Neděle
19.11.2017
Noční verze
 id
 heslo

CANNIBAL CORPSE
Eaten Back To Life (1990)
Butchered At Birth (1991)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
The Bleeding (1994)
Vile (1996)
Gallery Of Suicide (1998)
Bloodthirst (1999)
Live Cannibalism (live) (2000)
Gore Obsessed (2002)
Worm Infested (MCD) (2002)
The Wretched Spawn (2004)
Kill (2006)
Evisceration Plague (2009)
Torture (2012)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
A Skeletal Domain (2014)

CONVERGE
Gravel (demo) (1991)
Self Titled (7 (1991)
Where Have All The Flowers Gone (demo) (1992)
Dog Days (demo) (1993)
Halo In A Haystack (1994)
Unloved and Weeded Out (7''EP) (1995)
Caring and Killing (1995)
Petitioning The Empty Sky (CD/7''EP) (1996)
Petitioning The Empty Sky (1997)
Serial Killer (5''EP) (1997)
Among the Dead We Pray for Light (7'' split s COALESCE) (1997)
7'' split s Brutal Truth (1997)
When Forever Comes Crashing (1998)
Y2K (7''EP) (1999)
The Poacher Diaries (split s AGORAPHOBIC NOISEBLEED) (1999)
Jane Doe Demos (2000)
Deeper The Wound (split s HELLCHILD) (2001)
Jane Doe (2001)
Unloved & Weeded Out (2003)
The Long Road Home (DVD) (2003)
You Fail Me (2004)
No Heroes (2006)
Axe To Fall (2009)
All We Love We Leave Behind (2012)

ILL NINO
Revolution, Revolución (2002)

KYLESA
Kylesa (2002)
Split With CREAM ABDUL BARBAR (2003)
No Ending (2004)
To Walk A Middle Course (2005)
Time Will Fuse Its Worth (2006)
Static Tensions (2009)
Spiral Shadow (2010)
Ultraviolet (2013)

LOCK UP
Pleasures Pave Sewers (1999)
Hate Breeds Suffering (2002)
Play Fast Or Die (Live In Japan) (2005)
Necropolis Transparent (2011)

NAPALM DEATH
Scum (1987)
From Enslavement To Obliteration (1987)
The Curse (mini) (1988)
Noth Atlantic Noise Attack (kompilace) (1988)
Hardcore Holocaust (kompilace) (1988)
Split Flexi With SOB (splitko) (1989)
Live EP - Rise Above 1st Release (1989)
Mentally Murdered (mini) (1989)
The Peel Sessions (1989)
Live Corruption (video) (1990)
Suffer The Children (mini) (1990)
Harmony Corruption (1990)
Death By Manipulation (1992)
Utopia Banished (1992)
The World Keeps Turning (mini) (1992)
Nazi Punks Fuck Off (mini) (1993)
Live Corruption (CD) (1993)
Fear, Emptiness, Despair (1994)
Hung (7'' promo singl) (1994)
Greed Killing (mini) (1995)
Diatribes (1996)
Inside The Torn Apart (1997)
Words From The Exit Wound (1998)
Enemy Of The Music Business (2000)
Order Of The Leech (2002)
Noise For Music's Sake (2002)
Punishment In Capitals (CD a DVD) (2004)
Leaders Not Followers: Part 2 (2004)
The Code Is Red...Long Live The Code (2005)
Smear Campaign (2006)
Time Waits For No Slave (2009)
Utilitarian (2012)

NECROPHAGIST
Onset On Putrefaction (1999)
Epitaph (2004)

BRUTAL ASSAULT 2010 - Jaroměř - 12. - 14. srpna 2010 – pátek

BLEED FROM WITHINDruhý den grandiózně otevřela mladá metalcorová vichřice BLEED FROM WITHIN. Slavný Julesův monolog z Pulp Fiction (jako introdukce) odstartoval překvapivě ničivou smršť. Zpěvák pařil jako blázen, skákal na odposlechy, lezl na hrazení, lomil rukama a už v 10 hodin ráno se mu dařilo vyburcovat kotel k divokému „circle pitu“. Z podladěných kytar a energických bubnů se linula energie, a kdybych to neviděl, tak neuvěřím, že jednu z kytar drží v rukou mladá křehká dívka. Hráli se skladby z většiny alb, jmenovitě si pamatuji „The Healing“ a „Servants Of Divinity“. Kapela i přes mladý věk vystupovala zdravě sebevědomě a jejich vystoupení mělo velké grády.

