Úterý
25.4.2017
Denní verze
 id
 heslo
FEBIO FEST 2010 - letem světem

Bezpochyby jedna z nejvýznamnějších tuzemských přehlídek současné světové kinematografie nabízí každoročně spousty dříve nepoznaných a utajených filmových lahůdek. Snímky, které bychom v naší standardní distribuční síti hledali jen stěží a pokud ano, tak se setkávají jen s minimální diváckou odezvou, se v rámci Febio festu těší hojné divácké přízni. Nejinak tomu bylo i letos, kdy během pražských představení byla možnost shlédnout hned několik desítek vskutku pozoruhodných a zdařilých filmů. Několik z nich, jak budete mít možnost vidět povětšinou kvalitních, se nevyhnulo ani našim hledáčkům. Berte tedy prosím tento náš další skromný festivalový report jako pozvánku na promítání v ostatních městech anebo jako doporučení k tomu, abyste dané snímky neopomenuli při jiné příležitosti.

FANTASTICKÝ PAN LIŠÁK

Fantastic Mr. FoxPan Lišák kdysi kradl kuřata, ale pak se zařekl, že se bude živit výhradně poctivě. Tak smolí jeden novinový sloupek za druhým a žije s pocitem marnosti a nedocenění – i když má krásnou ženu a trochu mimoňského synka, staré řemeslo v něm hlodá. Konečně nazraje čas na závěrečnou fušku: velkou loupež na usedlostech třech nejzámožnějších a nejobávanějších farmářů v kraji. Tak lze v kostce sumarizovat děj filmové adaptace knihy Roalda Dahla „Fantastic Mr. Fox“. Dala se z toho bezesporu udělat velkolepá animovaná ptákovina pro celou  rodinu, jenže to by se scénáře i režie nesměl chopit mainstreamově nekompatibilní blázen Wes Anderson. Jeho filmy už tradičně působí dojmem, že si z diváků tropí šprýmy introvertní ironií a záměrně nezdůrazněnou absurditou. A překvapivě – Andersonův přístup aplikovaný na žánr animovaného filmu nese ovoce. Pan Lišák je inteligentní a satirickou záležitostí, v níž se skvostná hudební retro dramaturgie i záměrně „neanimáková“ režie spojuje s brilantním dabingem, úlitbami filmovým klasikám, hodně dospělým humorem a naproti tomu prudce dětinskými fórky. Celé to funguje stejně hladce, jak bývá u Andersona zvykem a výsledkem není nic jiného než originální a zcela mimoňský animák pro milovníky obskurit. Typický produkt režisérovy nezaškatulkovatelné mysli. Škoda jen, že občas se Andersonova filozofie „točit loutky, jako by to byli živí herci“ dostává na samu hranu únosnosti. Určité emoce prostě od hromady plyše žádat nelze. Jinak: radost pohledět! (Marigold)

Fantastic Mr. Fox
USA, 2009, 87 min.
Režie: Wes Anderson
WWW: www.fantasticmrfoxmovie.com

(8 / 10)


AJAMI

AJAMINekonečné a vděčné téma – soužití Izraelců a Arabů v tavícím kotli jménem Izrael má další vynikající přírůstek do své filmové sbírky. Dvojici izraelských režisérů se podařilo vskutku kompaktním způsobem propojit mozaiku několika zdánlivě nesourodých příběhů do tragického finále, po kterém už zůstane jen pocit zmaru nad zbytečností a nepochopitelností všeho násilí, které dnes a denně pramení z nefunkčního vztahu dvou národů. Zpočátku trošku chaoticky a zmateně působící příběhové linie, vystavěny dle zavedených pravidel nelineárně plynoucího děje, odehrávající se v neklidném předměstí Tel Avivu začínají postupem času do sebe zapadat a vytvářet živý obraz současného Izraele, o kterém se u nás toho stále příliš mnoho nedozvídáme. Drsná autentičnost hraničící až s dokumentárním pojetím, výborné vedení herců a jednoduše účelný střih činí z „Ajami“ snímek, na který se jen tak rychle nezapomíná. Film, který na prestižních festivalech sbírá jedno ocenění za druhým není v žádném případě záležitostí, jež by byla přeceňována kvůli svému výbušnému tématu, ale po zásluze ceněným dílem, udivujícím svojí brilantní vyvážeností a zcela uvěřitelným neradostným scénářem. „Ajami“ nestraní ani jedné z nesvářených stran, nehledá východiska ani přičiny, ale jen prostě vypráví, a to bez jakýchkoliv příkras a slitování. Svým zpracováním vybraného tématu sice nepříjemná, ovšem jinak zcela pohlcující podívaná! (Dalas)

