Neděle
19.11.2017
Noční verze
 id
 heslo

CORROSION OF CONFORMITY
Eye For An Eye (1984)
Animosity (1986)
Technocracy (1987)
Blind (1991)
Deliverance (1994)
Wiseblood (1996)
America's Volume Dealer (2000)
Live Volume (2001)
Live Volume DVD (2001)
In The Arms Of God (2005)
Corrosion Of Conformity (2012)

DIMMU BORGIR
Inn I Evightetens Morke (1994)
For All Tid (1995)
Stormblåst (1995)
Devil´s Path (1996)
Enthrone The Darkness Triumphant (1997)
Godless Savage Garden (MCD) (1998)
Spiritual Black Dimensions (1999)
Purtanical Euphoric Misanthropia (2001)
Alive In Torment (live) (2001)
Death Cult Armageddon (2003)
Stormblåst 2005 (2005)
In Sorte Diaboli (2007)
Abrahadabra (2010)

HEAVEN SHALL BURN
In Battle There Is No Law (MCD) (1998)
split LP s FALL OF SERENITY (1999)
Asunder (2000)
Caliban vs. Heaven Shall Burn, The Split Program (2000)
Whatever It May Take (2002)
In Battle... (reedice) (2002)
Antigone (2004)
Caliban vs. Heaven Shall Burn, The Split Program II (2005)
Deaf To Our Prayers (2006)
Iconoclast (2008)
Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance) (live) (2009)
Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance) (DVD) (2009)
Invictus (2010)
Veto (2013)

KRISIUN
The Plague (demo) (1992)
Curse Of The Evil One / In Between The Truth (split s VIOLENT HATE) (1993)
Unmerciful Order (EP) (1994)
Black Force Domain (1995)
Apocalyptic Revelation (1998)
Conquerors Of Armageddon (2000)
Ageless Venomous (2001)
Works Of Carnage (2003)
Bloodshed (EP) (2004)
Live Armageddon (DVD) (2006)
AssassiNation (2006)
Southern Storm (2008)
The Great Execution (2011)

LOCK UP
Pleasures Pave Sewers (1999)
Hate Breeds Suffering (2002)
Play Fast Or Die (Live In Japan) (2005)
Necropolis Transparent (2011)

MINISTRY
With Sympathy (1983)
Twitch (1986)
The Land Of Rape And Honey (1988)
The Mind Is a Terrible Thing To Taste (1989)
In Case You Didn´t Feel Like Showing Up (1990)
Psalm 69 (1992)
Filth Pig (1996)
Dark Side Of The Spoon (1999)
Animositisomina (2003)
Houses Of The Molé (2004)
Rio Grande Blood (2006)
The Last Sucker (2007)
Relapse (2012)

NILE
Festivals Of Atonement (MCD) (1995)
Ramses Bringer Of War (MCD) (1997)
Amongst The Catacombs Of Nephren-Ka (1998)
In The Beginning (2000)
Black Seeds Of Vengeance (2000)
In Their Darkened Shrines (2002)
Annihilation Of The Wicked (2005)
Ithyphallic (2007)
Those Whom The Gods Detest (2009)
At The Gate Of Sethu (2012)
What Should Not Be Unearthed (2015)

SICK OF IT ALL
Sick Of It All 7'' (1987)
Blood, Sweat & No Tears (1989)
Just Look Around (1992)
Scratch The Surface (1994)
Spreading The Hardcore Reality (1995)
Live In A World Full Of Hate (live) (1995)
Built To Last (1997)
Call To Arms (1999)
Yours Truly (2000)
Live In A Dive (live) (2002)
Outtakes For The Outcast (2004)
Death To Tyrants (2006)
Based On A True Story (2010)

SWALLOW THE SUN
Out Of This Gloomy Light (Demo) (2003)
The Morning Never Came (2003)
Forgive Her... (EP) (2005)
Ghosts Of Loss (2005)
Hope (2007)
Plague of Butterflies (EP) (2008)
New Moon (2009)

BRUTAL ASSAULT 2012 - den nultý a den první

Ještě než brutální festivalové dění v josefovské pevnosti vypuklo naplno, byla tady středa a s ní i zahřívací kolečko pro nedočkavé, kterých se nakonec ukázalo víc než dost. Bránu hudebního extrému otevřeli jihočeští černokněžníci AVENGER, kteří, posíleni výborným novým albem „Bohemian Dark Metal“, zahráli skutečně tak, jak se na úplný začátek Brutal Assaultu sluší a patří, totiž velmi působivě. Vystoupení domácích mistrů metalové komplikace FORGOTTEN SILENCE oproti tomu zdaleka tolik šťávy nemělo, byť bylo rovněž zajímavé a bezpochyby sneslo přísnějších kritických měřítek.