GAZAJedním z největších překvapení festivalu pro mě byla americká formace GAZA, se kterou jsem se naživo setkala poprvé až na festivalu. Musím říct, že jsem byla doslova unešená. Mix sludge/hc/mathcore byl natolik působivý, že se skupina okamžitě vyšvihla do mých jasných TOP a pocit z jejího vystoupení, sic za žalostně krátkého hracího času, ještě dlouho přetrvával. Rachitický Mike se svíjel na pódiu a prožíval každičký tón. Zbytek kapely nezůstal zahanben a celkově set nejen dobře zněl, ale vypadal i velmi sugestivně. Mám opravdu ráda koncerty, kdy si vystoupení užívají nejen lidé v publiku, ale i skupina na pódiu – a to ani ne z důvodu radosti nad skandujícím davem, ale díky prožitku z vlastní hudby. Právě v takových chvílích mě muzika dokáže vtáhnout o to víc a já jen nevěřícně stojím, zírám a v duchu si říkám (pokud vůbec něco) : „Tak toto rozhodně ANO!“. Z nového alba jsme se dočkali například ústřední „He Is Never Coming Back“, staší desku pak připoměla například „Calf“. Troufám si tvrdit, že přihlížející také příjemně překvapil spontánní kousek Mikea, který seskočil z pódia, vylezl na hrazení s křičel do davu „No light, no future in.....“, zasypán mořem rukou, které se ho snažily dotknout. Pokud jste GAZU vyměnili za odpočinek, či něco jiného, rozhodně jste prohloupili.

PROGHMA-CPROGHMA-C působila po brzké dopolední smršti jako kolébavé zklidnění, ačkoliv jsme na drsnější pasáže taktéž nemuseli dlouho očekat. Poměrně nenápadný baskytarista dělal pro fotografy šílené obličeje a místy se mu dokonce povedlo odvést pozornost od hudby, což pravděpodobně mluví samo za sebe. S chutí jsem ale zůstala po celý set a hodnotím ho jako poměrně příjemnou kulisu spadající pod jeden z mých oblíbených žánrů. Doma bych si ale album nepustila. Obecně PROGHMA-C hrála přesně v čas, jaký odpovídal její kvalitě a snad i potenciálu zaujmout posluchače. S trochou nadsázky bychom ji mohli zařadit do škatulky „nenadchlo-neurazilo“, na druhou stranu nepatřila mezi kapely, od kterých bych odcházela, ačkoliv zvuk počas jejího setu bohužel nebyl zrovna ideálním.

BONDED BY BLOODHispánští thrasheři BONDED BY BLOOD, které produkce přesunula z předchozího dne, byli pro mne velmi příjemným překvapením. Vizuální stylizace do 80´s byla velmi trefná. Hráli dobový thrash a hráli ho výborně. Kytary bzučely rychlostí, zpěvák ječel jak Joe Belladona, sólíčka pištěla, kapela měla hutný zvuk a kvalitního bubeníka, který držel ten fofr-rytmus naprosto přesně, s razancí a bez chyb. Spolu s BONDED BY BLOOD zavál do Josefova skutečně svěží vítr. Sympatická kapela téměř nezpomalila a byla radost ji poslouchat. Ať žije nová vlna thrash metalu!

