Pátek
24.11.2017
Denní verze
 id
 heslo

PINK FLOYD
Piper At The Gates Of Dawn (1967)
A Saucerful Of Secrets (1968)
Music From The Film More (1969)
Ummagumma (1969)
Atom Heart Mother (1970)
Meddle (1971)
Obscured By Clouds (1972)
Pink Floyd: Live at Pompeii (1972)
The Dark Side Of The Moon (1973)
Wish You Were Here (1975)
Animals (1977)
The Wall (1979)
The Final Cut (1983)
A Momentary Lapse Of Reason (1987)
Delicate Sound Of Thunder (1988)
The Division Bell (1994)
Pulse (1995)
Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980–81 (2000)
Echoes: The Best of Pink Floyd (2001)
Pink Floyd: Live at Pompeii (Director's Cut) (2003)
Pulse (DVD) (2006)
The Endless River (2014)

ROGER WATERS - Praha, Sazka Aréna - 13. dubna 2007

Roger Waters v Praze je velmi ojedinělý jev. Alespoň mi to tak připadalo při jeho návštěvě začátkem druhého tisíciletí. Bývalý „floyd“ přece jen není z těch nejčinorodějších a vzhledem k jeho věku už mu to ani nikdo nemůže vyčítat. Proto jsem v minulosti po shlédnutí DVD „In The Flesh“ často lomil rukama, že jsem si nechal tak unikátní zážitek ujít před nosem. Jenže Roger se vrátil a dal mi tak možnost trestuhodné zaváhání odčinit.

Roger WatersVlastně ani nevím, jak začít… Už dlouho se mi nestalo, že bych stál v kotli několik desítek minut v transu a jen tupě zíral. Protože to, co se odehrávalo kolem mě, nemá v koncertní praxi obdoby. Nevím. Možná chodím na špatné koncerty. Ale je úžasné, když člověk přijde na Waterse, koncert začne v čas ohlášení a vystoupí opravdu Waters. Ne nablblá předkapela, která člověka místo přivedení do varu tak akorát znechutí. Přijde mi úžasné, když člověk vidí, co se na pódiu děje, přestože nemá dva metry a za naprostý vrchol večera pokládám situaci, kdy návštěvník místo hradby nic neříkajících pazvuků slyší opravdu to, co se hraje, bez nutnosti přemýšlení, o jaký flák to vlastně jde. Není třeba dodávat, že Rogerův ansábl návštěvníkům vše jmenované splnil bez sebemenšího zaváhání. Už od prvních tónů „In the Flash“ bylo jasné, že půjde o naprosto nevšední zážitek (ono to vlastně bylo jasné před tím, ale teď už to bylo definitivní). V okamžiku, kdy se na scéně objevila ústřední postavička obklopená sborem kytaristů, příležitostných kytaristů, nečekaně se vynořujícího saxofonisty, dvou klávesáků, bubeníka a hlavně tří fantastických čokoládových sboristek, už nebylo v hledišti nikoho, kdo by o tom pochyboval. Bombastický začátek překvapivě navázal na baladičtější záležitosti typu „Mother“, vynikající skladby z „Wish You Where Here“ a moji velmi oblíbenou psychedickou modlu „Set The Controls For The Heart Of The Sun“.

V začátcích koncertu jsem měl pocit, že si Waters rozumí spíš s akustickou kytarou než s rodnou basou, a taky mi nedala spát myšlenka proč instrumentálně nekomplikovanou hudbu FLOYDŮ hraje tolik lidí. Koncem „Have A Cigar“, kdy odeznělo počáteční ohromení a začal jsem trochu vnímat okolí, mi došlo, jak ohromný instrumentální přesah má seskupení oproti originálu, díky čemuž z pódia sálala naprostá pohoda. Nikde žádný stres, že někdo něco neuhraje, že se něco nevyzpívá… Nic. Jen naprostá uvolněnost, která vás chtě nechtě vtáhla do děje. Fungovalo to tak mocně, že jsem během koncertu skoro úplně zapomněl, že jsem při vstupu do haly ztratil klíče. Vždyť co jsou nějaké klíče proti „Shine On You Crazy Diamond“? Banalita.

