mě však čímsi fascinuje a rozhodně to není jen její obsese Vláčilovou Markétou Lazarovou, kterou řadím mezi nejlepší vizuální umělecká díla nejen české historie. Možná je to fakt, že LVMEN jsou českou kapelou, která svým fungování naprosto popírá zaběhané nacionální stereotypy. Zcela se poddává své hudbě a sdělení, které tato hudba nese. Důraz na obsah a pohrdání pozlátkem je v případě tohoto seskupení patrné právě při živém vystoupení. Setmělá scéna ukrývá tváře hudebníků, snad v tichém souhlasu s postmoderní smrtí autora, jak ji deklaroval Roland Barthes. Pozornost se mnohem víc než k siluetám muzicírujících (mimochodem precizně a se strhujícím nasazením) upírá kousek nad ně, kde se odvíjí projekce. A znovu – žádné laciné, líbivé, lesklé, cukrátkovité kompozice, značící maximální množství pózy. Naopak: vymazlené, odvážné, obsažné a vzrušující koláže, v nichž nehraje roli žánr ani epocha. Skloubení manga, počítačové animace, Vláčila a dalších vizuálních artefaktů je dokonale harmonické, korespondující s hudbou. Nemohl jsem se odtrhnout od plátna. Zatímco oči sledovaly předivo vizuálního narativu, uši plynuly po zvukové lince. Nebyl čas na nudu, lelkování, obhlížení legračních částí oděvu muzikantů či podoby jejich účesů a barvy jejich nehtů. Koncert zcela zasvěcený hudbě a navrch nad audio požitek odměněný brilantním vizuálnem. Pro mě osobně neobyčejně silný zážitek, plný inspirativních vibrací, vůně kadidla a pálené marjány. LVMEN jako důkaz toho, že topografické limitace kapely nehrají roli. Jejich sdělení je nezávislé na žánru, místě vzniku i místě provozování. Je tvořeno z potřeby básně a z rozkazu bloudící ozvěny. Fantastický koncert.


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page