CALLISTO

K dobrému pátečnímu obědu neodmyslitelně patří i moučník. Nesmí být ovšem příliš přeslazený ani chuťově podbízivý. V tomto směru velice vyváženou krmi nabízejí právě finští CALLISTO. V jejich hudbě se rafinovaným způsobem mísí sladká zasněnost s ozvěnami jejich divočejší minulosti. Výsledkem je loňské skvělé album „Providence“, ze kterého zaznívá i většina skladeb josefovského vystoupení. Pěvecká jistota Jani Ala-Hukkaly, o kterou se příjemně znějící kapela mohla opřít, pak ve výsledku přinesla kýžený posluchačský zážitek. Aktuální tvář těchto sympatických Finů symbolizují poměrně náročné pěvecké party, které jejich nová akvizice za mikrofonem velmi solidně zvládala i v živém provedení. Postupně sílící letní žár i čas stanovený na pár minut po poledni pak byly jediným, avšak nepříliš výrazným nepřítelem, který ředil sílu nostalgických emocí hudby CALLISTO.

Fanoušci

S Finy CATAMENIA přišly na pódium i heroické melodie a blackem načichlý heavík, který šel zcela mimo moje zorné pole, což by ještě nebyl ten hlavní problém, ale pěvecké (ne)schopnosti Ariho Nissily právě v četných melodických refrénech doslova tahaly za uši. Písně sestavené přesně dle přísných koncertních mustrů s jasným odzemkovým odérem zřejmě fungovaly tak, jak mají. Přítomnost podobných kapel na soupisce však nehodlám v žádném případě zpochybňovat, neboť právě o pestrosti by takový kvalitní metalový festival měl být. Nehledě na to, že sety kapel, které vám nejsou zrovna po chuti, dovolují na chvíli vypnout a nabrat síly na další vystoupení.

KYLESAKdyž se na pódiu „Jagermeister stage“ začali připravovat kytarové zesilovače Orange, věděl jsem, že přichází můj čas. KYLESA patří mezi kapely, které stylově do koncepce BA moc nepasují, ale dovoluji si tvrdit, že většinu „metal headz“ kapela přesvědčila o opaku. Hned od začátku to amíci odpálili velmi razantně, dávali do hraní obrovskou energii, kterou dokázali přenést i do davu. Jejich „dirty psycho sludge rock´ n´roll“ v kombinaci s punkovým nasazením přichystal mé osobě doslova druhé vánoce. Laura Pleasants uprostřed pódia jako hlavní frontmanka, s kytarou na krku přednášející své ostré pěvecké party, to je zkrátka úžasný zážitek. Převažovaly skladby ze stále aktuálního „Static Tensions“, tuším, že proběhly „Scapegoat“,„Said And Done“, „Insomnia For Months“ a „Unknown Awareness“ a na živo zněly neskutečně dobře. Kratší sólové vsuvky dvou bubeníků (!) kořenily vystoupení této zajímavé party, která se během vystoupení sympaticky odvázala. Muzikanti do toho dali všechno, publikum bylo nadšené a KYLESA sklidila zasloužené ovace. Více takových kapel na BA!

KALMAH byli jednou z kapel ke kterým jsme měla čístě neutrální vztah. Odfotila jsem a zůstala jsem ze zvědavosti. Neutrální vztah se nezměnil. Zkráceně řečeno. Problémem je, že ať už KALMAH zahrají více méně cokoliv, stále v tom slyším zmínku o někom jiném. Dobře, beru. Kdyby to ovšem alespoň připomínalo něco, co mám opravdu ráda, hned by bylo veseleji. Vystoupení se mi zdálo bez šťávy, ačkoliv se (nejen) kytaristé svými pózami poměrně snažili. Mohli jsme zaznamenat skladby „The Black Waltz“, „They Will Return“ nebo „Rust Never Sleeps“ z poslední desky „12 Gauge“. Fanoušci prominou, tohle mě nezaujalo.