Ajami
Izrael / Německo, 2009, 120 min.
Režie: Scandar Copti, Yaron Shani

(9 / 10)


JERNANGER

JernangerNorský film režiséra Påla Jackmana rozvíjí běžné téma muže na konci života a jeho posledního pokušení. Ung Eivind je kapitánem staré výletní lodi Jernanger a společně se svým korábem dožívají u stavangerského mola – přes den misantropické posedávání v rezavějících útrobách lodi, v noci pití vodky se starými námořnickými kumpány. Starý život, před nímž kdysi Eivind utekl, si ale nachází cestu zpět, napřed v postavě mladíka Krise, posléze v osobě celoživotní Eivindovy lásky. Smutné bilancování promarněných příležitostí i sobecká snaha získat na svou stranu podobně nezakotveného Krise vede kapitána k horečnaté snaze dohnat a předehnat ušlý život. Jackman rozvíjí příběh filmu v rovině seversky strohého dramatu i v rovině překvapivě afektované a čitelné romance. Jednoduché paralely mezi postavou a prostředím, mezi minulostí a současností nefungují dílem vinou velmi kostrbatého a literátského scénáře, dílem vinou nezáživného vizuálu, který krom digitální zrnitosti postrádá jakýkoli náznak estetického kouzla či autentické syrovosti. „Jernanger“ tak táhne nad hladinu především výtečně zahraná postava nabručeného cynika Eivinda. Právě Ailo Gaup je vlastně jediný silným argumentem, proč na toto rozklížené osobní drama vzít alespoň částečně na milost. (Marigold)

Jernanger
Norsko, 2009, 96 min.
Režie: Pål Jackman
WWW: www.jernanger.no

(5.5 / 10)


DĚTI Z DIYARBAKIRU

Děti z DiyarbakiruDevadesátá léta ve východotureckém Diyrbakiru nebyla žádná poklidná idylka. Ve městě z převážné většiny obývaném Kurdy nebyla nouze o prakticky neobjasnitelné vraždy tureckému establishmentu nepohodlných příslušníků tohoto etnika. Když za podobných okolností zemřou rodiče dvou malých sourozenců, je jich relativně šťastný a bezstarostný dětský život nenávratně přerušen a netrvá dlouho a oni se ocitají na ulici. Debut tureckého režiséra žijícího v Německu Miraze Bezara si přímo říká o sentimentální a srdceryvné pojetí se šťastným koncem, ale Bezar se rozhodl jít úplně jinou cestou. Jeho film sice nepostrádá několik (jemně) dojímavých momentů, ale vyhýbá se jakýmkoliv pokusům o jejich multiplikaci za účelem manipulace s divákem. Kouzlo a síla „Dětí z Diyarbakiru“ tkví ve volném vyprávění příběhu spějícího do logického vyústění. Prostřednictvím základní dějové linie točící se kolem dvou bezprizorných dětí, ve ztvárnění výborných dětských herců, se režisér pokusil divákovi poskytnout i obraz sociální situace v národnostně pnoucím prostředí. K pozitivním dojmům kromě nevtíravého scénáře a schopných herců přispěl i podmanivý soundtrack a příjemná kamera. Tak se zdá, že kromě Fatiha Akina, jenž se mimochodem na snímku podílel coby koproducent, se v Německu probouzí další turecká režisérská hvězda. Vítěztví v letošní soutěžní části je možná trochu překvapivé, leč i přes nesporně zdatnou konkurenci zasloužené. (Dalas)

Min dît
Turecko / Německo, 2009, 102 min.
Režie: Miraz Bezar
WWW: www.minditfilm.com

(8 / 10)


HLEDÁ SE ERIC

Hledá se EricEric Bishop má ze života kůlničku na dříví – stárnoucímu pošťákovi doma chybí ženská ruka, zato tam řádí dvojice adoptovaných adolescentů. Pasivní a otrávený muž si podzim života může osvěžit leda partou kámošů z fotbalu, ale i tam se převalují nepříjemné vzpomínky na první ženu Lily, kterou kdysi opustil a 30 let jí nedokázal pohlédnout do očí. Zkrátka, Eric je v hajzlu. Dokonce tak v hajzlu, že ho začne v marjánovém rauši navštěvovat jeho idol Eric Cantona a udělovat mu rady do života. Slavný režisér sociálních dramat Ken Loach si s „Looking For Eric“ udělal takovou příjemnou odbočku do žánru komedie, aniž by ale ze svého filmu vypustil silný sociální podtext. V Ericově příběhu se tak prolíná společenské drama, komedie o partě tlustých chlápků a lovestory o překonávání starých vin. Loachův snímek prochází dost prudkými náladovými twisty, od k popukání vtipných dialogů Erica a Erica s jointem (flaškou vína) až k drsnému zápasu britského proletáře, který se ocitne v područí nebezpečného kriminálníka. Nějakým zázrakem se však „Looking For Eric“ nerozsype na prach. Zázrak se klidně může jmenovat Eric Cantona, který má vždy v záloze nějaké to orientální moudro a francouzskou průpovídku. Nebo se ten zázrak taky může jmenovat chlapská sounáležitost, fotbal, chvála obyčejnosti... Tak jako tak, namísto Erica může divák naleznout velmi pohodový, smířlivý a nadějí prostoupený pohled na současnost. A taky pochopit, jak to tenkrát k sakru Eric myslel s těmi racky. (Marigold)

