Čtvrtek
19.7.2018
Noční verze
 id
 heslo
JUDAS PRIEST, FIVE FINGER DEATH PUNCH - Praha, O2 Aréna – 26. června 2015

Jak se pozná heavymetalová legenda v praxi? Inu, nejen, že si vystačí prakticky sama ve velmi slušně zaplněné největší sportovní hale v zemi, že plnohodnotně vystoupí navzdory tomu, že dvěma jejím ústředním postavám už letos táhne na čtyřiašedesát, resp. osmašedesát (!), ale především že v přihlížejících zanechá naprosto úžasný dojem z neopakovatelného vystoupení plného toho nejkřišťálovějšího těžkého kovu. Tak to ve zkratce vypadalo v pátek v pražské O2 Aréně, kde na jedné z mnoha zastávek aktuálního turné zakotvili JUDAS PRIEST, korunní princové nejtěžšího z hudebních stylů.

JUDAS PRIEST

Když se před nějakými třemi roky birminghamští šviháci loučili s aktivní kariérou na celosvětovém turné „Epitaph“, člověka docela zamrzelo, že si nevyšetřil čas a na jeden ze dvou tehdejších koncertů v České republice nedorazil. O to motivovanější jsem si proto připadal letos, kdy kapela usvědčila sama sebe z původně dobře míněné lži a vyrazila koncertně propagovat rok staré album „Redeemer Of Souls“, které se, mimochodem, dle mého skromného názoru navýsost povedlo, a bylo tak dalším lákadlem k pořízení vstupenky, pokud by tedy někomu nestačil už jen ten samotný fakt, že přijedou JUDAS PRIEST.

A že tedy přijeli. V rachotu železných hromů a blesků, na chromované mašině, kterou jim pro tyhle účely zapůjčil samotný Painkiller. Rozhodně si není nutné myslet, že po těch letech se ještě nedá koncert tak fantasticky rozbalit, jako to předvedli Rob Halford a spol., ovšem přiznávám, spíše jsem to v tomhle případě neočekával. Daleko více jsem si představoval poctivou rutinu, takovou, kterou by kapele nemohl nikdo vyčítat, se špetkou nostalgického zakřepčení. Jak jsem se však mýlil…

Předskokany se na minutu přesně stali američtí FIVE FINGER DEATH PUNCH, kapela, která si aktuálně užívá záře reflektorů a na pomyslném žebříčku oblíbenosti metalového národa stoupá stále výš. Zřejmě i proto byla vybrána do téhle navýsost čestné role, jíž se na oplátku ujala vskutku důstojně. Odhlédneme-li od toho, že v publiku se našli i tací, kteří dorazili spíše na Moodyovce než na hlavní hvězdy, mělo vystoupení lasvegaských stars dostatek důrazu i šarmu pro všechny přítomné a nabídlo celou řadu zajímavých okamžiků, rozhazováním tuny trsátek na všechny strany počínaje a zvučnými kusy typu „Lift Me Up“, „Burn MF“ či „The Bleeding“ konče. Také časově na tom byli tak akorát, takže když definitivně dohráli, neměl jsem k jejich zahřívací roli a jejímu provedení nejmenších námitek.

FIVE FINGER DEATH PUNCH

Ten nejtěžší kalibr však nastoupil vzápětí, poté, co byl do posledního okamžiku schován za obrovitou plachtou s oním nezaměnitelně elektrizujícím logem JUDAS PRIEST. Celý koncert otevřel „Dragonaut“, snad aby jasně ukázal, jak moc silné skladby ukrývá stále ještě aktuální albová novinka skupiny, a jak ještě daleko mocněji vyznívají v živém koncertním provedení („Redeeme of Souls“ bylo zastoupeno ještě titulní skladbou, „Halls Of Valhalla“ a „March Of The Damned“, tedy prakticky svým nejvýstavnějším zbožím, byť mnoho z něj ještě zůstalo „v regálech“). Když ze zákulisí dorazil i Rob Halford, opírající se o drobnou hůlčičku, jistě jsem nejen já ztuhnul při pomyšlení na to, co to může znamenat. Naštěstí nic jiného než jen drobnou dramaturgickou pomůcku, které se zpěvák po chvíli zbavil odmrštěním do zákulisí, a dále už pokračoval jen jako ten nejsprávnější metalista všech dob, co chvíli měnící jednotlivé kusy ze svého nepřeberného železně-kovového šatníku a neúnavně pulzující ve svištivém koncertním tempu. Co bylo ovšem hlavnější, byl fakt, že Rob zpíval téměř neuvěřitelně přesně, a že i když už jeho léta jsou zkrátka znát, byl jeho hlasový projev hodný proslulé žiletky z obalu alba „British Steel“.

I ostatní z kapely dbali jeho přísného kovového diktátu, takže člověk chvílemi nevěděl, kam s očima dřív. Jestli na profesorsky sólujícího Glenna Tiptona, na rozjuchaného juniora Faulknera, který se se svým nástrojem skutečně vydováděl, na bicí mašinu Scotta Travise, jenž neustále stíhal krom udávání tempa i vyhazovat paličkami do vzduchu, nebo na „toho vzadu“ Iana Hilla, který ve svém jednotném postoji vydržel tvrdit tempo celých těch nádherných 105 minut hraní Jidášova kněze (mimochodem, zcela jistě nejpůsobivěji tahle mašina excelovala v „Turbo Lover“, skladbě, jejíž maximální hitové přednosti vykrystalizují teprve v živém provedení bez přidané studiové diskotéky).

JUDAS PRIEST

A zatímco někteří jiní by v době závěrečných přídavků už spíše hleděli jak se dostat z pódia, pro JUDAS PRIEST platila úplně jiná pravidla. Rob Halford se teprve dostával do správného tempa, v němž si s publikem rozdal svůj slavný rozezpívávací dialog, Richie Faulkner předvedl, že se sóly si také mimořádně rozumí, a ke slovu přišel i trhák z největší, totiž hymna „Painkiller“. Jakoby se kapela stále nechtěla rozloučit, zářila a rozkvétala do hudebních barev dál a dál.

Celkový dojem z toho všeho, ve chvíli, kdy se v O2 Aréně rozsvítila světla a pódium definitivně muzikantsky osiřelo, byl naprosto jednoznačný. Právě jsme byli svědky koncertního uragánu, jaký dokážou rozpoutat a ukrotit zároveň jen ta největší esa světového heavy metalu. A těmi JUDAS PRIEST byli, jsou a doufejme, že ještě nějaký čas budou.

Setlist: Dragonaut, Metal Gods, Devil´s Child, Victim Of Changes, Halls Of Valhalla, Love Bites, March Of The Damned, Turbo Lover, Redeemer Of Souls, Beyond The Realms Of Death, Jawbreaker, Breaking The Law, Hell Bent For Leather, The Hellion/Electric Eye, You´ve Got Another Thing Comin´, Painkiller, Living After Midnight


Louis

Zveřejněno: 1.7.2015

WWW odkaz:




Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page