SIGH„Tak to bude pěkná šílenost“, glosoval jeden poblíž mě stojící chlapík přípravu pódia pro japonské SIGH a především převlek sličné Miki Kawashimi (alias Dr. Mikannibal), jenž na sebe poutal pozornost po celou dobu vyhrazenou pro vystoupení této svérázné kapely. Andílek se slušivými křídly, celý od „krve“ a neustále si hrající s ohněm; což se mimochodem Japoncům v jednom okamžiku málem nevyplatilo, předváděl i neméně zběsilé vokální kreace. Kdo čekal, že SIGH ukážou i svoji experimentálnější tvář, byl možná zklamán. Skupina předvedla hlavně extrémnější, black metalem silně ovlivněné hudební polohy a do publika bez zbytečných průtahů narvala několik rychlých skladeb. Nasazení a intenzita šla ruku v ruce s přesvědčivou instrumentací a propracovanou stylizací, která samozřejmě nemusí být každému po chuti. Majitelka doktorátu z tokyjské univerzity Mika tedy není jen, jak o sobě sama tvrdí, fundamentální fyzičkou, ale podle toho, co jsme měli možnosti vidět, i fundamentální metalovou divoženkou. Její fotografie zdobící na druhý den vydání deníku MF Dnes pak byla pro mnohé nezainteresované výmluvným symbolem „nenormálnosti“ toho, co se za zdmi josefovské pevnosti dělo po celý prodloužený víkend.

CRUSHING CASPARS samozrejme nemohli byť dôstojnou náhradou za bájnych CRO-MAGS. Snaha sa síce cení, ale hardcore od Baltického mora jednoducho neznesie prísnejšie kritériá. Nemci zneli ako vulgárnejší, drsnejší, decentne béčkoví PRO-PAIN. Pomerne iritujúco pôsobili anti-fašistické vyhlásenia takmer po každej skladbe. Všetkého veľa škodí, aj správnych postojov a názorov, keď sú podávané príliš agresívne. Našincovi razom napadlo, či za tým nebude trauma z detstva po objavení albumu fotografií starého otca zo zimnej ofenzívy pri Stalingrade.

MONSTROSITYDvě generace technických death metalových kapel se během pár hodin vystřídaly na obou podiích, aby lačným posluchačům předvedly, co v praxi znamená patřičně instrumentálně zvládnutý smrtící kov. Zatímco američtí MONSTROSITY prezentovali dřevní odnož, jejíž kořeny sahají do přelomu osmdesátých a devadesátých let, tj. do doby, kdy tento žánr procházel bouřlivým adolescentním vývojem, tak němečtí machři NECROPHAGIST jedou s větrem o závod a přitom ještě zvládají kouzlit jednu instrumentální finesu za druhou. Američané svým archaickým pojetím však stále baví, a když dochází na klasiky typu „Imperial Doom“, tak není potřeba jen nostalgicky vzpomínat, ale naplno si užívat sílu jejich death metalu i v dnešní době. To německou čtveřici už můžeme rovněž považovat za klasiky svého žánru. Pravda, studiovými nahrávkami příliš nehýří, vždyť ta poslední – „Epitaph“ je už 6 let stará, a tak příslib nové desky, na který rovněž došlo, už většina bere s rezervou. V pomyslném souboji „stáří“ a dravého technického „mládí“ však tentokráte na body prohrává německý favorit, neboť to, co s jejich soundem provedli zvukaři, bylo na kriminál.

Jednou z velkých událostí festivalu byl návrat legendy české deathové scény HYPNOS. Bruno si na tu událost oblékl slušivou bílou košili a spolu s kapelou odvedl bezchybný profesionální výkon. Zvukově ani herně nebylo co vytknout. Je vidět, že HYPNOS jsou profíci, na které několikaletá pauza nemá vliv. Jejich rychlejší death metal je srovnatelný se světovou špičkou, ale to byl ostatně v případě HYPNOS vždy. Zaznělo pár novinek z nového EP, staré věci a dokonce i něco od KRABATHORU („Orthodox“) a na závěr viditelně dojatý Bruno děkoval publiku a ujišťoval ho jak je rád zpět.