Looking For Eric
Velká Británie / Francie / Itálie / Belgie, 2009, 116 min.
Režie: Ken Loach
WWW: www.iconmovies.co.uk/lookingforeric

(8 / 10)


DRTIČ KOSTÍ

Drtič kostíBordel kdesi v Bratislavě. Ruský pasák vylétne oknem. Druhý si vyfotí SPZku auta pachatele. Kdesi ve Vídni. Bývalý policajt Brenner je vyslán svým zaměstnavatelem, aby doručil upomínku na splátku leasingu. Kdesi poblíž hranice Rakouska a Slovenska. Majitel ospalého penzionu u dálnice má ve sklepě neforemný stroj na drcení kostí a dosti podivný personál... jen ta jedna osoba, která by tu dle Brennerových informací měla bydlet, chybí. Laxní exekutor se začíná proti své vůli zaplétat do bizarního případu, který skončí bestiální vraždou, kanibalismem, useknutým malíčkem, ale také láskou. Kvůli ní to konec konců celé začalo. Film rakouského režiséra Wolfganga Murnbergera lze v kostce charakterizovat jako krvavou fašírku z bratří Coenů na rakouských způsob v lahodné fritzlovském těstíčku. Detektivka, thriller, gore krvák, sociální satira i příběh o nenormálních láskách – „Drtič kostí“ přežvýká skutečně leccos a z druhé strany z něj leze lahůdková a černým humorem proložená hmota, které škodí jen chvilkové úpadky vizuálu do televizní rutiny. Film tak chtě nechtě nevyznívá ani zdaleka tak bizarně a abnormálně, jak by mohl. Přesto zejména milovníka obskurností polechtá výtečným humorem i krutou ironií směrem k rakouskému „sklepnímu syndromu“, patologickým úchylkám skrytým pod řádnou a květinami dekorovanou fasádou. Pokud jedna z nejvýraznějších osobností současného filmu Michael Haneke tuto „moderní chorobu“ podrobuje umělecké autopsii, jeho krajan Murnberger si s ní zábavně pohrává v duchu postmoderní pokleslosti. V navenek spořádaném penzionu se tak servíruje lahůdkový gulášek... z lidského masa. (Marigold)

Knochenmann
Rakousko, 2009, 121 min.
Režie: Wolfgang Murnberger
WWWwww.derknochenmann.at

(8 / 10)


KONCERT

KoncertPříběh starého orchestru Bolšoj Těatru, který byl v dobách tuhého Brežněvova režimu zlikvidován, aby se po třiceti letech vrátil z ilegality (samozřejmě podvodně a pokoutně, z pozice naprostých outsiderů), strhl Paříž a ohromil svět... tomu říkám námět na sentimentální exhibici. Rumunský režisér Radu Mihaileanu však v počátečních pasážích snímku „Koncert“ mile překvapuje koňskou dávkou parodie, sarkasmu i zvládnutých komediálních gagů, které jinak city prošpikovaný příběh elegantně odlehčují. Vynikající herecký ansámbl ruských herců působí sehraně a diváka si získá na svou stranu zaujetím a břitkým ironizováním. Když však dojde na samotnou pařížskou štaci, v níž se z podvodníčků stávají hvězdy, dopouští se tvůrci katastrofální chyby. Dosud dominantní parodickou notu opouštějí ve prospěch melodramatického příběhu o dávné vině a svižný slovník ping pong nahrazují esejistickým blábolením o čarovné moci hudby. Silný lidský příběh nadaný sebeironií tak přepouští místo kultivované a uslzené kýčařině pro masového diváka, kterému se v rámci skvěle nasnímaného  koncertu Čajkovského podsouvají jakési sentimentální a beznadějně křečovité zlomky dramatu. To však ve spojení s nadsazenou první částí vyznívá hodně falešně. Namísto přirozenosti se tak „Koncert“ v závěru líbivě pitvoří. Při talentu, který Mihaileanu v některých pasáží prokazuje zejména prací s rytmem vyprávění, je to v důsledku zatracená prohra a promarněná šance jedné osobité komedie. (Marigold)

