Kráčejíc do Abatonu jsem přemítal, zda-li desítkový datum 10.10.2010 nadělí i desítkový hudební zážitek. Přeci jen spojení originálního sludge/post metalu THE OCEAN, živelné a poctivé punk/metalové řežby CANCER BATS a vizionářské math-zběsilosti THE DILLINGER ESCAPE PLAN slibovalo kvalitní podívanou. Spolu se mnou se přišlo na vlastní oči přesvědčit zhruba dalších 250 zvědavců, které prostor Abatonu vstřebal s hodně velkou rezervou.
Koncertní trojblok otevírali Němci THE OCEAN a kapela, která mne tak zklamala svým posledním studiovým albem, si u mne živým vystoupením dokonale napravila pošramocenou reputaci. Jejich zvuku dominovala navrch vytažená basa, která jej neskutečným způsobem přitvrdila. Spolu s výbornými bicími tvořila hutnou masu, kterou prořezávaly pěkně ostré kytary. Kapele se ten večer dařilo a jejich přemýšlivý, lehce komplikovaný post metalový válec vyzněl opravdu přesvědčivě. Dokonce i uvolněné kusy z „Heliocentric“ zněly naživo nečekaně tvrdě. Frontman Loic Rosetti se v čistém zpěvu trochu ztrácel a možná i proto byl záměrně hlavní zpěv trochu utopený, ale zpěvák to vynahrazoval pódiovou show. On i celá kapela na pódiu dost pařili, ale zahráli s jistotou, vše jim sedělo, jak mělo. Zajímavý byl závěr, kdy muzikanti při poslední skladbě po jednom odcházeli ze scény. THE OCEAN ve mně toho večera zanechali velmi pozitivní dojmy, ale opět musím konstatovat, že starší věci z alb „Aeolian“ a „Precambrian“ jsou i na živo mnohem větší odvaz.
Po krátké pauze nastoupili Kanaďané CANCER BATS a od prvních tónů dávali najevo zcela odlišný přístup k věci. Kapela ctí hlášku „Hobluj!“ jako své hlavní heslo a podle toho to na pódiu vypadalo. Živelný hc/punk, do kterého kytara mazácky promítala vlivy klasického heavy metalu nebo hardrocku, jim šlapal velice slušně. Zvuk měli jiný než první kapela, díky jedné kytaře trochu horší, ale o to s větším nasazením hráli. Zazněly skladby z posledních dvou desek, kapela na střídačku přehrávala rychlé vypalovačky a ve středním tempu hrané rytmicky výrazné marše. Osobně jsem si nejvíce užil ty pomalejší a více razantní kusy „Lucifer´s Rocking Chair“, „Sleep This Away“ nebo „Darkness Lives“. Kapela si pro rychlejší rozhýbání kotle pomohla punkovým coverem Beastie Boysáckého hitu „Sabotage“, který se dle očekávání chytil a pak už to až do konce „jelo“. Vcelku jednoduchý, ale poctivě hoblovaný živelný nářez na rozdíl od studiových nahrávek na živo zafungoval. CANCER BATS svůj set zakončili zřejmě svoji zásadní věcí „Hail Destroyer“ a bylo znát, že kapela i publikum si koncert užili.
Blikající bílá světla, stroboskopy, houpající se žárovky na řetězu, zběsilá pódiová show, nějaká ta rozbitá hlava, děsivé Weinmanovy skoky a neskutečně šílené hudební variace. Tak nějak lze ve stručnosti popsat vystoupení amerických šílenců THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Ti se tentokrát soustředili především na aktuální album „Option Paralysis“, ze kterého začali hned prvním kusem „Farewell, Mona Lisa“ a přehráli z něj zhruba polovinu skladeb. Současná variabilnější tvorba dovoluje kapele mnohem pestřejší koncertní set a zdrcující mathcore prokládat melodickými kousky, které jsou však stejně nenapodobitelné jako jejich primární řežba. Piáno, za kterým stál Ben Weinman během skladeb „Widower“ nebo „Mouth Of Ghosts“, byl velmi oživující nástroj a mezi ultra rychlými mathcore nátěry působilo jako pohlazení. Věci z posledního alba střídaly většinou sklady z „Ire Works“, výborná „Black Bubblegum“, zásadní výplach „Fix Your Face“ nebo hitovka „Milk Lizard“.
Jediná vada jejich setu byl nekvalitní zvuk, který zastavil údernost „Dillingerů“ zhruba na osmdesáti procentech. Zbytečně moc přeřvaný zpěv, kytary nebyly téměř čitelné a zejména hlasitá basa dělala ve zvukovém spektru trochu paseku. Kapela to ale samozřejmě neřešila a svůj divoký set odehrála jako vždy na limitu. Osobně moc nechápu, jak mohou takovýto blázinec předvádět celé turné pravidelně od roku 1999(?). Divoká pódiová show netrvala ani moc dlouho, přeci jen vydržet takhle šílet déle než hodinu snad ani nejde, ale zato působila výživně. Nejvíce se skupině vydařil přídavek „Mouth Of Ghosts“ a hned po něm závěrečná zdrcující mathcore šleha „Panasonic Youth“. THE DILLINGER ESCAPE PLAN tak i se špatným zvukem potvrdili své renomé a nadále v mých očích zůstávají pozoruhodným úkazem, který s grácií balancuje na hranici pozoruhodného hudebního umění a zavrženíhodného šílenství.
Foto: RIP