ILL NINOILL NINO byli jediní zástupci často zavrhovaného nu-metalu, ale jejich vystoupení nebylo co vytknout. Sebevědomě davu naordinovali skočný houpavý rytmus, frontman střídal řev a zpěv, pravda v tom v čistém zpěvu se trochu šetřil, ale zato nešetřil kletbami a „motherfuckerů“ mezi skladbami stihl nepočítaně. Pestré bicí dodávaly jejich setu šťávu. Občas zařadili „latino“ vyhrávku či perkuse a jejich výborný koncert udržel pozornost a bavil po celou dobu. Zazněl průřez diskografií a léty prověřené pecky jako „Unreal“ , „I Am Loco“, „If You Still Hate Me“ anebo „Liar“ nenechaly žádného v klidu.

Na dánské MNEMIC jsem byl hodně zvědavý, (přeci jen METALLICA si jako svoji předkapelu nevybírá jen tak někoho), ale jejich vystoupení pro mne bylo jedním z největších zklamání festivalu. Zpěvák se snažil o melodický zpěv, ale byl falešný, až to tahalo za uši. Dvojkopákové palby podporované jednoduchou kytarou zněly na živo bez nápadu a sterilně. Zřejmě jedna z kapel, která dokáže zajímavé věci pouze ve studiu. Bohužel. Tragické vystoupení jen podtrhlo komické uklouznutí zpěváka.

Je skutečně zajímavé sledovat, jak se na festivalové soupisce s každým dalším rokem postupně objevují jména, která by ještě nedávno náležela do bezpečného lůna od „špinavého“ metalu izolované hardcoreové scény. A přitom takoví CONVERGE na pódiu zapůsobili především jako řádně divoká metalová partička. Rtuťovitý a neustále pobíhající Jacob Bannon, jehož rovněž nemálo energie musí stát i jeho vokální kaskadérství, byl doslova k nezastavení. Skladby Američanů jsou plné pozitivní, snad až zničující energie. Prostě muzika, jejíž síla se naplno projeví právě při živém hraní. Samozřejmě za předpokladu, že kapela nic nepodcení, nevypustí ani jediný moment a celkově takříkajíc do toho dá všechno. V tomto ohledu klapalo vše na výbornou. Zvukové problémy jsem nezaznamenal v takové míře, aby to narušilo veskrze dobré dojmy a potěšil i rovněž výběr skladeb, reflektující celou existenci skupiny. Když se Bannonovi nepodařilo zosnovat „největší circle pit na světě“, tak si asi málokdo zoufal, když vše ostatní během jejich vystoupení nakopávalo zadnice. Alespoň že se zdařil poměrně početně zastoupený Wall Of Death.

LOCK UPTohtoročný Brutal Assault ponúkal viacero neopakovateľných možností zazrieť na pódiu v priebehu pár dní veľké hviezdy metalovej histórie. V niektorých prípadoch dokonca v jednom momente. Superstarovská grindová sekačka LOCK UP v zostave Tomas Lindberg, Shane Embury, Anton Reisenegger a Nick Barker predviedla predstavenie, na ktoré sa len tak ľahko nezabúda. Hlavne na strojovú hru posledne menovaného boli najviac zvedavé festivalové kamery, takže precíznosť a mäsiarske rezy Mr. Barkera bolo najčastejšie vidieť pekne detailne široko-ďaleko.