Stačila první část koncertu a publikum zobalo mistrovi z ruky. A to bylo přímo třeba na další koncepční blok sestávající z desky „Final Cut“ a z regulérních Watersovských sólovek, které byly přijaty přece jen znatelně chladněji. Když ne hudba, tak alespoň efekty mohly zaujmout. Ladně létající kosmonaut uprostřed haly nebo námořní souboj doprovázený výbuchem, při němž člověka ovanul horký žár až v hledišti, se nevidí každý den. Osobně část koncertu v podání „Perfect Sense“ pokládám za jeden z vrcholů večera. Technicky to nemělo chybu. Ostatně mezi název kapely PINK FLOYD a slovo technika by se dalo skoro položit rovnítko. Soudobá jevištní technika je totiž na úrovni, aby mohla psychické malby skladeb nejen podpořit, ale i posunout o notný kus dál. Plocha jeviště byla velká zhruba jako malý kravín nebo středně velký prasečák. Prostor byl však několikanásobně vyšší a téměř celá zadní stěna byla tvořena obrovským ale opravdu obrovským LED panelem, na který byl promítán vizuální doprovod ke skladbám. Podívaná to byla úchvatná, leč poslouchat a sledovat kapelu a ještě k tomu přemýšlet nad smyslem psychických ornamentů bylo přece jen trošku obtížné. Přehled usnadňovaly dvě plošné projekce po obou stranách pódia. Pokud člověk stál zhruba v polovině předního kotle a viděl dobře jak na plátna, tak na jeviště, měl zážitek z první ruky. Reálnou scénu měl před sebou a v případě potřeby mrkl na monitor, kde si mohl detailně vychutnat Watersovu bělostnou hřívu či bujná poprsí černošské vokální podpory. Díky skvělému střihu a krystalickému zvuku měl tak návštěvník pocit velmi blízký regulérnímu DVD pouze s tím rozdílem, že byl prostě TAM. Trošku paradoxním byl fakt, že pohled na reálné pódium byl podstatně méně barevnější a všednější než přenosy z bočních projekcí.

Roger WatersTěsně před polovinou koncertu se potvrdila známá pravda, kterou razím už léta a na kterou skoro nikdo neslyší. Totiž že nejlepší album FLOYDŮ není „Dark Side Of The Moon“, ale výstavní kus „Animals“, zde prezentované v podobě „Sheep“. K tomuhle zkrátka nemám slov. Nádhera, nádhera! Navíc když v polovině skladby zpoza pódia o velikosti prasečáku vystartovalo obrovské růžové, anarchisticky laděné prase a vítězoslavně si razilo cestu vzduchem arény v záplavě barevných lístečků rozfoukaných ze stropu, nebylo už pochyb kdo dnes vyhrává. Vyhrál každý, kdo dorazil. Jasný hřeb večera a nezdolné potvrzení nesmrtelnosti alba „Animals“, které každý správný „floyd“ přejde jako nutnou položku v inventáři. Ale já asi nejsem každý správný „floyd“, protože následující část koncertu s blížícím se měsícem v pozadí jsem přešel mírně laxně. Album „Dark Side Of The Moon“ mi zkrátka moc neříká a nestydím se za to. Je určitě dobře, že ho posluchači měli možnost vyslechnout celé v tak precizním provedení, ale já to zkrátka trochu odzíval. Respektive byl bych ho odzíval, kdybych se podstatnou část alba nebavil pohledem na překrásně zpracovaný optický hranol s ukázkovou disperzí, barevně rotující kolem arény. Během přestávky se zase jednou projevil výkvět českého rokérského buranství, kdy se v ohlášené patnáctiminutové pauze všichni hnali o překot na pivo a párek, v domnění že patnáct minut znamená pětačtyřicet a pak se zase se spíláním a kletbami na rtech hnali zpátky, protože precizní Anglán opravdu začal hrát přesně za čtvrt hodiny. No hlavně že si všichni „bíťáci“ zapařili na „many“.

