Čtvrtek
21.9.2017
Noční verze
 id
 heslo
METALLICA, MACHINE HEAD, MNEMIC - Praha, fotbalový stadión Slavie - 3. června 2008

Takže METALLICA v Čechách už po páté. Tentokrát se koncert konal na zbrusu novém fotbalovém stadiónu Slavie v pražském Edenu a na rozdíl od těch předešlých nepodporoval žádné nové album, protože s napětím očekávaný následovník kontroverzního díla „St.Anger“ vychází až koncem září. Jako předskokany si tedy hlavní hvězdy zvolili poměrně moderní a zároveň zkušenou dvojici thrash metalových skupin – MNEMIC z Dánska a Američany MACHINE HEAD, což nasvědčovalo faktu, že se koncert ponese v ryze tvrdém metalovém duchu a bude se vydatně rekapitulovat. I když se v úterý nad fotbalovým stánkem proháněly husté chuchvalce mraků, musím říct, že počasí koncertu přálo a vydrželo po celou dobu bez deště. Nebylo by totiž nic příjemného moknout uvnitř toho obrovského hrnce mezi dalšími pětatřiceti tisíci návštěvníky. Přejděme tedy k vystoupení všech aktérů.

Za stálého proudění davů dovnitř (ještě zdaleka nezaplněného) stadiónu naběhli na pódium dánští MNEMIC a myslím, že jejich vystoupení provázely veškeré neduhy předskokanů velkých akcí. Velmi špatné ozvučení, kdy bicí doslova přestřílely všechno ostatní a kytary zněly jako jedna velká koule mlátící o všechny tribuny kolem dokola, rozhodně nevybízelo k nějakému soustředěnému poslechu. Vůbec se tedy v tomto případě nedá mluvit o nějakém příjemném zážitku. MNEMIC tak díky podmínkám, které jim byly poskytnuty, působili jako skupina bez větších nápadů a ozvláštnění, u níž hlavní alfou a omegou je agresivita. Velmi očekávaní MACHINE HEAD dopadli však bohužel velmi podobně. Jejich set prezentoval jak skladby z posledního alba „The Blackening“ (2007), které jsou vystavěny na větším prostoru a studiově upoutaly bohatou instrumentací a epičtější strukturou, tak samozřejmě došlo na několik věcí z jejich legendárního debutu „Burn My Eyes“ (1994). Jak už jsem řekl, jejich set byl rovněž poškozen nevyváženým nastavením nástrojů, takže když Dave McClain spustil svou typickou salvu, nebylo slyšet skoro nic jiného než bicí a to bylo na všech členech MACHINE HEAD vidět, že do svého výkonu dávají vše. Absolutně nic nezabránilo hotovému zazdění této skvělé metalové party. Frontman MACHINE HEAD Rob Flynn působil velmi bezprostředně a sympaticky, prostě jako skutečný leader, který magnetizuje diváky svým zápalem a burcuje celou kapelu k maximálnímu nasazení. Bohužel znovu musím říct, že při tak špatném zvuku šla skutečná kvalita skladeb (a to zejména těch ze skvělé poslední desky) k čertu. Nejsilnějším okamžikem jejich vystoupení se tak nakonec stala atmosférická „Descend The Shades Of Night“ s úvodní akustickou částí, a to jenom díky své jinakosti od celkově nabušeného setu. Na závěr ještě povinné „Old“ a „Davidian“ a MACHINE HEAD zamávají a mizí do zákulisí.