BA 2012

To vše ovšem bylo zapomenuto ve chvíli, kdy pódium Jägermeister Stage opanovali ANAAL NATHRAKH, dvoučlenný projekt, který nejspíš ve snech straší zřejmě nejedno dnešní extrémní metalové seskupení. Hostující Shane Embury u baskytary (jenž takto na festivalu vystoupil hned třikrát, tedy později ještě s LOCK UP a NAPALM DEATH) a zejména nesmírně sympatický Dave Hunt, který se u mikrofonu kymácel o berli, dodali setu kapely obrovskou jiskru, z níž se záhy rozdmýchal jeden z mých nejohnivějších zážitků za celý čtyřdenní maraton (nejpůsobivější skladba: „More Of Fire Than Blood“). Z následujících vystupujících mi tak už zbyly síly jen na ROOT, kteří mne sympaticky pobavili svým zažitým standardem, okořeněným dnes již velmi klasickými kusy „Hřbitov“, „666“ a „Píseň pro Satana“. (Louis)

BA 2012

Neigeho ALCEST nepatří mezi klasické nátěrové kapely a po několika po sobě jdoucích a řádně zdrcujících setech působili jako balzám na uši i na duši. Bez dlouhých proslovů, prostojů mezi písněmi a zbytečných póz, začala trojice malovat své srdceryvné motivy, jež se slovem „brutal“ nemají zhola nic společného. Byť mám tvorbu těchto Francouzů zmapovanou velmi dobře, setlist po mě nechtějte. Očarován impozantní, ba přímo pohádkovou atmosférou jsem zůstal zírat, jen do rytmu se kývat a hltat každičký tón, co opustil reproduktory. Neigeho unikátní práce s hlasem, díky které je schopen využít svůj typický zženštělý zpěv v kombinaci s krákoravým, byl pomyslným pamlskem, který jen zvýraznil a podtrhl ojedinělost tohoto vystoupení, které uzavřelo zahřívací část Brutal Assaultu.

BA 2012

Oficiální festivalovou pásku tak přetnula havlíčkobrodská deathcorová formace NOOSTRAK. Na jejich bedrech ležel tradiční nezáviděníhodný úkol, a to rozehřát ještě blouznící publikum hned zkraje. Troufám si říct, že i když jejich produkce místy trpěla mírnou nesehraností, nepříjemnými výpadky kytary a snad i postupně prostupujícím stereotypem, obešlo se to bez šrámů na čele a čtvrteční assault tak vykročil tou pravou nohou. (Hooya)

Čtvrtek pro mne otvírá lesní black metal TROLLECH a neodmyslitelný pár zelených větviček v rukou přihlížejících pod pódiem. Věru příjemný zážitek ve slunečném dopoledni, obzvláště když zazněla i „Moudrost kováře“. (Louis)

Do areálu vtrhávám přesně ve chvíli, kdy svůj set spouštějí portlandští TOXIC HOLOCAUST. Přímočará směsice thrashe, punku a black metalu, hraná v klasickém složení jedna kytara, basa, bicí působí živě neuvěřitelně funkčně, má rovný tah na branku a nezabývá se zbytečnými vyhrávkami. Pro mě výborný vstup na festival. (RIP)

TOXIC HOLOCAUST

ARKONA mě na BA před čtyřmi lety mnoho nepobavila, ba spíše naopak, nicméně uběhnuvší čas a koncertní a nahrávací aktivity skupiny v tomto období slibovaly zážitek o mnoho slibnější. A skutečně, Rusům vyhrazených čtyřicet minut bylo vyplněno skvělým pagan/folk metalovým představením, kterému chyběl snad jen prostor pro nějaký ten nášup (nejpůsobivější skladba: „Zakliatie“). (Louis)

ARKONA

GENERAL SURGERY jsem viděl potřetí a opět nezklamali. V jejich tučném, krvavém grindcoreu se v podstatě riffové rock’n’rollové pasáže míchají s nehoráznými, neúnavnými sypanicemi a brutálním vokálem. Zabaleno do bílých stejnokrojů, ozdobeno krví, tohle přece nemůže nebavit. Profesoři hemoglobinu dokázali pevnost rudě zacákat skvělou porcí vydatného medicínského grindu. (RIP)