Naštěstí je Roger Waters moudrý muž a ví, co se sluší a patří. Přídavek tedy patřil minikoncepčnímu setu z bohaté studnice „The Wall“ a byl poskládaný tak perfektně, že při tom snad nemohlo zůstat jediné oko suché. Těžko popsat slovy. Mr. Waters, co k němu říct? Vždycky byl větší skladatel než hudebník, nikdy nebyl velký zpěvák, ale narozdíl od jiných mu dnes již viditelný zub času neubral na charismatu ani na síle hlasu. Jeho pasáže zněly přesně tak, jak je známe z desek a sboristky rozhodně nebyly přítomny proto, aby žehlily nedostatky vetchého starce. I když se občas trochu pral s rytmem, bylo po celou dobu koncertu znát, že ho vystoupení hodně baví a chce dát ze sebe publiku maximum. Škoda jen, že skladby víc nekomentoval, protože postřehy kolem jejich vzniku třeba tak, jako popsal „Leaving Beirut“, by koncert určitě příjemně ozvláštnily. Perličkou budiž, že se vystoupení účastnil i Rogerův syn v roli klávesisty. Vypadá dost podobně jako členové kapely PAIN OF SALVATION a já si po čas koncertu několikrát říkal, jak ten se dostal mezi intelektuální smetánku hudebníků kolem Waterse. Nu, teď už vím.

Nemám příliš rád radikální prohlášení, typu „Album roku!“, nebo „Koncert desetiletí!“, ale nalijme si čistého vína. Koncert Rogera Waterse je bezpochyby jedním z nejlepších koncertů, které jsem kdy měl možnost vidět. A to nejsem skalním fandou ani jeho ani PINK FLOYD. Bylo to lepší než koncerty mých oblíbených kapel a bylo to dokonce ještě lepší než Alexiho pivní flusanec v přeplněném Rock Café. Předčil doslova všechna očekávání, které jsem do něj vložil a odvážím se tvrdit, že ani samotní PINK FLOYD by už dnes nebyli schopni ty skladby interpretovat tak jako Roger s vlastní režií. Bravo!      

Setlist:


Část 1: In The Flesh, Mother, Set The Controls For The Heart Of The Sun, Shine On You Crazy Diamond, Have A Cigar, Wish You Were Here, Soumthampton Dock, The Fletcher Memorial Home, Perfect Sense Part 1 & 2, Leaving Beirut, Sheep

Část 2: Speak To Me, Breathe, On The Run, Time, The Great Gig In The Sky, Money, Us And Them, Any Colour You Like, Brain Damage, Eclipse
Přídavek: The Happiest Days Of Our Lives, Another Brick In The Wall Part 2, Vera, Bring The Boys Back Home, Comfortably Numb

Ilustrační foto: MySpace.com


Louža
Louža

Zveřejněno: 18.4.2007


Názory redakce
V-dur
16.4.2007

Brány Sazka arény sa otvárajú, vchádzam do obrovského priestoru, ktorému dominuje pódium s gigantickou obrazovkou, na ktorej je vo výnimočnej kvalite fotografia starodávneho rádia, flaše whisky a poháru, popolníku a modelu lietadla z druhej svetovej vojny. Nič sa nedeje, z mamutieho PA (dvojica zostáv vpredu, jedna v strede a jedna vzadu) znie Tom Petty. Do haly sa trúsia ľudia, zatiaľ ich je prekvapivo málo (odkiaľ sa odrazu nabrali tie tisícky, ktoré v konečnom dôsledku zaplnili halu k prasknutiu, zostane záhadou). Dvadsiata hodina sa blíži, len sem tam sa zo stropu znesie na lane technik v oranžovom, aby čosi doladil na niektorej z vysiacich konštrukcii. Hodina koncertu je tu a ja v očakávaní dúfam, že povesti o britskej dochvíľnosti sa naplnia. Nestalo sa nič, na pódiu rovnaká fotografia, azda len tá hudba sa trochu zmenila a hrá hlasnejšie - rock'n'rollové fláky tak z 50tych rokov. Stále nič. Napätie by sa dalo krájať... Ľudí pribúda a nad prázdnym pódiom sa vznáša opar, ktorý ako keby prenikol aj do fotografie na obrazovke. Zrazu sa však objavuje ruka s cigaretou. To nie je fotografia! Práve sme svedkami jedného veľmi netradičného intra. Ruka odklepne z cigarety a mizne, dym pomaly mizne tiež. Chvíľu nič. Ruka sa opäť objavuje a berie pohár s whisky. Mizne... Prázdny pohár sa vracia. Zase chvíľu nič a onedlho opäť ruka, dolieva pohár, típa cigaretu, o chvíľu si zapaľuje ďalšiu. Preladí rádio. Odpije si z whisky. Trvá to veľmi, veľmi dlho. Opäť preladenie rádia, tá melódia je odniekiaľ známa. Na pódium prichádzajú hudobníci, bodový reflektor nachádza šedivého muža s pretiahnutou tvárou, dobráckym úsmevom. Dámy a páni, Roger Waters...