DEVIN TOWNSENDNa DEVINA TOWNSENDA jsem byl velmi zvědavý i přesto, a to už se budu nudně opakovat, že jeho poslední studiové počiny plné hledání nových cest mě zcela míjejí. Největší bylo asi očekávání věnování alespoň  části bezmála hodinového vystoupení starší tvorbě a taktéž jen čirá touha alespoň jednou zažít koncert tolik adorované osobnosti a vytvořit si tak kompletní vlastní obrázek. Moc nevěřím na osud ani nějaké zásahy vyšší moci, ale když po krátké Kanaďanově úvodní průpovídce, jež mimo jiní definitivně potvrdila jeho velmi dobré naladění, se kterým pár hodin předtím absolvoval i autogramiádu, se za prvních tónů skladby „Addicted“ spustila taková průtrž mračen, že jste měli pocit, jako kdyby na vás někdo lil vodu z lahve, vypadalo to opravdu více než jen jako pouhá náhoda. Celistvost Townsendova vystoupení to však navzdory úprku mnoha lidí příliš nenarušilo. Starší skladby pocházející z prvních pěti alb tohoto plodného muzikanta byly prostě vynikající, přičemž veškeré jejich emoce naplno explodovaly v nádherné „DeadHead“. Zvuk spolupracoval, muzikanti na pódiu také a specifický vokál hlavního protagonisty byl bez klopýtnutí. Pozornost jsem začal ztrácet v momentě, kdy došlo na novější tvorbu a především album „Ziltoid The Omniscient“ z roku 2007. Velmi atmosférický a podmanivý charakter koncertu byl tak narušen, aby se naštěstí v závěru návratem k albu „Ocean Machine: Biomech“ vrátil do původních kolejí. Vynikající a mrazivé momenty i chvíle nudy nabídla show Devina Townsenda, což je vlastně symbolické i pro jeho tvorbu. Nutno však říci, že pozitivní pocity rozhodně převažovaly. V mnoha chvílich to totiž byla čirá hudební radost.

Písať o koncertoch CANNIBAL CORPSE je rovnako náročné ako snaha o originálnu recenziu ich novších štúdiových počinov. Videli ste jeden, videli ste všetky. Počuli ste „Bloodthirst“, nepotrebujete počuť nič ďalšie. Samozrejme, že hrali ako z veľkej krvavej knihy. Dávali do toho všetko, človeku sa rozum zastavoval pri pohľade na býčí krk šialene headbangujúceho Corpsegrindera. Nechýbali nové hity typu „Priests Of Evil“, staršie šlágre „I Will Kill You“ či „Stripped, Raped And Strangled“ a samozrejme ani najstaršie klince do rakvy ako „Hammer Smashed Face“. Ak ste túžili na tohtoročnom Brutale po klasike, CANNIBAL CORSPE vás určite nesklamali.

IHSAHNJedno z najočakávanejších vystúpení jubilejného Brutal Assaultu uviedol trochu netradične postarší týpek, z ktorého sa neskôr vykľul podľa všetkého manažér bookujúci nórsky čierny trojlístok IHSAHN – AURA NOIR – SARKE. Po prvýkrát v Českej republike, to bola jeho magická formulka vo všetkých prípadoch, najväčšiu pozornosť zaslúžene pútal cisár black metalu – IHSAHN. Bol to koncert z kategórie magických, nezabudnuteľných, takmer až náboženských udalostí. Veľkým plusom a dokonalým strategickým ťahom sa ukázalo angažovanie celej avantgardno-rockovej formácie LEPROUS. Mladí nadržaní muzikanti pochádzajú z toho istého mesta ako IHSAHN a svojmu šéfovi úžasným spôsobom kryli chrbát. Miestami som mal pocit, že sledujem blackmetalových DEPECHE MODE – najmä v momente, keď v skladbe „Unhealer“ klávesák a spevák Einar Solberg prekrásnym spôsobom nahradil Mickeho z OPETH. Dvojhlasy, klávesy, tri gitary – zvukár sa najskôr logicky chvíľu hladal, ale keď sa všetko perfektne vyladilo, bola to naozaj parádna koncertná hostina. Skladby z Ihsahnovej sólovej tvorby, ktoré na albumoch môžu znieť (v porovnaní s EMPEROR) mierne nevýrazne a plocho zrazu dostávali krídla a rástli nám pred očami do nečakane utešených rozmerov. Pri záverečných kúskoch ako „Called By The Fire“ či „Frozen Lakes On Mars“ už musel uznanlivo pokyvkávať hlavou aj ten najväčší skeptik. A hoci mi duša pišťala po prídavku z dielne EMPEROR, celkový dojem z nórskej hudobnej omše bol naozaj ohromujúci.