GENERAL SURGERY

Vystoupení CROWBAR podle mého negativně ovlivnil nepříliš dobrý zvuk. Konkrétně moc vytažená až bolestivě se zařezávající kytara, která víceméně zastínila basy, a takže vše nebylo tak hutné, jak by mohlo být. Ovšem mluvit o průšvihu podle mého není na místě, neboť Američané svoji osobitost předvedli. V Josefově zahráli překvapivě spíše svižnější věci, mj. „Conquering“, „Burn Your World“, ale došlo i na pomalé klasiky „New Dawn“ a samozřejmě povinnou „Planets Collide“. (Sicky)

Zvuk by bol v prípade CROWBAR ten najmenší problém. Mrzí ma, že páni z New Orleans prišli na festival 15 minút pred svojím vystúpením, ale až takto okato to nemuseli dávať najavo. Naozaj to bolo celé prevedené v štýle, ako uviedol aj sám Kirk Windstein: „OK, 25 minút hudby a ideme si dať drink“. Začali o 5 minút neskôr, skončili o 5 minút skôr, zahrali dve dobré skladby („All I Had I Gave“, „Planets Collide“) a porúčali sa. Veľké sklamanie. (Rudi)

CROWBAR

THE BLACK DAHLIA MURDER mají tu výhodu, že Trevor Strnad je mimořádně komunikativní a sympatický frontman. Tedy ne, že by to něco měnilo na tom, jak výborný je jejich urputný death metal s chutnými melodickými špetičkami, ale dohromady to zkrátka nemohlo dopadnout jinak, než obrovským sukcesem, jenž neohrozilo ani pár kapek, vyhrožujících dešťovým přídělem (nejpůsobivější skladba: „I Will Return“). (Louis)

THE BLACK DAHLIA MURDER

CORROSION OF CONFORMITY byli kapelou, od které jsem nečekal vůbec nic. Před scénou postávalo téměř o polovinu méně lidí, než na předchozím setu. Jakmile však začali hrát, lidí přibylo a celkem chápu proč. Veteráni velmi pozitivně překvapili hlavně feelingem, který z nich sršel na všechny strany. Stoner metaloví otcové (a možná už i praotcové, neboť jejich hudební snažení začalo v roce 1982) dokázali, že i po třiceti letech je možné hrát tak, abyste nesklouzli do stereotypu a aby vás to bavilo. Vlastně jsem si hrozně užíval ty okamžiky, kdy se ti tři na velkém pódiu semkli vzadu u bubeníka, dívali se na sebe a valili ten svůj stoner říznutý hodně špinavým hard rockem. Kapela, která začínala ve stejných klubech jako METALLICA, se kterou odjeli v roce 1996 i společné turné. Žádná přetvářka, žádné zbytečné přehrání, velká paráda.

CORROSION OF CONFORMITY

Když se za bicí soupravou LOCK UP objevil obrovitý Nick Barker, připomněl mi trochu jednu postavičku z Hvězdných Válek. Konkrétně překrmeného Jabbu z klanu Huttů, který se uhnízdil na svém piedestalu a terorizoval z něj celou planetu. Když si před setem Barker propletl prsty a frajersky s nimi „křupnul“, bylo to slyšet až do fotokoridoru. A pak odstartoval jeden z nejlepších setů dne. Vypelíchaný atomový hřib Shane Embury, Barker a perfektní Tomas Lindberg vytvořili VIP trojku, kterou doplnil poněkud nevýrazný Anton Reisenegger, a společně svým nekompromisním death-grindem rozsekali celý areál na malé kousky.

LOCK UP

Na následující SWALLOW THE SUN jsem se celkem těšil. Jejich studiovou tvorbu mám docela rád a i zvolnění programu, které slibovali, se mi jevilo příjemně. V roce 2008 jsem je chválil a čekal, že ještě porostou. Inu vyrostli, ale rozhodně ne správným směrem. Jejich doomový set byl více než hudbou naplněn prázdnými gesty, která začala tím, že se kytarista začal velmi, ale velmi procítěně pomalu křižovat. Byl u toho tak směšný, že jsem vyprsknul smíchy a veškerá atmosféra z hudby byla ta tam. A podobných manýrů bylo mnohem více. Absolutní absence civilních pocitů na úkor podobných gest. SWALLOW THE SUN museli neprodleně z mého zorného pole, dokud jsem si jich ještě trochu dokázal vážit. Hudebně bylo vše OK, ale člověk se na to nesmí dívat. (RIP)