Něco málo po osmé, kdy je již nový Eden do posledního místečka zaplněn, přichází, za zvuků „Ecstasy Of Gold“ a bouřlivého aplausu téměř všech přítomných, slavná kalifornská čtveřice METALLICA. A hned podle prvních skladeb je znát, že se zde bude rekapitulovat klasika z osmdesátých let. Památný hymnus „Creeping Death“ nekompromisně vybičuje fanoušky k dlouhodobé spolupráci, takže osvědčený pokřik „die…die“ (však víte) splnil svoji funkci. Následuje monument „For Whom The Bell Tolls“, kde při úvodním riffovém rozjezdu předvedou Trujillo, Hetfield i Hammett jakýsi indiánský tanec, a tak si to kolem sebe sunou přikrčení a rozestavení do hvězdice jako škorpióni připravení kdykoliv udeřit. Zajímavý pohybový prvek, který jsem dodnes u nich neviděl a který se do riffů této písně velmi hodil. Obrovskou radost mi udělá netradičně zařazená „Ride The Lightning“, což je samozřejmě nostalgie jako barák. Zvuk oproti předskokanům doznal jasného zlepšení a postupem koncertu hlavních aktérů se pořád zlepšoval až na hranici absolutní dokonalosti, které dosáhl už zhruba někde v polovině koncertu. Co mě zaujalo, byl Hetfieldův hlas, který zněl ve starých vypalovačkách jakoby mu bylo dvacet. Prostě téměř žádný rozdíl od studiových nahrávek. Přichází další klasika - „The Four Horsemen“ a po ní první zvolnění – zde nádherně přednesená „The Unforgiven“. V největších perlách se však pokračuje „…And Justice For All“, „Fade To Black“ a moje čelist definitivně padá dolů. Tohle byla prostě paráda.

Divokost pokračuje v podobě „No Remorse“ a probuzení z osmdesátkové katatonie přichází až v podobě těžkotonážní „Devil´s Dance“. Kirk Hammett se na kraji pódia pohupuje, sóluje a i tento večer platí za největšího sympaťáka v kapele. Rob Trujillo už dávno v řadách SUICIDAL TENDENCIES dokázal, že je výborný baskytarista se specifickým pódiovým projevem, ale nemůžu si pomoc, podle mne se do METALLICY vizuálně nehodí. Lars Ulrich za bicí soupravou víc stojí než sedí a už v polovině koncertu je na něm vidět, že ze sebe vyždímává poslední zbytky energie. S věkem je to u něho prostě čím dál tím víc zadýchané. Nedovedu si ho představit, jak za deset let hraje „Master Of Puppets“. A právě tahle titulní skladba z nejslavnějšího alba METALLICY se stala, spolu s následující smrští „Damage Inc.“, jedním z vrcholů tohoto pražského koncertu. A přichází čas pro zapalovače - je tady „Nothing Else Matters“ a již tradiční koncertní tutovka „Sad But True“. Ohňostroj, výbuchy a simulovaná střelba ze samopalů naznačí, že přijde „One“, snad nejlepší moment celého koncertu. James Hetfield jí odzpívá na dlouhém můstku nad Larsovými bicími, kde je rozestaveno hned několik mikrofonů. Záběry na něho, které byly během celého koncertu přenášeny několika kamerami na obrovskou obrazovku nad pódiem, jsou právě v tento moment nejúžasnější. Vlastně celý koncert, právě díky tomuto obrazovému přenosu detailů z pódia, získal na mnohem větší zajímavosti, protože se i diváci stojící daleko od pódia dostali pohodlně do centra dění. Jamesova hlasová forma, přirozené a přátelské vystupování, byly dalšími velmi světlými momenty celého večera. Jen málo skupin se může pochlubit, takovou přirozenou a zároveň velmi charismatickou osobností ve svém středu, jakou je právě on. Své frontmanské kvality potvrdí v metalové hitovce „Enter Sandman“, kterou už mu celý fotbalový stánek zobe z ruky a poskakuje. V přídavku se dostane na punkové předělávky („Green Hell“, „So What?“) a samozřejmě na klasiku z největších („Seek And Destroy“). Nevím co bych k tomuto koncertu METALLICY řekl více, než že byl prostě výborný. Těším se na nové album!

Fotografie: www.metallica.com a www.daylife.com


Stray
Stray

Zveřejněno: 10.6.2008


s kapelou METALLICA:

s kapelou MACHINE HEAD:

s kapelou MNEMIC:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page