Snívalo sa mi, že som videl PINK FLOYD. Len ten Gilmour vyzeral inak a navyše mal aj zvláštny hlas. Inak tam bolo všetko. Laserová šou, surround zvuk, intrá, filmové sekvencie na gigantickej obrazovke, spomienka na Syda Barretta, album "Dark Side Of The Moon" zahratý od začiatku do konca, dokonca lietajúce prasa... Chýbali veci z "Momentary Lapse Of Reason" a "Division Bell", zato však odznela staručičká "Set The Controls For The Heart Of The Sun"... Bolo to neuveriteľné a nepopísateľné, takže úprimne dúfam, že od tohto textu neočakávate príliš veľa popisnosti a naozaj užitočných informácii...

Roger Waters bol pódiovým magnetom. To mu nezabránilo v tom, aby sa v početných sólach svojich hudobníckych... ehm, dajú sa vôbec nazvať "kolegami"? Povedzme, že áno... kolegov utiahol na kraj pódia, udával tempo a pulz svojou basgitarou a napriek bodovému reflektoru pôsobil dokonale skromne a nenápadne.

Sem tam presiakla politika, čo bola jediná rušivá vec na nadpozemskom zážitku, ktorý sa odohral v ten večer v Sazka aréne. Politický názor na Spojené štáty a vojnu v Iraku bol podaný príliš vulgárne a posolstvo novej skladby "Leaving Beirut" bolo príliš banálne a naivné. Ktovie, akú skladbu by o arabskej pohostinnosti napísal Daniel Pearl, keby bol hudobný génius Watersovkého formátu, alebo keby aspoň prinajmenšom ešte vôbec bol...

Koncert Rogera Watersa v sebe ukrýval všetky emócie PINK FLOYD. Bodaj by nie, keď znel takmer presne ako najslávnejšie koncertné záznamy legendy. Mal však navyše aj humor. Keď sa uprostred playlistu objavila úvodná obrazovka s rukou teraz už známeho hrdinu, opäť fajčila, pila whisky a prelaďovala rádio. Flák končí, archaický moderátor rozpráva, ruka prelaďuje. Daľšia skladba končí, ruka prelaďuje. ABBA. Ruka prelaďuje. Opäť ABBA, opäť prelaďuje. Sakra, zase ABBA, prelaďuje... Za pozornosť stála aj prestávka. Po hodine a pol zahlásil Roger Waters pätnásťminútovú pauzu. Aby sa uistil, že ju všetci poriadne využijú a pri následnom "Dark Side Of The Moon" už nebudú odbiehať, do PAčka pustil zvuk zurčiacej vody. Tie rady pred záchodmi hovorili za všetko.

Bľabocem už príliš dlho, takže snáď ešte toľko... "Eclipse" ma trochu sklamala. Albumová verzia symbolizuje dokonalé extatické vyvrcholenie, na koncerte trochu zapadla. Vynahradila to záverečná "Comfortably Numb". Nie som skalný fanúšik PINK FLOYD. Mám ich len rád. Takže si myslím, že tie slzy by mal počas nej v očiach ktokoľvek.

Nie som skalný fanúšik PINK FLOYD, no ak mi niekto povie, že patria k trom najzásadnejším skupinám hudobnej histórie, podpíšem sa. Je veľká škoda, že na toto turné nevyrazili všetci a patrím k tým, ktorí si myslia, že sa to už nikdy ani nestane. To však nie je ten hlavný dôvod, prečo som nesmierne šťastný, že som mohol byť svedkom koncertu Rogera Watersa. Skutočný dôvod je ten, že hoci pocit, že to bol pravdepodobne najvýznamnejší koncert môjho života, je trochu skľučujúci, je svojim spôsobom nádherný. Ktorá z dnešných kapiel si bude môcť za tridsať rokov dovoliť zahrať trojhodinovú šou plnú nefalšovanej hudobnej histórie a pritom niekoľko podobne veľkých skladieb ešte vynechať?


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page