Někdy se to tak prostě sejde. Senzace z festivalu Sundance a držitel ceny za nejlepší debut z letošních Cannes má skoro všechny atributy, které u filmu nesnáším: dětskou rozjívenost, malou přemoudřelou hrdinku, jímavou hudbu, new agově alternativní podtext, pohnutý podtón soucitu s infantilním divošstvím.

To jsou záležitosti, kvůli kterým snímky jako „Max a maxipříšerky“ vypínám se slovy nenávisti a s návrhem fyzických trestů pro tvůrce i postavy. Jenže od „Divokých stvoření jižních krajin“ jsem se nemohl odtrhnout. Ten film mě jednoduše dokonale zavalil a připoutal k plátnu divošskou silou, jakou jsem v kině už hodně dlouho nezakusil.

Debut režiséra Benha Zeitlina je unikátním živlem, jakých se rodí pramálo. Od prvních vteřin absorbuje syrovou a nepodbízivou ruční kamerou, která rozhodně svět postav neidealizuje, přesto do něj dokáže svým pohybem a spojením s hudbou vnášet neuvěřitelnou živočišnost a rtuťovitost. Díky tomu mají „Stvoření“ něco z hltavých dětských očí a něco z neúprosného dospělého pohledu na sociální podmínky, v nichž se příběh odehrává.

Hushpuppy, hlavní hrdinka a neumdlévající vypravěčka a glosátorka, žije se svým otcem v polodivošské komunitě za hrází v New Orleans. Ves se jmenuje Lavor a je to něco mezi Mad Maxem, slumem a fantaskní strukturou sestavenou z trosek domácích spotřebičů a karavanů. Lavor obývá početná skupinka podivínů, asociálů a samorostů, pro něž není život otázkou cizopasení na sociálních dávkách a vydírání vyspělé civilizace, ale jednoduše záležitostí autentického a od pokroku odtrženého prožívání. Ze dne na den, od pitky k pitce, od svátku ke svátku... Občasné zásahy z druhé strany hráze jsou trpěné s nelibostí. Lavor je ostrov radostného chaosu oddělený od řádu mokřadem, zdí i hradbou návyků.

Šestiletá hrdinka přichází světu na kloub, obdivuje tep živých tvorů, bájí o rovnováze života a sní o prehistorických tvorech, které globální oteplování vyhnalo z jejich tisíciletého ledového exilu - jejich dunivé blížení se k Lavoru značí katastrofu a nevyhnutelný dotek snění s realitou. Zeitlinův film lze definovat jako svébytnou formu magického realismu, v němž se vedle neutěšených, ale dětsky změkčených výjevů objevují snové výjevy a prolínají se s jinak až nepříjemně hmotným a fyzickým univerzem hrdinky. „Divoká stvoření jižních krajin“ vyprávějí příběh o apokalypse, která pohltí Lavor (hurikán Katrina a jeho nechvalně známé dopady), především se ale zaobírají intimním koncem světa - Hushupuppy se snaží vyrovnat s faktem, že její otec umírá a ona tak musí přijmout nejkrutější zákon přírody, zákon nezvratné samoty: „každý tvor jednou ztratí svého tvůrce“.

Jak již bylo naznačeno v úvodu: svou ekologickou rozjitřeností a zcela anachronickým vnímáním světa jako celku, v němž jsou všechny částečky propojeny do jediného tepu, zavání „Divoká stvoření jižních krajin“ laciným new ageovým sentimentem. To podstatné však je, že se do žádné přehnaného mudrování nenoří. Vše, co chtějí sdělit, sdělují už svou vybroušenou formou, jejíž živočišnost a skromnost opíše sama o sobě celkem přesně celou tu jednoduchou animistickou filozofii. Nejde tu jen o toleranci k odlišnému a o oslavu autentického bytí, ale o návrat k základním věcem člověka, které se v podání mainstreamu vytrácejí pod nánosem ideologického balastu a trapné učesanosti. Když děvčátko pozná krutou neústupnost smrti, film její utrpení nezměkčí, naopak, zaměří se na detail vyvržených orgánů mrtvého zvířete.

Optimismus, který se z takového filmu rodí, je v něčem až nezvykle opravdový. Stejně jako všechny ostatní emoce. Je to zkrátka podivná, krásná a obrazově ohrmující legenda o dívce jménem Hushpuppy, která žila svůj život v místě, jménem Lavor. V něčem film Benha Zeitlina evokuje bezelstné tvary pravěkých jeskynních maleb - při pohledu úkosem může vzbudit pohrdání nad svou jednoduchostí a prostotou. Při doteku ale zjistíte, že mu překvapivě silně bije srdce. V rytmu, který začínáme zapomínat.