SWOLLOW THE SUN

HEAVEN SHALL BURN nebudú mať naživo nikdy tú uvoľnenosť a uveriteľnosť ako americké hécéčkové legendy. Napriek tomu má ich upätý, strojový, agresívny prejav dosť fanúšikov, čo bolo vidieť aj tento rok v Josefove. Spevák Marcus Bischoff zabával svojimi bojovými tancami a zatínaním pästičiek, kapela hrala ako dobre naolejovaná mašina – skvelý úvod v podobe „Counterweights“ bol nasledovaný vkusným coverom „Black Tears“ od EDGE OF SANITY, nechýbala hitovka „Endzeit“ či diskotéková brutalitka „Combat“. Príjemný set, ktorý by na každom inom festivale vyčnieval. Nie však na tohtoročnom Brutalčeku, kde hrali SICK OF IT ALL, HATEBREED a AGNOSTIC FRONT. (Rudi)

HEAVEN SHALL BURN

Že na festivalu nebyla nouze o občasná zvuková překvapení je, myslím, naprosto jasné, ostatně mnohé z našich prvních dojmů o tom rovněž hovořily. Mučivě kamenný způsob nazvučení bicích KRISIUN byl ovšem něčím, co dost dobře nešlo přeslechnout v žádném případě. Brazilské deathové trojce to však paradoxně ještě přidalo na bestiálním výrazu, takže se klidně mohlo stát, že když se někomu rozklepala kolena, nebylo nutno se tomu ale vůbec divit. A při vzpomínce na vyvedené poslední album „The Great Execution“ jsem kapelu vzal na milost i já (nejpůsobivější skladba: „The Will To Potency“). (Louis)

MINISTRY

Vystoupení MINISTRY bylo dle mého snad nejkontroverznějším z celého třídenního klání. Hned od začátku všechny paralyzoval nejen maximálně hlasitý a velmi ostrý zvuk, ale také přímo neskutečná rychlost. V úvodních skladbách (spadajících spíše do toho pozdějšího období tvorby kapely) kmitaly pravačky kytaristům rychleji než lecjakým grinderům (!). Do toho se na podiu potácel těžce mimózní Al Jourgensen, nevykazujícíc absolutně žádné známky duševní příčetnosti, řval na celé kolo „Armageddon, Armageddon, Armageddon“ a tancoval při tom jak opilý bezdomovec z Hlavního nadráží, prostě masakr. Chvílemi se mi sice zdálo, že se Alův řev ozývá, i když má frontman zrovna pusu zavřenou, ale to vem čert.

Kapela rozpoutala opravdové peklo a její opakující se industriálně metalové riffy zpočátku opravdu vraždily. Zhruba v polovině to možná trochu upadlo, kapela začala být lehce monotónní, ale naštěstí po chvíli přišly na řadu starší, provařené fláky jako „New World Order“, „Just One Fix“, „Thieves“ anebo úlet „Psalm 69“ , čímž mě MINISTRY definitivně strhli na svojí stranu. Vystupování hlavního aktéra působilo možná lehce tragikomicky a dodávalo tak snažení kapely trochu montypythonovský ráz, ale i tak (nebo možná právě proto) to byla show, na kterou se nezapomíná. (Sicky)

MINISTRY

Ke konci setu MINISTRY mizím do hangáru, kde stíhám set domácí naděje rockové moderny THE TRUTH IS OUT THERE. Začátek trochu nevyšel díky problémům s basovým aparátem, ale zbytek setu byl parádní. Kapela složená z již protřelých lidí, které vede jeden z nejlepších a neuniverzálnějších klubových vokalistů Hanzi (ex-CRASHPOINT), je odpovědí na zahraniční vlnu kapel typu ENTER SHIKARI, ale oproti nim mě jejich hudba baví. Živelné nasazení, nahulené smyčky a vokály, které ani v čisté poloze nesklouzávají k faleším, jsou v tomto případě tajemstvím úspěchu. Otázkou je, kolik toho vlastně hrají stále poskakující hudebníci a kolik toho dělá elektronika, která v jejich hudbě hraje prim. Tu teď ale neřeším, protože živě jsou „Pravdaři“ strhující. (RIP)

TTIOT

DIMMU BORGIR byli bezpochyby největším tahákem prvního dne a své role se ujali velmi důstojně, třebaže to díky převážně zařazenému novějšímu materiálu a poměrně „neškodnému“ zvuku chvílemi vypadalo, že nehraje black metalová legenda, ale zruční heavíkáři, podpoření velmi šikovnou podkreslující orchestrací. V každém případě to ale byla mistrovsky podávána metalová zábava, prostá hluchých míst, které k dokonalosti chybělo jen to, aby závěrečný instrumentální podklad „Perfection Or Vanity“ byl předložen živě a nikoliv jen v reprodukci (nejpůsobivější skladba: „Dimmu Borgir“). (Louis)