Můži si stokrát říkat, že post-emperorovská Ihsahnova tvorba mi moc nevoní anebo že se její autor až příliš vžil do role metalového umělce. Na tom všem nemám stále důvod cokoliv měnit, ale to, že festivalovalé vystoupení tohoto Nora bylo vynikající a že mi poskytlo velmi zajímavý pohled na jeho současnou hudební existenci, je také fakt. A přitom je to vcelku jednoduché. Stačí se obklopit velmi schopnými muzikanty, kteří dodají studiovému repertoáru šťávu a dříve netušený rozměr. Vzhledem k běžné linii festivalu posluchačsky náročnější muzika však zcela postrádala odtažitý akademický rozměr. Jinými slovy, Ihsahnovo představení tady nebylo jen pro zaryté hudebníky doživotně pátrající po dokonalosti, ale pro všechny posluchače ochotné naslouchat s přehledem a chutí odehrané muzice, která nepostrádala ani dostatek vkusně chytlavých motivů.

NAPALM DEATH

NAPALM DEATH naklusali na „Metalshop Stage“ kolem jedné po půlnoci a na první pohled mne překvapilo, jak Barney Greenway od posledně přibral. Aktuálně je téměř stejná váhová kategorie jako Shane Embury, ale nebojte, i s těmi pupky jim to pořád nehorázně sype. Velkou odezvu u publika nacházejí zejména starší kusy, hned z kraje setu „Suffer The Children“, nebo později „From Enslavement To Obliteration“, ale mne osobně se nejvíce líbí věci z poslední desky jako jsou „Strong Arm“ nebo „Diktat“. Potěšilo mne zařazením oblíbené „Mass Appeal Madness“ ze stejnojmenného EP. Diktát to určitě byl. Barney mezi skladbami těžko popadal dech, když vysvětloval publiku důležité sociálně kritické poselství NAPALM DEATH a rozhodně je to opět především on a jeho zápal pro věc, co dělá z NAPALM DEATH něco víc než jsou ostatní grindové spolky. Mitch Harris od kytary typickým jekotem doplňoval svého kolegu u mikrofonu, bicí nepolevily a udržely tu smršť až do konce. Povedená show, při které mne napadlo, že na konci osmdesátých let by pouze blázen uvěřil, že tahle kapela bude za dvacet let hrát jako jeden z headlinerů na takto obřím metalovém festivalu.

AURA NOIR, blackmetalový pojem spájajúci sa s menami ako Blasphemer a Apollyon. Oplatilo sa kvôli nim čakať do neskorých nočných hodín? Ani nie. Zvukár sa s nimi hral ako mačka s myšou. Gitary sa strácali a objavovali v najneočakávanejších intervaloch, miestami to hraničilo s riadnym trapasom. Škoda. Keď si predstavím, aký parádny zvuk mali v sobotu ich kolegovia v zbrani SARKE, je to až smutné. Mohol to byť rovnako záživný kusisko prašivého starého blackmetalového mäsa. Žiaľ nebol.

Fanoušci

Text: M., Rudi, Sicky, Dalas
Fotografie: M., Sicky


-red-

Zveřejněno: 18.8.2010



s festivalem BRUTAL ASSAULT:

s kapelou NAPALM DEATH:

s kapelou CANNIBAL CORPSE:

s osobností DEVIN TOWNSEND:

s osobností IHSAHN:
IHSAHN - After [Deadmann]

s kapelou KYLESA:

s kapelou CONVERGE:

s kapelou LOCK UP:

s kapelou ILL NINO:

s kapelou NECROPHAGIST:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page