Středa
20.6.2018
Denní verze
 id
 heslo
KAMELOT, XANDRIA, TRIOSPHERE, BLACKGUARD - Praha, KC Vltavská - 15. listopadu 2012

Třicítku oslaví na začátku prosince brněnští KAMELOT. Před tolika lety mohl novic za mikrofonem jejich amerických jmenovců Tommy Karevik v rodném Švédsku maximálně sfoukávat osamocenou svíčku na svém prvním narozeninovém dortu. Jenže: „Tvůj dech se změnil v mráz a kolem pádil čas...“, jak zpívají naši zachránci druhého nejlepšího přítele člověka, a tak nám mohl dnes již jednatřicetiletý nástupce Roye Khana přijet zpříjemnit podzimní čas spolu s ostatními přeživšími obránci bájného hradu krále Artuše.  

Ordnung musi byt!

Člověka, který si neprostudoval rozpis a plánovanou dobu hraní jednotlivých kapel, mohl trochu vylekat počet účinkujících. Naštěstí však celá akce šlapala jako skopčácké holínky a již pět minut před plánovaným začátkem se na pódium vyřítili hoši z kanadské sypačky BLACKGUARD - skupiny se třemi dlouhohrajícími zářezy na pažbě a velkou zajímavostí v podobě bubenice Justiny Ethier. Marně pátrám v paměti, kdy jsem takhle razantně a silově viděl hrát ženu, která jako žena i vypadala. Ta přidělená půlhodinka byla pro jejich melodický death metal severského střihu (jasně, hevík s uřvaným zpěvákem, zdroje inspirace dosaďte dle libosti) tak akorát a i zvuk byl na úvodní představení ucházející.

Bez ženského pohlaví jste mimo hru, zní z EU

Další na řadě byla se svou třicetiminutovkou norská čtyřka TRIOSPHERE. Tady pro změnu pevně ve svých rukách třímá otěže zpívající baskytaristka Ida Haukland a nelze říct, že by její hlasový projev byl nezajímavý. Ano, kapela sice drtí poměrně standardní heavy metal, ale nutno jí přiznat k dobru, že minimálně vokálními harmoniemi a sem tam rytmickým škubem se snaží ozvláštnit všechna ta dávná heavy klišé. Vzhledem k faktu, že už se tolik netlačilo na pilu, byl pochopitelně i zvuk o fous čitelnější, díky chladnějšímu projevu však zase usínala divácká odezva. Občas prostě zadrhával řetěz.
 
Čáry máry pro gotické míši

Černokněžníci a korzetářky, pomalu se trousící k pódiu, nemohli značit nic jiného, než že nastává černá hodinka. Jistě i kolega Manatar, kdesi v cizí zemi, utřel nad rozpitvanou myškou slzu do laboratorního pláště, neboť kapely končící na –IA byly vždy jeho velkou slabostí. Tentokráte tedy XANDRIA, i když férovější by bylo spíše napsat německý NIGHTWISH revival. Hradby z playbacku pouštěných hlasů, kláves, občas nehrající hráči, když sálem bouří smyčce podpořené snad všemi Burlaky, co se jen podařilo nahnat do studia a do toho poskakující „operní“ Sněhurka Manuela Kraller, v roztomilých šatečkách, která při normální mluvě a rozehřívání publika piští, no, asi jako ta již zmiňovaná, na pitvením stole indisponovaná Manatarova kamarádka. Lidé ale přesně tenhle druh patosu milují, neboť jim připomíná, že vlastně poslouchají „vážnou hudbu“ a tudíž tak už nejde o obyčejný tříakordový hevík. O sukcesu nepochybujte.

KAMELOT

Když v hradu vyměnili kastelána

Kdo čekal, že s nástupem hlavních hvězd rozkvete i zvukový kabátek, čekal marně. KAMELOT sice odstartovali s „Rule The World“, což je skladba ve středním tempu, ovšem všechny následující kvapíkové sypačky trpěly tradičním neduhem zvukové „koule“. I KAMELOT však pouští spoustu věcí z playbacku, takže v refrénech se všechno vždy spolehlivě srovnalo, když Karevika podepřely další hlasy. Teď tedy myslím podporu pouze k prosazení se v té zvukově změti, neboť pěvecky žádnou výpomoc nepotřeboval. Nutno uznat, že zpíval jistě, čistě, bez počátečního neduhu „nevím, co s rukama“. Rozhodně všechna mladá děvčata si přišla na své, starším ročníkům pak jeho slušivá ocvočkovaná černá kombinéza mohla evokovat vojína Meresjeva či „mladého“ z Top Gunu. Ale žerty stranou, živé podání bylo zkrátka v pořádku, s podporou všudypřítomného ženského elementu se Karevik neztratil ani ve starých hitovkách a je bezesporu živou vodou a entuziasmem sálající náhradou za v poslední době koncertováním již dosti vyhořelého Khana. Jedním dechem ale prostě musím dodat, že jedinečnou barvu a charisma svého předchůdce prostě nemá, i kdyby se rozkrájel a KAMELOT s ním jsou tak často mnohem obyčejnější, než tomu bylo dříve.

KAMELOTAni jsem nepočítal, s čím vším se jako stroj sehraná kapela vytasila, ale krom osvědčených tutovek zněly i novinky, určitě pak ta nejlepší z nich „Sacrimony“. Nebyli jsme ušetřeni ani povinného bubenického sóla, v konci základního setu po „Season´s End“  přišlo pro změnu sólo klávesové, na které plynule navázala krátká vsuvka ústřední melodie „Pirátů z Karibiku“, aby pak štafetu převzal kapelník Thomas Youngblood a následovat nemohlo nic jiného, než do halekačky vysoustružený Edvard Grieg - „Forever“ (míněno v dobrém, je ale zajímavé, jak tyhle geniální melodie přežijí jakoukoliv úpravu). Samozřejmostí bylo nějaké to rozezpívávání, chválení za nejlepší publikum na světě, no však to znáte. Ani přídavky na sebe nenechaly dlouho čekat - skvělá „Karma“, jedna z novinek „Torn“ (v přímém porovnání s předchůdkyní samozřejmě o to víc vylezlo současné kapelní vaření z vody) a závěrečný „March Of Mephisto“ s hostujícím skřehotálkem z BLACKGUARD. A šlus ve 23.45 hod., přesně na chlup dle harmonogramu.

Pak už jen odchod do zmrzlé podzimní noci s myšlenkou, že KAMELOT předvedli naprosto suverénní show, ale ten otazník nad nimi prostě viset nepřestává a viset bude minimálně do příští nahrávky. Pak se uvidí.

Foto ilustrační


Darkmoor

Zveřejněno: 17.11.2012

WWW odkaz:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page