DIMMU BORGIR

SICK OF IT ALL nastoupili jako vždy svěží, odpočatí, vysmátí a rozsekali všechno na hadry. Hned od první „Built To Last“ to jelo naplno, kapela stále v pohybu, výskoky, přebíhání po pódiu, burcování kotle. Je až neuvěřitelné, kolik mají bratři Kollerové pořád mladické energie, jaký optimismus a pozitivní nálada z nich stále srší, když přitom hrají už stejně dlouho jako třeba METALLICA. Žádné silácké HC proslovy a pózy, jen krátce „Vyjár hardkor punk rokenrol from nju jórk, Ou rájt,“ a jedem. Během setu zazněly určitě „Death Or Jail“, „Take The Night Off“, „Sanctuary“, „Good Lookin Out“ a na závěr samozřejmě kultovní „Scratch The Surface“ a „Step Down“. Opět jsem si uvědomil, že výhodou „Sickovek“ je, že jsou nejen HC-nátěr, ale že jsou i hudebně zajímaví. V každé skladbě se to mele, zrychluje, zpomaluje, chvíli pumpuje, chvíli uhání a vše zastřešuje opravdu bezchybný zpěv s hitovými refrény. Symbióza všech čtyř nástrojů je v jejich případě prostě úžasná. Staří pánové ušli dlouhou cestu a stále jsou ve skvělé formě. Tuhle kapelu je těžké je nemít rád. (Sicky)

SICK OF IT ALL

Osobní uzávěrka s NILE byla poznamenána horším zvukem a nehodou se šlapkou Georgeho Kolliase. A zatímco druhá jmenovaná událost neznamenala nic víc než jen trochu zdržení a na to konto úsměvného utloukání času v podání Dallase Wadeho („Repeat With Me: Don´t Break The Drums, George!“), zvuková nedostatečnost se ukázala být mnohem závažnějším tématem. I tak ale mělo vystoupení Američanů svou hodnotu, která vynikla už jen při tom prostém konstatování, že to zkrátka byli právě NILE, kdo hrál (nejpůsobivější skladba: „Permitting The Noble Dead To Descend To The Underworld“). (Louis)

NILE

Čtvrteční maraton měli uzavřít navrátivší se klasikové avantgardního black metalu, norští ARCTURUS, v čele ex-borgirovským Vortexem, jenž před sedmi lety „ozdobil“ svým vokálem kontroverzně přijatý „Sideshow Symphonies“. Celkem logicky se právě tato placka stala těžištěm jejich pozdního vystoupení, ale došlo i na „Ad Absurdum“ a „Nightmare Heaven“ z „garmovské“ „The Sham Mirrors“. V Simenovém podání samozřejmě vyzněly lehce odlišně, což je v pořádku, avšak i přesto si (laicky) troufám tvrdit, že jeho pěvecká forma do té ideální měla poměrně daleko. Lehce netečný, snad i trochu zklamaný a po „Hibernation Sickness Complete“ již definitivně rozhodnutý odebrat se do stanu a ušetřit tak síly na páteční boj, trestuhodně přicházím o obě položky z legendární „La Masquerade Infernale“, konkrétně „The Chaos Path“ a „Master Of Disguise“. Obětovat (ne)splněné sny a dát přednost spánku, i o tom nakonec Brutal Assault je. (Hooya)

NILE

SICK OF IT ALL

DIMMU BORGIR

TTIOT

MINISTRY

HEAVEN SHALL BURN

HEAVEN SHALL BURN

SWOLOW THE SUN

CORROSION OF CONFORMITY

CROWBAR

General Surgery

General Surgery

ARKONA

TOXIC HOLOCAUST


-red-

Zveřejněno: 15.8.2012

WWW odkaz:


s festivalem BRUTAL ASSAULT:

s kapelou DIMMU BORGIR:

s kapelou MINISTRY:

s kapelou SICK OF IT ALL:

s kapelou NILE:

s kapelou KRISIUN:

s kapelou HEAVEN SHALL BURN:
HEAVEN SHALL BURN - Veto [Martin Lukáč]

s kapelou SWALLOW THE SUN:

s kapelou LOCK UP:

s kapelou CORROSION OF CONFORMITY:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page