Le Concert
Francie, 2009, 119 min.
Režie: Radu Mihaileanu
WWW: www.europacorp.com/dossiers/leconcert

(6 / 10)


KINO KARAVANA

Kino karavan50. léta v malé vesnici kdesi v zapomenutém koutě Rumunska. Do poklidného a ospalého života s vrzáním a skřípáním vjíždí automobil, který ve svých útrobách přiváží dvojici komunistických agitátorů a propagandistický film. Na programu je projekce a osvětové přednáška, která prověří uvědomělost venkovanů. Svět stranických frází a naučeného světonázoru se čelně střetává s lelkující vsí, kde se namísto marxismu-leninismu věří ve zdravý selský rozum a přívětivost, která vše vyřeší. Film režiséra Tituse Munteana valnou většinu svého trvání ve velmi apatickém tempu líčí více či méně komediální střety stranickosti a běžných lidí. Panoptikum „chytrých horákyň“ se pokouší přechytračit funkcionáře, flinkáním, mudrováním i slivovicí. Nevzrušivost vesnické idyly i zdánlivý triumf banality nad patosem moci jasně předznamenává drastický zvrat v závěru – bohužel na rozdíl od totožně vystavěného majstrštyku Nikity Michalkova „Unaveni sluncem“ chybí rumunskému snímku ona absorbující kresba postav i prostředí. Líné vyprávění a táhlé dialogy bez výrazných point umocňuje prkenně nehybná kamera, která ještě více podtrhuje statičnost scénáře. Poměrně humorné jsou tak zejména retrospektivní záběry ze života vesnice (dovoz rudých knih do knihovny, cikán papouškující rozhlasové zprávy atd.), zatímco přetahování mocných a porobených v sobě příliš jiskry a poutavosti nemá. Logicky tak naplno nevynikne ani mrazivá pointa, která zdůrazňuje iluzornost šťastné vesnické izolace. Nesporně sympatickému rumunskému počinu nelze upírat chvályhodné úmysly, ale k jejich plné realizaci bylo zapotřebí více filmařského umu a invence. (Marigold)

Caravana Cinematografica
Rumunsko / Německo, 2009, 100 min.
Režie: Titus Muntean

(6 / 10)


ZIMNÍ TICHO

Zimní tichoFilmová esej nizozemské vizuální umělkyně Sonji Wyss nás zavádí do drsné alpské krajiny, do malé vsi, do rodiny, která právě tragicky ztratila otce. Matka a čtyři dospělé dcery se vyrovnávají se ztrátou a zároveň prožívají svůj cyklický a pomalý čas počátku století. Rytmus „Zimního ticha“ je harmonickým rytmem vládnoucí a nelítostné přírody, ale i rytmem lidského dechu, tichých rituálů modliteb, ručních prací, každodenních návyků. Sonja Wyss komponuje svůj film jako sled vizuálních kompozic, v nichž dominují hluboká panorámata Alp a uhrančivá pravidelnost všedních činností. Do autentického dění se promítají mytická zjevení a folklorní symboly, které prostředkují sousedství světa unikajícího našemu chápání, ale i abstraktní kategorie jako smrt či láska. Zatímco v aranžování obrazu je režisérka velmi jistá a dokáže produkovat zneklidňující a skličující záběry, s dynamickou složkou filmu jako by si příliš netykala. Své v tom sehrává i trochu rušivá digitální kamera, ale jako by každý rychlejší pohyb zbavoval film jeho sugestivity. V natolik křehkém díle, jako je „Zimní ticho“, vyniká každý nedostatek až příliš kontrastně. Uhrančivost ticha i zašlého světa tradic a víry tím však ohrožena není. Wyss se podařilo na plátno přenést zcela jiné vnímání času, děje bez běžných slov, děje rámované tichými modlitbami či lidovými zpěvy. Folkloristická studie prostoupená svébytným lyrismem mrazu a zranitelné existence – nějak takhle měla být zfilmována Erbenova Kytice. Její přísnosti a neúprosnému zákonu se totiž „Zimní ticho“ blíží.

Winterstilte
Nizozemsko, 2008, 70 min.
Režie: Sonja Wyss
WWWsonjawyss.com/winterstilte.html

(8/10)


-red-

Zveřejněno: 3.4.2010

WWW odkaz:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page